Návštěva

Jedna z mála mých prvotin... Trochu surovej jazyk, ale co, i tak se dá psát... Třeba Charles Bukowski psal ještě hůř (tedy, on psal bezvadně, ale horším jazykem) ;-)

Seděl jsem takhle jednou v parku na lavičce a čekal až to na mě přijde. Šel jsem zrovna z hospody, takže mi bylo pěkně blbě, protože když jdu z hospody, tak je mi vždycky blbě. No, a tak jsem seděl, čekal na příchod šavle a doufal, že se mi potom udělá líp.

V parku bylo ticho jak v hrobě, akorát občas nějakej omrzlej pták někde pípnul. Nikdo už tu nechodil, co by taky dělal ve středu ve dvě v noci venku, zvlášť když trochu mrzlo. Mě bylo v tu chvíli ale teplo až moc.
Zrovna ve chvíli, kdy mi motyka zaťukala zespoda na žaludek, rozsvítil se najednou celej park namodralou září. Rychle jsem vyprázdnil svůj oblbnutej žaludek a šel se podívat, cože to tady tak svítí. Když jsem to uviděl, tak jsem se zmohl jenom na větu: "Ježkovy voči!"
Sice jsem byl lehce nalomenej, po tom Fernetu, pivu, vínu a vodce, ale po tomhle jsem vystřízlivěl nato šup. Na prostranství mezi stromama stálo něco, co v první chvíli připomínalo hromádku řídkýho sraní na nožičkách. Akorát že tohle mělo v průměru tak šest metrů a bylo to z kovu. Celej povrch tý potvory modře zářil, ale nebyla to oslnivá zář. Čuměl jsem na to jak vyvoraná myš.
Chvíli se nic nedělo, ale mě to bylo stejně fuk, protože jsem byl celej zkoprnělej. Potom, když už jsem zase chytil dech a nahodil srdce, začala se část tý mrchy odklápět, přímo směrem ke mě. Čekal jsem co vyleze ven, protože nic jinýho než čekat mi nezbejvalo. Zdrhnout jsem nemohl, páč jsem měl naprosto kamenný nohy. No a tak jsem koukal otvorem dovnitř a čekal. To co se pak stalo, mě překvapilo víc, než kdyby vylezly metr vysoký, zelený, třínohý příšerky s anténkama na palicích.
Zevloval jsem do prozářený mlhy v otvoru a snažil se něco zahlídnout. Najednou se tam něco začalo hejbat a pak to vyšlo ven. Ztuhnul jsem ještě víc. Byla to totiž ženská. Ale jaká! Krásně dlouhý nohy, boky, jenom poplácat, úzkej pas, nádherný prsa, krk stavěnej přesně na pořádnýho cucáka, hnědý velký oči a kaštanový vlasy do půli zad a ještě mírně zvlněný. Byla oblečená do kombinézy, která těsně přiléhala k jejímu nádhernýmu tělu. Když jsem jí uviděl, spadla mi čelist tak, že mi málem přerazila nárt. Byl jsem jak u znovuzrození. Nevěděl jsem, co dělat, a tak jsem jenom zíral.

Ona jenom tak stála a prohlížela si mě svýma nádherně hnědýma očima. Nevim, kolik času jsme takhle strávili, ale asi to bylo dost dlouho, protože jsem měl potom úplně zdřevěnělý nohy. Najednou z ničeho nic se otočila a pomalinku vplula zpátky do tý jejich mašiny. Když už byla vevnitř, jenom na mě ještě koukla přes rameno, zvedla ruku a ladně rozvlnila prsty, jako by mávala. Pak se dveře zavřely a ten jejich lítací talíř, nebo co to bylo, se pomalu odlepil od země a za chviličku zmizel někde v mracích.

Druhej den jsem nešel do práce. Jenom jsem tam zavolal, že si beru dovolenou a sotva otevřeli první hospodu, tak už jsem tam seděl. Tak jako ten den jsem se snad ještě neožral.

---