Zvonice

Mrazivý vítr se proháněl zasněženou krajinou a na svých křídlech unášel sněhové vločky. Pelášil přes bílé kopce a v malých vírech dováděl na pláních. Tenhle vítr nebyl nijak prudký, ve skutečnosti působil jako bezbranné děcko, oproti tomu co jeho skučení zvěstovalo.
V Agonských horách právě začala sněhová bouře.

Mortemu opět zakručelo v žaludku, obviňující zvuk dožadující se živin jako žebrák peněz. Jak je to dlouho? Týden? Týden ode dne, co snědl poslední jídlo ze zásob. Týden jí pouze sníh. Sníh vyplňuje všechno, od jeho žaludku, bot, až po zorné pole. Sníh tvořil jeho svět. Svět bez jídla a tepla. Svět ve kterém bílá zabila jiné barvy, vrhla se na ně jako hladový vlk. Dal mu i jméno. Ne tomu barvy požírajícímu vlku, ale světu, který jej už více jak měsíc obklopuje, - Thorgast. Země bez stínů.
Slunce vykouklo zpoza mraků a po pláni rozhodilo blyštivé diamanty, jako hýřivý panovník.
Mortemu mohlo být něco přes pětadvacet, měřil kolem sto osmdesáti centimetrů a před začátkem této výpravy měl osmdesát kilogramů. Teď vážil stěží padesát. V horách se narodil a žil v nich celý život, nicméně nic jej nemohlo připravit na peklo, ve které se kamenní velikáni proměnili.Chtěl udělat čelem vzad už když měl jídlo jenom na týden. Jenže pak je zaslechl.
Dam-Dam… Dam-Dam.
Byly to Ony! Vítr k jeho uším donesl nádherný zvuk zvonů, vábících ho k sobě, jako plamen svíčky vábí můru. Dva dny se brodil sněhem a nechal se laskat nadpozemským zvoněním.
Třetí den zvony utichly.
Už bylo pozdě na to, aby se vrátil. Docházelo mu jídlo a on skočil na trik své unavené mysli, která udělala z naděje iluzi. Morte pokračoval. Putoval Zemí bez stínů a hledal Je, naslouchal každému závanu v větru, zda  k němu nedonese Jejich nádherný hlas.
Uslyšel je ještě třikrát. Pokaždé však utichly. Morte zůstal zase sám a jedinou společnost mu dělalo vrzání sněhu pod nohama. Před dvěma dny uhasil poslední plamínek naděje. Už Je nehledal, dokonce přestal věřit v to, že existují. Všechno to byly výmysly nějakého blázna, který v těchto horách přišel o rozum.
Určitě, musí být. A já už taky pomalu blouzním.
Už nezáleželo na tom jestli Je najde, ba ani na tom jestli vůbec existují. Jedinou váhu pro něj mělo to, že jde. Teď to byl jen on a jeho nohy, pokryté mokvajícími puchýři a omrzlinami sytě fialové barvy. Už se mu při každém výdechu u úst ani netvořila pára. Vydechoval vzduch stejně mrazivý, jako okolní vítr.
Mrznu. Za chvíli ze mě bude ledový troll, jako v těch pohádkách, kterými se straší malé děti.
Při téhle představě se uchechtl. Byl to jediný zvuk, který po dlouhé době vydal. Zmrzlé rty popraskaly a Mortemu se v ústech rozlila, ne nepříjemná, pachuť krve.

Moře sněhu stáhlo na horizontu slunce pod svou hladinu. Přestože byla noc, krajina zůstávala přízračně světlá. Morte se v horách naučil mít tmu rád. Mohl totiž konečně otevřít opuchlé oči.
Během prvního týdne málem oslepnul a musel si oči, postižené sněžnou slepotou zakrýt kusem látky. Čtyři dny šel poslepu, než se mu zrak vrátil. Nicméně se poučil a oči otevíral pouze v noci.
Pohledem přejel sněhovou přikrývku, která jako svatební závoj halila krajinu do nebeské běli.
Tak nadýchaná a hebká. Stačí se jen zastavit a lehnout si. Nechat nohy odpočinout. Už zase dostal tu neodolatelnou chuť zůstat na místě a umřít. Stejně Je nenajde a nemůže pochodovat do nekonečna. Tak proč bych nemohl umřít. Odevzdat se do náruče studeného sněhu. Umrznutí je prý krásná smrt. Usne a bude se mu zdát o krbu a ohni, plápolajícím v něm, jako tančící ďáblík. Teplo ze mne vyžene únavu a bolest. Ohřeji se, a pak přijde Misha. Odejdeme spolu nahoru, do podkroví. A tam se zahřejeme vlastními těly. Odolat příslibu takovéhle smrti bylo téměř nad jeho síly. Po měsíci chůze v horách cítil jak svaly přestávají poslouchat a on zpomaluje. Zastaví se, padne do sněhové peřiny a usne. To bude nádhera. Nespal jsem tak dlouho. Najednou ho cosi udeřilo do tváře. Morte se pěstí praštil do obličeje a nohy nabraly původní plouživou rychlost.
Vrzání sněhu opět nabylo na pravidelnosti.
Musím jít, na ničem jiném nezáleží. Prostě musím jít. Pak ruku bez prstů (musel si je useknout kvůli omrzlinám) schoval do podpaží.
Mortemu stačila jediná myšlenka na Mishu a dostal na sebe strašný vztek. Kdyby nebyl tak zesláblý, byl by se býval udeřil silněji.
Miluje ji. A ona čeká jeho dítě.
A já jsem tohle všechno zahodil kvůli honu za nějakou pověrou, za nějakým mýtem. Dokázat si, že jsem jeden z vyvolených, který Je najde. Vždyť ani není dokázáno, že existují. Hledal jsem Je jenom proto, že věřím…,  že jsem věřil. Věřil, že tady někde jsou, někde  v tom nekonečném moři bílé, a že na něj čekají. Zdálo se mu o bráně, jak se před ním otevírá jako náruč milenky. Zdálo se mu o věžích, stovky metrů vysokých, čekajících až na ně vyleze a ony mu ze svých zad ukážou celý svět.
Byl jsem blázen, Nestore? Nestor mlčel. Poslední dobou jsi zticha nějak moc často.
Kdyby Nestor existoval, a nebyl jen výplodem Mortovy poblouzněné mysli, určitě by jenom pokrčil rameny. To měl totiž ve zvyku, krčit rameny. Nikdy toho nenamluvil víc než musel, ale zato byl výborný posluchač. Morte s Nestorem procházel touhle pustinou od doby, co přestal jíst a se vším se mu svěřoval, ať už to byly výčitky svědomí nebo mu jen přednášel básně, které během pochodu stvořil. Ale stejně jako všechny ostatní iluze, i tahle vybledla v šedý stín.
A Morte zůstal sám.
Člověk jehož jediným smyslem života je chůze.

Zmrzlý déšť bušil do Morta jako smyslů zbavený. Mohutný poryv větru z něj trhal cáry kožešin a okrádal ho o zbytky majetku.
Blizard jej zastihl v podvečer dalšího dne.
Morte nevnímal kousky ledu, drásající mu pohublou tvář, a soustředil se pouze na chůzi.
Zvednout nohu – položit ji. Zvednout – položit.
Tomu jedinému věnoval pozornost. Ignoroval vodu v plicích, ignoroval mráz, ignoroval všechny tělesné pocity. Jako by se vznášel nad svým tělem a stejně jako loutkář, ovládá své loutky, i on tahal za provázky, a uváděl svoji loutku do pohybu.
Hlavně se nesmím zastavit.
Jenomže vítr dosahoval strašidelných rychlostí. A proto v půlce kroku Mortemu podrazil nohy.

*         *                       *

Morte otevřel oči.
Slunce po okolí rozhazovalo kousíčky roztaveného zlata, které zářilo na bílých dunách. Leží na zemi, zahřívaný sněhem. Nějakým zázrakem přežil noční bouři. Ale na tom už stejně nezáleží. Vidí krb. Polena v něm jsou úhledně naskládána. Čekají jenom na to až přijde a zapálí je.
Morte zavřel oči a vydal se ke krbu s křesadlem v ruce.
Už to bude mít za sebou. Za chvíli usedne do křesla a odpočine si. Po tak dlouhé době si odpočine.

Vánek poslal Mortemu do obličeje pár sněhových vloček, a jeho uším pošeptal…
Dam – Dam.
Obraz krbu se lehce zavlnil.
Ne, žádné zvony nejsou. Jsem jenom já a krb.
Dam – Dam.
Iluze! Nechte mě být!
Dam – Dam.
Krb se rozplynul.
Že by… , ale ne, je to jenom výmysl. Výplod fantazie…
Dam – Dam.
Jsou to Ony. Já je opravdu slyším!

Bůhví odkud vzal Morte sílu, ale postavil se a dal se do klopýtavé chůze.
Dam – Dam.
Nádherný zvuk mosazi laskal Mortovy uši
Musí být už za tímhle kopcem. Vyplazil se na sněhovou závěj a uviděl…
(bílou pláň kam až oko dohlédne.)
…Je.

Dvě věže, tak obrovské, že člověk si vedle nich připadal jako nepatrné smítko prachu. Kolem nich se tyčila zeď s jedinou branou. Zvony na věžích, rozhoupávány větrem, vysílaly na míle daleko své:
Dam – Dam.
To je nádhera.
Skutálel se ze svahu a dovrávoral k bráně. Opřel se o ní. Cítil drsné dřevo na zádech. Kdyby nebyl k smrti vyčerpaný dal by se do pláče.
Našel jsem Je. Zvony Amuun – ganu. Ony  existují! Nic nádhernějšího jsem neviděl. Jenom si trochu odpočinu a vejdu dovnitř.
Morte zavřel oči. Jeho hrudník se uprostřed pohybu zastavil a Mortovo tělo se svalilo do sněhu. Vítr ho začal šetrně přikrývat sněhovými vločkami.

Zvony přestaly bít. A rozplynuly se jako fata morgána, kterou ve skutečnosti byly. Nechaly Morta, uprostřed ničím nepřerušované bílé pláně, a uprostřed kruhu ve kterém už měsíc chodil.