Beduínovy zápisky z cest, ty vole....JEDNA

Nacházel jsem se na páté rovnoběžce a osmém lišejnikoběžníku a můj mezek byl fakt hotovej. Pozvedl jsem spěšně uvázanej turban z levýho oka a pohlédl do dáli parhorků připomínajících koblihy bez náplně. Myslím, že se jim jinak ve světě říkaly písečné duny, ale pro nás, beduíny z Damašku, to nebylo nic jinýho než pahorky, to dá přece rozum. Kdesi v dáli se plahočil Khnevt se svým sedlem. Velblouda mu vcucla poušť, ale myslím, že tomu to moc nevadilo. Každý by radči zemřel v tekutejch pískách, než pod vláčnou prdelí toho budižkničemu. Mému mezkovi bylo sedm a byl pořádně vychrtlej. Nohy se mu pode mnou rozjížděly do stran, a tak jsem nesměl moc dlouho setrvávat na jednom místě. Poskakovali jsme jak ve videohře, co budou vypatlaný děcka hrát za skoro sto let.

No, každopádně, jsem se co nejrychleji rozkmitočil směrem ke Khnevtovi, abych mu dal co proto. Když jsem dostihl toho tulstýho mrzáka, zjistil jsem, že to vůbec Khnevt nebyl.

"Hej ty," zavolal na mě, "máš vodu?"

To mě docela urazilo a tak jsem vytáhl šavli co jsem měl za pasem a stále skrytou v pochvě, jsem jí přetáh toho obtloustlýho chlápka po hlavě. Ten sebou škubnul a svezl se do kolen. Inu, ono to nebylo moc chytrý, jsem pak zjistil, ale v tý době se mi nehonilo v hlavě nic jinýho, než že když jsem nedostal Khnevta, toho sádlovitýho okurkovýho pojídače, musim přetáhnout po hlevě alespoň toho chlápka, co se mu tak podobal. A tak jsem taky učinil a když jsem tak učinil, slezl jsem ze svýho mezka a naložil toho chlápka po dvou až třech hodinách plahočení na hřbet tý vychrtlý poskakující mašiny. Pak jsem si to zamířil přímo k jižní oáze, za bratrancem Tarkamem ibn Abdul-muhhmadem ibn Khaleluják ibn Raghkamadajádem ibn Abdul-abdulem.