Hlad

Carl Palmer se právě vracel z nonstop baru nedaleko benzínky. Byl pěkně nalitej, protože se večer pohádali s Mary, se kterou už skoro plánovali svatbu. Ta kráva si snad myslí, že se kvůli ní poseru, myslel si Carl. Jindy by ho něco takovýho ani nenapadlo, ale protože byl posilněnej asi tak půllitrem laciný whisky, napadaly ho různý zvěrstva. Hodiny z radnice právě odbily čtvrtou a Carlovi proběhla zamlženým mozkem myšlenka, že ranní vstávání do práce bude pěkně drsný. Naštěstí byl natolik pod parou, že tomu vůbec nevěnoval pozornost. Navíc mu šéfuje jeho potencionální tchán, takže zejtřek bude v práci dost zajímavej. Dceruška už doma určitě poreferovala.

Jak se tak Carl potácel tichou noční ulicí, najednou mu ujela noha, jak šlápnul do něčeho měkkýho. Zasraný čoklové, napadlo ho v jednom z občasných záchvěvů logickýho myšlení. Serou tady na chodník a já to pak vyšlápnu. "Kurva!" zakřičel do nočního ticha. Někde na zahradě zaštěkal pes. "Drž hubu ty ksindle!" odpověděl mu Carl otíraje botu o trávník. Několikrát málem upad, než ho napadlo, že by se mohl opřít o strom. Asi tak po pěti minutách snahy se mu konečně vykouřila z hlavy myšlenka na pomstu všem psům a pokračoval v cestě k domovu. Když dorazil do bytu, zaujal okamžitě stabilizovanou polohu kolem mísy, protože v tomhle směru whisky za pár babek fungovala znamenitě. Chvíli blil jak šakal a pak se mu podařilo usnout s hlavou na prkýnku a v objetí s nablitym hajzlem.

Strážmistr John Fever seděl zalomenej do židle s nohama na stole. Zas jedna absolutně nudná služba. Ale furt je to lepší, než někde lítat po případech a pak vypisovat hafo debilních hlášení a bůhvíjakejch lejster a formulářů, honilo se mu hlavou. Takhle si přijdu do služby, dám si kafčo, cigárko, ve dvanáct si zajdu na oběd, pak skočim za Sarah a ve dvě frčim domů. Sarah je jeho milenka, se kterou už to táhne tak rok. Celý město o tom ví, až na jeho starou. Ta je asi úplně blbá, usmál se. Sarah mu vždycky podrží, ale občas chce, aby se rozvedl a vzal si jí. Sarah je už pět let vdova, ale na to, že jí táhne na čtyřicet vypadá pořád dost dobře. A jak umí v posteli! Proti ní je Johnova stará úplný dřevo.

John zasněně kouká do stropu a čeká, až bude poledne a dojde si skočit. V kanceláři se stejně nic neposere, když tu chvíli nebude. Jediný případy, co se ve městečku dějou, jsou akorát tak ,že někde smradi rozmlátí nějaký okno, nebo někoho drapnou v místním obchodě, že si něco kupuje bez placení pod bundu. Tady se snad nikdy nic nestalo. John sedí a čumí do blba. Jeho pomocník Lency chrápe vedle na stole a oba jenom čekají, až jim skončí služba.
Najednou Johna z polospánku vytrhlo zazvonění telefonu. Zase parchanti udělali ňákej průser a já abych to řešil, pomyslel si když zvedal telefon. "Prosim,"řekl do sluchátka. V následujícím okamžiku provedl John ukázkovou metamorfózu. Celej zblednul, spadla mu brada, že málem urazil kus desky ze stolu, kompletně ztuhnul a zakalil se mu zrak, prostě typickej infarkt. "Lency!" zařval když položil sluchátko a trochu se rozdejchal. "Jdi nakopnout auto, máme tady mrtvolu!".

Cesta do Kerntownu trvá z města asi tak hodinu a George Manfeld nebyl ani trochu nadšenej, že tam musí jet. Ňákej ožrala si nableje do krku, udusí se a oni z toho dělaj kovbojku. Zrovna dneska, když jsme chtěli jít s Florance na tu párty na radnici. Takovejch vlivnejch lidí tam bude. Mohl jsem si udělat voko a až půjde starej do důchodu, tak mě mohli jmenovat na jeho místo. Jenomže já musim jako starej vůl jet do tý zapráskaný díry, která pomalu neni ani na mapě, myslel si o svým nuceným výletu George. Stejně tam přijedu, řeknu, že to byla nehoda a pojedu zase zpátky. Ale minimálně tři hodiny budou v prdeli.

S takovejma myšlenkama dorazil George na místo. Vchod do domu byl obšancovanej policejní páskou a před ním blikaly obě dvě policejní auta, který v Kerntownu měli. George ukázal strážníkovi svůj průkaz a ten ho vpustil do vchodu, před kterým bylo obstojně a čerstvě nablito. Ty venkovský policajti taky hovno vydržej, pomyslel si George. U dveří do bytu stál, opřenej o futra, strážmistr a hulil cigáro. Před ním na chodbě byla už slušná hromádka zašlapanejch vajglů a v celý chodbě se vznášel namodralej mrak, kterej by jinak určitě zalarmoval hasiče v okruhu padesáti kilometrů.
George mu ukázal průkaz a vešel do bytu. Vevnitř byl smrad, jako by se tam pářely opice a nevětraly při tom. "Kde je?" zeptal se strážmistra. "Na hajzlu," odpověděl mu strážmistr, kterej mezitim dokouřil a přišel dovnitř za Georgem. Otevřel dveře na záchod. To, co tam George uviděl, bylo moc i na něj. Okamžitě naběhnul do kuchyně a zapíchnul tam do dřezu takovou metlu, že by šakal blednul závistí. Na hajzlíku ležela halda sraček, která vzdáleně připomínala člověka. Kupa krvavýho tlejícího masa, ze který čouhaly lidský kosti. Zbytky hadrů v tý hromadě trochu připomínaly, co měl asi ten člověk na sobě. V záchodový míse byla ukázková šavle a v ní plavala oční bulva, která zřejmě vypadla z rozkládající se lebky. Smrad hnijící mrtvoly se úspěšně míchal s libým pachem tyčky co plavala v míse a dávalo to dokonalou kombinaci akorát na poblití. Taky skvělě působila, protože nikdo z těch, kdo jí ucejtili, to neustál. "Kdo to našel?" zeptal se George asi po půlhodině, když už konečně mohl trochu mluvit. "Frank Taylor." odpověděl strážmistr. "Byl to jeho parťák na benzíně, kde tenhle dělal pumpaře. Tohle je Carl Palmer. Teda spíš jeho zbytek. Ráno prej nepřišel do práce, tak pro něj Frank jel. Tady cejtil za dveřma smrad a tak šel dovnitř. Tohle tady našel. Ta motyka přímo pod oknem je jeho."

"A kdo ho viděl naposled?" ptal se dál George.

"Asi tak v půl čtvrtý ráno prej odcházel nalámanej z nonstopu u benzínky. Poslední ho viděla servírka, co tam dělá. Pak už nikdo. Nám volali asi tak v deset," řekl strážmistr. Aspoň, že to z něj nemusim páčit, pomyslel si George. Za celých dvacet let, co byl u policie, něco takovýho neviděl. Vůbec netušil, kdo nebo co mohlo tohle dokázat. Ani si nevšiml kousků zelenomodrý kaše na zbytcích boty tý mrtvoly.

Už je mi líp. Z toho jednoho živočicha sice moc žrádla nebylo, ale aspoň největší hlad je pryč. Taky mam po něm už dvojnásobnej objem. Ještě tak tři, čtyři takovýhle svačinky a budu moct vypadnout z týhle nehostiný planety. Už aby to bylo. Nechápu, proč mě tady nechali. Byl jsem asi moc daleko, když přišel ten poplach. Asi by nás objevily tady ty uhlíkový bytosti, kdyby na mě čekali. Vůbec nejsou k jídlu. Fuj, uhlík. K jídlu je toho na nich dost málo. Už abych měl dost oběmu a síly na lítání. Pak poletim domů...