Zvonice II - Příběh o Čase

            Sluneční svit se odrážel od zasněžených plání Agonských hor a měnil je v řeku roztaveného zlata. Období smrtících sněhových bouří pominulo. Nicméně to nedělalo mrazivé vrcholy o nic bezpečnější. Mnoho lidí si myslí, že za dobrého počasí se jim v horách nemůže nic stát a neberou v potaz vlčí smečky, které v těchto dnech vyrážejí za kořistí, neberou v potaz led, který začíná tát, takže se pod vámi může kdykoliv prolomit, a neberou v potaz sluneční paprsky, odrážející se od sněhové peřiny, které vás mohou během pár chvil okrást o zrak.

Sněžná slepota je stejně nebezpečná jako mrazivý blizard.

 

Dam-Dam…

Vítr jako poslušný poslíček roznášel po nadýchaném sněhu svoji zprávu. Zvonění mosazných Zvonů se rozeznělo krajinou a poutníci, kteří měli to štěstí, že se dostali až sem se zastavili a nechali se laskat nadpozemským zvoněním.

Zvonice k sobě opět vábila vše živé.

 

Dagoth se zastavil a naslouchal.

Oko měl zakryté kusem košile, aby se nemusel dívat na sluneční paprsky, které se zarývaly do zraků jako nože. Druhým okem bez bělma pozoroval horizont. Na první pohled nebyl Dagoth v pořádku. Nebylo to jen okem, které ignorovalo urputné snažení slunce vypálit mu do zornic (bělma) bílé kruhy, kterých by se nezbavil do konce života. Další podivností byly jeho šaty. V Agonských horách dosahovaly teploty strašidelných hodnot. V noci zamrzával i ten nejtvrdší alkohol a krev doslova tuhla v žilách. Přesto byl Dagoth oblečen velmi nalehko. Kožená kazajka s velmi drahou kožešinou na ramenou a pod ní teplá prošívanice. Hlavu před úpalem chránila kápě, která se u krku rozšiřovala a jako vodopád padala ke kotníkům ve formě pláště. Jezdecké kalhoty (kůň pošel už druhý den výpravy) a vysoké boty vycpané pilinami, pro lepší sání vlhkosti.

Nic víc.

 

„Už musí být blízko.“ Pronesl Dagoth hlasem ochraptělým z nedostatku vody.

            „Nepropadejte zbytečným nadějím, pane. Zvonice byla postavena, tak, aby bylo její zvony slyšet na míle daleko a to i přes sněžnou bouři.“ Odvětil druhý z dvoučlenné výpravy.

            Další podivín.

            Ten Druhý pro změnu neměl oči kryté ničím a přesto, že byl nezvykle štíhlý (až vyzáblý), zvládal peklo, kterému je kamenní velikáni vystavili, mnohem snadněji než Dagoth.

            „Doufám, že nás vedeš alespoň správným směrem, čaroději!“

            „Nevysilujte se doufáním, čeká nás ještě dlouhá cesta.“ Ukončil rozhovor čaroděj a vykročil vpřed.

 

            Cesta přes hory byla až nezvykle monotónní. V místech kde se obyčejní lidé ztráceli šla dvojice vedená čarodějem téměř na jisto. V době kdy obyčejní lidé umírali hladem a umrznutím, šla dvojice stále dál a ani jeden z ní neprojevoval známky slabosti  nebo vyčerpání.

            Asi to nebyli obyčejní lidé.     

 

            Další den slunce vzdalo své marné pokusy upálit dva poutníky jako chlapec s lupou upalující mravence a skrylo svou tvář za našedlé mraky. Nebe potemnělo, ale sníh svítil stále dál jako pochodeň. Dagoth si vzpomněl jak lidé nazývali tuto krajinu – Thorgast, Země bez stínů.

Uprostřed krajiny ovšem zářilo něco mnohem víc než okolní sníh. Sluneční paprsky se odrážely od vybělených kostí a měnilo je v maják uprostřed moře světla.

            Kostra neměla prsty na rukou.

            „Pojď už, čaroději, pomodlit se za něj můžeš potom!“

            Čaroděj se na Dagotha obrátil a něco v jeho očích ho donutilo o krok ustoupit.

            „Jak chcete, pane (to slovo téměř vyplivl), a můžete mi říkat Nestor.“ Odvětil čaroděj a prošel kolem Dagotha vstříc další fázi nekonečné pouti Agonskými horami.

 

            Co se dělo následujících pět dní není pro tento příběh vůbec podstatné, vlčí smečky se dvojici obloukem vyhýbaly a jako zázrakem je nezastihla žádná bouře. Jako by stezky osudu chtěly, aby jejich cesta byla co možná nejbezpečnější.

 

            Dam-Dam…

            Zvonění zvonů se vrátilo s takovou hlasitostí, že Dagoth klopýtnul a upadl do rozházených drahokamů v podobě sněhové peřiny.

            „Jsme tady. Zvonice Amuun-ganu.“ Řekl Nestor oprašujícímu se Dagothovi.

 

            Dvě věže tak obrovské, že si člověk vedle nich připadal jako nepatrné smítko prachu se tyčily tak vysoko, že jejich vrcholky tonuly v nadýchaných oblacích. Zvony na věžích, rozhoupávány větrem vysílaly na míle své: Dam-Dam. Zeď s jedinou branou mezi paty věží objímaly budovu, která byla tak obrovská, že Dagoth musel zaklonit hlavu, aby viděl střechu na které byl vytesán obraz přesýpacích hodin. Věže i Zvony, i zeď s branou, i dóm zdobily runy z dob, zaznamenaných pouze v těch nejstarších kronikách.

            Zvonice Času. Zvony Amuun-ganu. Věže Thorgastu. To byly jedny z mnoha jmen, kterými lidé nazývali místo, o němž slyšeli pouze v legendách.

 

            Kdyby Dagoth musel dýchat, určitě by zatajil dech. Místo toho jen stál a hltal nádheru, která se před ním tyčila jako sídlo bohů. Skutečně se mu to povedlo? Je jediný, kdo k nim došel? Jestli ano, tak zbývalo pouze jediné: zjistit, nakolik mají legendy pravdivé jádro.

            Vykročil ke Zvonici a tudíž si nemohl všimnout jak se Nestor usmál.

            I v Agonských horách by vám z toho úsměvu zamrazilo v zádech.

 

            Kdyže se dvojice přiblížila k bráně, otevřela se jako náruč milenky. Bez jediného zavrzání je vpustila dovnitř.

            Zvony utichly, takže jediný zvuk vydávalo křupání sněhu pod Dagothovýma nohama. Stejně jako se otevřela brána, tak se rozestoupily i dveře do dómu. Vzpomněl si, jak o něm Nestor mluvil jako o Síni Času.

 

            Místnost byla ještě větší, než se zvenčí zdálo. Rudě žilkovaný mramor odrážel Dagothovu postavu jako zrcadlo. Ovšem nebylo podstatné jak síň vypadala, ale co bylo uvnitř. Milióny podstavců, na kterých stály kamenné přesýpací hodiny, jež s tichým syčením počítaly propadající se zrnka písku. Před každým podstavcem stála nahá socha, každá s jinou tváří a jinou postavou. Byly tu úplně všechny rasy, od lidí, trpaslíků, temných i vyšších elfů, tekwarenů-houževnatých obyvatel pouště, až po lesní, horské a jeskynní trolly. Na samém konci místnosti stály přes tři sáhy vysoké přesýpací hodiny, které na zádech nesla socha obrovského démona. Dagoth věděl, že je to jenom socha, ale přesto se otřásl, protože působila velmi živým dojmem. Skoro jako by mě těma rubínovýma očima pozorovala. Na skle obrovských hodin byl vyřezán nějaký nápis v řeči Dagothovi neznámé. Ovšem když se podíval pozorněji, viděl jak se runy přeskupují a tvoří slovo, kterému rozuměl – Čas.

 

             V každých hodinách zbýval různý počet písku k přesypání a Dagoth tušil co se stane, až se hodiny přesypou – někdo umře. A zrovna když dokončil myšlenku, socha malého trpaslíka po jeho pravoboku se v mraku prachu roztříštila a sesypala k zemi. Rána se rozléhala místností a když se odrážela od mramorových stěn, zněla jako řev plný zoufalství a bolesti.

 

            „Všem jednou dojde Čas.“ Řekl Nestor na kterého Dagoth úplně zapomněl, takže leknutím málem nadskočil. „Nezapomeňte, proč jste tady.“

            Dagoth polknul a zeptal se: „Jak mám tady v té změti soch najít svůj Čas?“

            „Nebojte se, najdete.“ Usmál se Nestor a vykročil po mramorové podlaze hlouběji do síně. Dagoth si všimnul jedné věci, která mu na klidu rozhodně nepřidala.

            Nestor se neodrážel ve vyleštěných mramorových kostkách.

 

            Dagoth následoval Nestora síní a tiché syčení písku ho uklidňovalo i přesto, že nahlas hlásilo nezvratnost osudu. Zaslechl ještě tři pády rozbíjejících se soch a poslední výkřiky jejich majitelů, než mu zrak zabloudil vlevo.

            Zíral do svojí vlastní tváře umně vytesané do kamene.

            Hodiny na podstavci se nepřesypávaly.

Socha mu připomínala, proč riskoval cestu přes hory jen proto, aby mohl otočit svoje hodiny a vrátit Čas.

 

            Knihovna  v Derjůnu byla jedna z nejprestižnějších na světě a Dagoth se na dlouhé hodiny nořil mezi svazky knih a hltal informace. Miloval knihy. A zvlášť ty o černé magii a okultismu. Sám žádné magické nadání neměl, ale chtěl pochopit sekty, jež drancovaly a vyvražďovaly vesnice jeho otce, který byl vysoce postaveným šlechticem (proto si taky mohl dovolit chodit do nejdražší knihovny na světě). Černá magie nebyla zakázána a dokonce se vyučovala na univerzitách. Aby člověk dosáhl mistrovství v Bílé magii, musel zvládnout i magii Černou, říkalo se tomu princip zachování rovnováhy. Ovšem vysvětlujte to lidem.

            Jednoho dne Dagotha z hloubání nad podstatou mluvy s mrtvými vyrušil zvuk tříštícího se skla. Do knihovny oknem prolétla pochodeň a suché papyry se okamžitě vzňaly. Nalakované knihovny zvyšovaly i tak dost intenzivní žár a tabulky oken začaly horkem praskat. Většina lidí stihla před hladovými plameny utéct. Bohužel knihy o Černé magii byly až úplně vzadu.

            Atentátníka zatkli (byl to jeden z fanatických členů Engelské církve) a do západu slunce visel na popravišti. Dagotha našli téměř mrtvého, měl spálenou polovinu těla a pomalu, ale jistě se dusil.

            Neměl se dožít rána.

            Nebýt jeho otce, který zanic na světě nemohl přenést přes srdce, že jeho jediný syn umírá, ležel by Dagoth pod krásným hrobem na kterém by stálo: „Tragicky zahynul…“. Peníze mají mnohdy moc srovnatelnou s bohem. Nessaj, jeden z velmistrů v Černé magii, udělal z Dagotha polomrtvého…

 

            Socha vysokého muže s tmavou polovinou těla a okem bez zornice. Vrátím Čas a odejdu z knihovny před útokem. Nebudu polomrtvý. Vztáhnul ruku a už se téměř dotknul hodin, když jej zastavil Nestorův vábivý šepot.

            „Opravdu to chceš? Vyměnit nesmrtelnost a výdrž nemrtvého těla, díky kterému jsi zvládnul cestu přes hory?“ Dagothova ruka zaváhala.

            „Jsem napůl živý a napůl mrtvý, přesto ani do jednoho světa nepatřím. Mám možná sílu a výdrž nemrtvého, ale nemůžu jíst, necítím teplo ani chlad a lidé se mě bojí. Ztratil jsem věci, které mě dělaly člověkem.“

            „V tom případě proč měnit jen svůj Čas? Proč nevrátit Čas tak, aby naprosto změnil tvůj osud? Proč si hrát s dřevěným mečem pro děti, když na konci síně visí opravdový meč pro dospělé?“ Šeptal dál Nestor svůdná slova a viděl jak se Dagoth zahleděl na obrovské hodiny s nápisem Čas.

            „Vrať Čas a můžeš dopadnout toho, co tě tak popálil. Vrať Čas a zachráníš matku ze spárů fanatické sekty. Vrať Čas a možná se narodíš s magickými schopnostmi. Tvé nemrtvé tělo může hodiny uzvednout.“

            „Ano…“ Odpověděl Dagoth hypnotizovaný Nestorovým šepotem a vydal se k hodinám.

            Démonická socha před nimi mu téměř vyzývavě hleděla do očí, jakoby říkala: Nemáš na to!

            Dagoth se dotknul Času…

 

            Slunce shlíželo na zelenou pláň a měnilo rosu v diamanty. Po pláni pobíhali jako mravenci lidé a stavěli svá mraveniště. Měli základ dvou obrovských věží, zdi a dómu. Z nedalekého kopečka je pozorovalo duo bratří. Cílevědomý Nestor a hluchý Gabriel. Nalezli průsečík všech Časových linií, který byl v tomto místě, z něhož za mnoho a mnoho let vyrostou smrtící Agonské hory. Nestor miloval svého bratra tak, že k plánu Síně Času přidal dva Zvony, které budou tak silné, že každý, kdo je v Síni zaslechne, ohluchne. Nechtěl, aby si jeho bráška připadal odstrčený.

 

            Bratři s úsměvem pozorovali Zvonici, která se tyčila k nebi. Armáda zedníků, kovářů a architektů, hrdá na to, co společnými silami zvládli věděla, co přijde nyní. Ta těžší část.

Neutíkali, protože se chtěli na podílet na tvorbě Osudu.

 

Nestor s Gabrielem pracovali bez přestávky téměř celý rok. Zabíjeli dělníky, nikoliv proto, aby nikomu nepověděli o Zvonici, ale proto, že potřebovali jejich krev. A dělníci? Umírali s úsměvem a hrdým leskem v očích. Bratry Čaroděje to stálo téměř všechny síly, vytvořit z krve Písky Času, kterými naplnily přesýpací hodiny. Když byly po roce všechny hodiny naplněny, čekala je nejtěžší část ze všech.

Stvořit Čas.

 

Magický kruh, křídou nakreslený uprostřed Síně Času, koncentroval všechny zbývající síly čarodějů do jediného bodu uprostřed kruhu. Gabriel se s nevyslovenou otázkou v očích podíval na Nestora. Ten kývnul.

Oba bratři se říznuli do předloktí a nechali svou krev plnou jiskřící magické energie kapat doprostřed kruhu. Teď zbývá už jen zaklínadlo, které sváže krev s Časovou linií a vytvoří z ní Písek Času.

Ovšem oba bratři zapomněli na jednu věc.

Každý dělník, kterého zabili, se stal věčným strážcem svého Času. Bratři žádného strážce neměli a tak na samém konci rituálu vyrazily z písku dvě chapadla, popadla Gabriela a udělala z něj Chronose – věčného strážce Časové linie. Chronos může napadnout pouze někoho, kdo chce změnit Čas a dotkne se hodin. Nestor se po rituálu zabil a svázal svou duši s tímto světem, dělající ze sebe přízrak, který vábí lidi ke Zvonici. Konečně po mnoha staletích našel poločlověka, kterému se to díky jeho daru (prokletí) povedlo. Dagoth se dotknul hodin a Chronos ožil.

 

Strážce Času se probral z velmi dlouhého spánku a z jeho těla vyrazila chapadla, která popadla ječícího Dagotha.

Místnost osvětlil záblesk.

„Ahoj bratříčku.“ Řekl Nestor, kterému se po éterické tváři koulely slzy.

Síň otřásl výkřik nového Strážce Časové linie – Dagotha.

---