tělo

Hermeneutika a zkušenost těla

Pohled

Velmi silně na mě zapůsobila zkušenost pohybu v prázdném prostoru s pohledem ostatních. Zvláště pro mě zásadní rozdíl mezi vnímáním pohledu ostatních v pohybu a poté v zastavení. Jako by mé tělo, pohybuje-li se, je ještě stále v mé moci, pohled ostatních jakoby klouže po patách, obrysech těla. Prostor je mým spoluhráčem v unikání opresi pohledu, rozvírá se a umožňuje kráčet dál.

Zastavení, nemožnost dalšího kroku, stěna, je najednou nad slunce jasné, že otočení zpět do útrob prostoru je zbytečné, jednou se zastavit musím. Stojím, dýchám, prostor dříve brána úniku, nechává nyní vyvěrat mé tělo do prázdnoty, v něm, v liniích jeho prázdnoty kontrastující s mou nahostí, se zhušťuje proud pohledu, proniká do vnitřností, jsem plně v jeho moci. Jako bych trčela uprostřed homogenní resonující hmoty bez možnosti pohlcení jejích částí, jen je bezmocně odrážím. Narušuji harmonii prázdna, jsem a nemůžu jinak, ustálím intencionalitu všech očí a jen takto vyhřeznuta odhodlávám se ke kroku, jímž toto hutné vězení rozmělním.[i]

Země

Zkušenost dotyku se zemí, akcentovaná zejména v prvních hodinách kontaktní improvizace, mě velmi překvapila. Skutečnost, že člověk stojí na zemi a je k ní pevně vázán gravitací, se zdá samozřejmá, kolik podnětů z její reflexe však vzniká. Každý sebenepatrný pohyb je vztahem těla k zemi, každé zvednutí ruky probíhá v okruhu tohoto vztahu. Země jako úběžník, k němuž se člověk vztahuje, země, jež mu dovoluje povstat, země jako ohraničení, země jako možnost vztahování se.  Člověk kráčí ulicemi a cítí, že se dusí, touží vzlétnout, jaké zděšení by však pocítil, vznesl-li by se až mezi hvězdy a ztratil tento kontakt, tento vztah, jež je první a často nereflektovanou mírou. [ii]

Dialog

Jazyk, jako struktura, v níž se člověk orientuje ve společnosti, je omezený ať už v rámci různých zemí či v rámci jedné. Slovo, jméno, onoma, je vždy škatulkou, nezachycující plnost a rozmanitost toho, co pojmenovává. V improvizaci se rozvíjí řeč těla, prastará a universální, zde se setkávají těla, bezejmenná a přeci jedinečná. Materialita výrazu, tvořeného tělem, nechává mnoho skrytosti, nevysvětluje, zároveň však je explicitní, nevratná. Tělo druhého, s nímž se rozvíjí klubko pohybů vstříc prostoru, je přítomno svou hmotností s absolutní neochvějností. Dialog se rozvíjí v nuancích, v letmých pohybech, v rychlosti, ve výrazu, jenž každý pohyb otvírá. Jen v tomto dialogu těla se setkáváme s ty, jež už není opatřeno predikáty, jako je jméno či pohlaví. V souvislosti s vnímáním bytostné propojenosti těla a země, ze stejného původu, vyplývá zvláštní pocit bytostné sounáležitosti s tělem druhého, s tělem, jež jako mé tělo vyvěrá ze země, svou hmotností rozrušuje prostor. Setkávám se tedy s ty, jež je jedinečné, a zároveň s my, my sourozenci Země.  [iii]       

Tělo

Jsem tělem a ničím víc a přece je tělo nástrojem, jenž užívám. Pohyb, krok, vztažení ruky je prvotním, čistým kontaktem, uchopováním světa. V každém okamžiku nadechnutí, oživení těla, jako by se odkrývala celá potencionalita přístupu, vztahování se k okolí. Tělo jako nutná hranice a zároveň možnost hranice překročit. Nahost těla, kterou svěříme milovanému člověku je právem vnímána jako jeden ze zenitů otevřenosti sebedarování. V kontaktní improvizaci jsem si často uvědomovala, jak krása těla druhého nespočívá v linii a její pravidelnosti ale v prostotě v jasnosti v jedinečnosti čiré existence. Nejedná se tedy o formu, ale o fakticitu, přítomnost. Dále jsem si v rámci estetického vnímání těl ostatních uvědomovala, jak většinou v kontaktu s uměleckým dílem, skláním se před výtvorem, který je mi vnější, mnou neuskutečnitelný. Když jsem se však dívala na ostatní v kontaktní improvizaci, skláněla jsem se nad krásou jejich těl, jedinečností výrazu, jenž soustředěním nabývají a zároveň jsem se skláněla nad tělem jako takovým, tělem jenž mám i já a jímž můžu stvořit také něco tolik krásného a hlubokého. Také jsem si uvědomovala, nakolik vlastně vnímáme tělo jako souhrn částí, často ještě jako souhrn částí určených k rozličným úkonům. Tedy ruce k uchopení, nohy k chůzi, prsa ke kojení děťátka, avšak prvotní je tělo jako celek, celek z jehož středu se rozevírá každý pohyb, celek, z něhož až sekundárně krystalizují části, užitečnost každé části je pro estetiku překážkou.[iv]