Krása není všechno...

Když zazvoní, tak se rychle sbalím a utíkám na autobus, brýle mi na nose poskakují a moje rudé vlasy za mnou jen vlají.
Doběhnu na zastávku právě když do autobusu nastupují poslední z cestujících, uuf, to mám ale štěstí. Zazubím se na autobusáka svým rovnátkovým úsměvem a sednu si.
Vytáhnu z tašky knížku Sonáta pro dvě srdce. Je to super knížka, takovouhle lásku bych taky chtěla někdy zažít, ale já? Na mě se žádný kluk ani nepodívá.
Začtu se do děje a představuji si jaké by to bylo, kdyby mě měl někdo rád stejně jako Lucku Kengi, to je z té knížky. No jo, já snad zůstanu stará panna! Když mi bylo 14, 15, tak mi to ještě tak nepřišlo, že jsem ještě s nikým nechodila, ale teď, když už mi bude pomalu 19, tak mi to opravdu začíná vrtat hlavou.
Taky mě napadlo, jestli třeba nejsem na holky, ale to je blbost, protože mě žádný holky nikdy nepřitahovaly, potom jsem zkonstatovala: Jsem sice na kluky, ale žádný mě prostě a jednoduše nechce! Protože a jelikož jsem hnusná: mám strašný zrzavý vlasy, který se mírně kroutí, zelený vykulený oči, po tváři milióny pih a to nejen v létě. Kdybyste věděli, jak já je nesnáším! Jak už jsem také řekla, nosím brýle a rovnátka, další moje chyby, no prostě hrůza, ještě že mám alespoň normální postavu, ta mi ovšem na kráse moc nepřidá. Taky mi vadí, že nad ostatními holkami vyčnívám jako Eiffelovka. Tak mi řekněte, kde bych sehnala takového kluka, který by mě chtěl?
Jednoho bych vyhlídnutého měla, ale ten by mě asi opravdu nechtěl. Jezdím s ním každý den metrem, baví mě ho pozorovat, je to typický krasavec. Jeho polodlouhé blonďaté vlasy se mu neposedně kroutí a padají mu do jeho smaragdově zelených očí, přijde mi no neskutečně sexy. Je určitě starší než já, řekla bych mu tak do 25, víc ne.
Doufám, že dneska pojede taky, říkám si, když sjíždím po eskalátorech do přízemí.

Jo!!!!!!!! Měla jsem pravdu, zase jede!!
Sedí naproti mně a cosi si čte, přijde mi, že si čte kdykoli ho vidím. Pozoruji každý jeho pohyb, teď obrátil knížku hřbetem rozevřenou obráceně na stehna, aby něco vyndal. I když mám špatný zrak, zahlédnu titul knížky: Zákoník práv! Zákoník práv?! Cože? Tak to je divný.
Vyndá z tašky obyčejnou tužku a cosi si v té knížce podtrhává.
Ach jo, už vystupuji, povzdechnu si. Ten krasavec ale dneska nejspíš taky, když se dveře otevřou, vytlačí mě ven dav lidí, zastavím se, abych si vytáhla silonky, když v tom do mě někdo strčí.
Otočím se a zkoprním, je to on.
„Sorry, slečinko!" řekne a jde dál. To je jako všechno co mi řekne, jo? Ach jo, měl přece říct něco jako: „Omlouvám se krásná slečno, dovolte, abych se vám představil" nebo prostě něco takového jako z románů a ne jenom ironické „sorry, slečinko"! Ksakru!

Doma hodím tašku do pokoje a jdu si vzít něco k jídlu, ach jo, mám mizernou náladu. Otevřu ledničku, no, samozřejmě jako vždycky skoro prázdná! Rozhodnu se, že si uvařím míchaná vajíčka.
Ozvou se klíče v zámku, to musí být mamka. Dobře, ty vajíčka beru zpátky, mamka určitě nakoupila. Kecnu si na sedačku a čekám až do obýváku nakoukne mamky rezavá hlava.
„Ahoj, zlatíčko!" jako vždy překypuje skvělou letní náladou, která je pěkně nakažlivá.
„No, nazdar, mami!“ řeknu a vstanu, protože uslyším, že mi na stole vibruje mobil.
AHOJIK VANDO, MAS DNESKA CAS, PUDEM NEKAM VEN, NE?CAUKY ZANET
Hned odepíšu svojí nejlepší kamarádce Žanetě.
AHOJ ZANETKO, JASNE, ZE JO, PRO TEBE VZDYCKY, STAV SE V PET, JO PAPA VANDA
„Koupila si ňáký jídlo? Neni tu absolutně nic,“ ptám se mamky a přitom koukám na mobil a čekám na doručenku.
„Jo, koupila, tak si něco vem a přitom to můžeš vybalit, já se úplně mrtvá,“ oznámí mi mamka a sedne si na pohovku. Je pěkně utahaná z práce, je právnička a je toho na ní moc.
„Jasný,“ řeknu a zmizím v kuchyni. Táák se podíváme na to, co tady máme. Vezmu si rohlík, na který si připlácnu dva plátky slaniny. Jsem spokojená… . Jednou rukou začnu dávat ostatní věci do ledničky nebo do komory. Hotovo.
„Půjdeš dneska někam, Vando?“ zeptá se mamka.
„Jo, z Žanetou, v pět, proč?“ podívám se na ní.
„Jen tak, do školy už se nic učit nemusíš, co?“ stará se.
„Mami, kolikrát ti mám řikat, že už se nic neučíme a zajímalo by mě, na kterejch 16.června jo! Navíc je pátek, tak nevim, co hrotíš, “ řeknu a odejdu do svého pokoje. Pustím si Anastacii, která mě svým způsobem dokáže úžasně uklidnit. Vezmu si Sonátu pro dvě srdce, kterou mimochodem napsala ta nejúžasnější spisovatelka Lenka Lanczová. A až do té doby než přijde Žaneta, si čtu tento super dívčí román.
„Čágo bélo, Vando!“ vykřikne moje (mírně řečeno) bláznivá kamarádka, hned jak mě spatří ve dveřích. Obejmeme se, už jsme se pěkně dlouho neviděli, protože Žanet je na koleji v Lednici a do Prahy jezdí jen na víkendy, což je pěkná škoda!
Žaneta je o rok starší, mnohem hezčí než já, všechno jí vychází a taky studuje na svojí vysněné škole v Lednici zahradní architekturu. Má černé, dlouhé a rovné vlasy, velké hnědé oči a super postavu, prostě je ve všech ohledech dokonalá. Taky má už 2 roky vážnou známost, s tím svým Lukášem jsou opravdu dvojka!
„Ahoj, Žanet, ani nevíš jak ráda tě vidím!“ řeknu upřímně.
„Já tebe taky, tak kam pudem?“ usměje se.
„Zatím pojď dovnitř, eště jsem se nepřevlíkla!“
„Já s tebe umřu!“ řekne a vejde dovnitř. Nakoukne do obýváku: „Ahoj, Lindo!“
„Ahoj, Žanet!“ řekne mamka nadšeně, „tak ses na nás zas po dlouhý době přišla podívat, jo? Tak co ve škole?“
„Super, strašně mě to baví, ale je to dost náročný,“ řekne Žaneta.
„To víš, holka, vysoká je vysoká!“ povzdechne si mamka.
„Tak já se zatím jdu převlíknout a vy se tu vykecejte, jo?“ řeknu a zmizím ve svém pokoji.
„Počkej, něco pro tebe mám k zítřejším narozeninám,“ řekne Žaneta a běží za mnou do pokoje.
Slavnostně mi předá malou zabalenou krabičku: „Doufám, že ti konečně přinesou ňákyho kluka, ne dělám si legraci, ale budeš v tom fakt cool!“
Rychle to otevřu, jsou to kontaktní čočky!
„To nejde, Žanet, vždyť to je strašně drahý, si moc hodná, ale to nejde,“ podávám jí ty čočky zpátky.
„Zapomněla jsi, že můj táta je optik?“ usměje se na mě sladce.
„Nezapomněla, ale ty…ty ses snad zbláznila, ne?!“ vykoktám ze sebe.
„Nezbláznila a chci, aby sis ty čočky nechala! Budou ti slušet, jsou průhledný, takže budou skvěle vidět tvoje zelený očka!“ řekne nadšeně.
„No, dobře, ale už nechci abys mi dávala takovýhle dárky,“ řeknu a nadšeně si začnu prohlížet návod na použití.
„Nasazování aj vyndavání je úplně jednoduché,“ řekne moravským přízvukem Žaneta.
„Ty už seš moravačka, že?“ zasměji se, schválně jsem použila typické moravské „že“.
„No jo, to víš, když tam trávim většinu času!“
Zkusím si je nandat a je to opravdu lehké a vidím přes ně stejně jako přes brýle! Podívám se do zrcadla a skoro se nepoznám, vždyť já nejsem zase tak ošklivá!!
„Super, vypadáš v nich úžasně! Bez brejlí máš mnohem výraznější obličej!“ rozplývá se Žanet.
„Tak moc díky, si skvělá!“ řeknu dojatě a obejmu ji.
„To je v poho, jsem ráda, že jsem ti udělala radost. Tak bysme měly jít někam oslavit ty tvoje narozky, ne?“navrhne Žaneta.
„No, tak můžem a kam jako myslíš, do hospody se mi moc nechce!“
„Tak můžem jít na disku, si trsnout, ne…si to užijem,“ přijde kamarádka se skvělým nápadem.
„No, ale tak to se musim eště namalovat, oblíknout a tak!“řeknu.
„No vždyť je ještě dost času, je teprve půl šesté, tam stejně dřív jak po osmý nepůjdeme,“ polemizuje nezvykle spisovně Žaneta.
„To je fakt a namaluješ mě, Žanet, si v tom expert, co?“ poprosím jí.
„No jasně, ale nejdřív vyberem oblečení, ne?“
„Hm, to teda vůbec nevim, co si mám vzít na sebe!“ povzdechnu si a otevřu skříň.
Žaneta se podívá do skříně a v malé chvilce vybere vhodné oblečení – černé jakoby kožené kalhoty, které jsou hodně na tělo a k nim bílý top, který se zavazuje za krkem. Je na něm anglický nápis DO NOT TOUCH! Tohle tričko mi dala Žaneta k svátku, nechala nápis natisknout. Libí se mi – navíc to znamená „nedotýkejte se!“. Samo tričko už odpálkuje otravné kluky. Navíc mi dodává alespoň trochu sebevědomí, kterého mám pomálu.
„Ták a teď si dělej s mým obličejem co chceš!“ řeknu, sednu si na židli a pro jistotu zavřu oči. Věřím jí, protože jestli Žanetka něco opravdu umí, tak je to právě malování. Po půl hodince (dala si opravdu záležet) jsem namalovaná, otevřu oči a skoro se leknu, ta holka v zrcadle, že jsem já?
„Sekne, ti to, jsi kočka,“ ohodnotí Žanet svojí práci, „ještě něco z vlasama!“
Během patnácti minut vykouzlí na mé hlavě překrásný drdol. To není možné, stačí pár šminek a trochu upravit vlasy a vypadám úplně jinak.
„Ty vole, ty si dobrá! Já to nechápu!“ zírám na sebe do zrcadla. Musím se jít ukázat mamce, tu trefí, pomyslím si.
„Tak eště dem pokecat s máti, ne?“ řeknu Žanetě a jdu do obýváku.
Mamka sedí na gauči, má puštěnou televizi a kouká na Ulici. Stejně přitom dřímá.
„Mami?!“ řeknu a stoupnu si do futer a udělám z legraci pózu jako modelka.
Mamka se podívá naším směrem a vykulí oči: „Ježíš, Vandi, tobě to sluší, kde máš brejle? Vždyť víš, že bez nich nic nevidíš!“
„Vidim, protože mám čočky,“ usměji se.
„Co to plácáš, kde by si je vzala?“ pohládne na mě nechápavě mamka.
„Dostala jsem je od Žanetky k narozkám,“ řeknu nadšeně a sednu si vedle ní na gauč. Žaneta si přisedne z druhé strany.
„To máš, Lindi, krásnou dcerušku, co? Celá ty!“ zasměje se kamarádka.
„A kam zas tahnete, holky, co?“ pochopí hned mamka, že se takhle nestrojím jen tak.
„Na disku, vrátim se až v noci, tak na mě nemusíš čekat, jo?“ postavím jí před hotovou věc.
„No to je skvělý, já sem ti dneska chtěla představit mýho novýho přítele!“ řekne smutně mamka.
„Už zas, jo, mami! A v kolik příde?“ zeptám se, je hrozná, pořád má nějaký chlapy.
„Jak-už zase, tentokrát to vypadá opravdu nadějně, je naprosto úžasnej, určitě se ti bude líbit! A v kolik dete vy? Dan dorazí na osmou,“ básní o novém „tatínkovi“. Takových už bylo!
„No já nevim, sme si řikali, že tak kolem osmý pudem, spíš po,“ řekne ta sketa Žaneta. Chtěla jsem mamce říct, že půjdeme tak v půl osmý, abych se s ním nemusela setkat a ona to práskne, ach jo, to je teda kamarádka!
„No skvělý, tak se s ním aspoň seznámíte a pak pudete,“ plánuje mamka. No to jsem tedy opravu nadšena, šaškovat zas před nějakým dědkem.

V osm hodin se rozdrnčí zvonek, mamka začne lítat po bytě a vyšilovat jako hrozná puberťačka – tohle fakt nepochopím.
„Tak mu di otevřít, ne! Já ti tu omáčku zamíchám!“ pobídnu matku.
„Jo…jasne…jo…díky!“ poděkuje zmateně a jde tedy otevřít.
„Ta je do něj asi dost tvrdá, co?“ podívá se na mě s cukajícími koutky Žaneta.
„Už to tak vypadá, to je hrozný! A já pořád nic,“ povzdechnu si a zamíchám omáčku.
„Vando? Jsi tu?“ nakoukne mamka do kuchyně a táhne za sebou za ruku toho náhradního „tatínka“. Málem upadnu, když spatřím ty smaragdově zelené oči, do kterých padají blonďaté pramínky. Prohlédnu si ho od hlavy až k patě, jako už asi milionkrát v metru, ale nechápu. Moje matka chodí s tímhle….klukem? Nedá se říct ani chlapem!!
„Dane, ráda bych ti představila svou dceru Vandu, Vando, to je můj přítel Daniel!“ řekne s úsměvem od ucha k uchu.
„Ahoj, Vando! Hodně už sem o tobě slyšel!“ řekne a podává mi ruku.
Zalapu po dechu a vykoktám ze sebe: „Těší mě…,“ a dodám jízlivě, „já sem toho o vás zatím moc neslyšela!“
„A tohle je moje kamarádka Žaneta!“ ukážu na černovlasou krásku.
Pozdraví se a podají si ruce.
„No já si myslim, že je nejvyšší čas jít!“ šlehnu pohledem po Žanetě.
„Jasny, tak my dem, ahoj Lindo, nashledanou!“ řekne spěšně a vystrkává mě z kuchyně.
Na chodbě se na mě podívá: „Co ti je?“
Jen si přiložím ukazováček na ústa a obuji si bílé botasky.
Vylezem na chodbu, přivolám výtah a potichu řeknu: „ Ti povim, že teď už nemám na ňákou disku náladu!“
„Jak to, to protože je ten Dan tak mladej?“ otáže se kamarádka, nastoupíme do výtahu a já zmáčnu přízemí. Výtah se rozjede dolu.
„No, to zas tak ani ne, jenom, že tohohle kluka už potkávám nějakej čas v metru a hrozně se mi líbil, ale on si mě nikdy ani nevšim. Já se pořád nemůžu vzpamatovat z toho, že s nim máti něco má!“
„Tak to je mazec, ale on je fakt asi dost mladej, co?“
„To asi jo, vypadá tak na pětadvacet!“

Na diskotéce si to nakonec užíváme, jenom si nemůžu zvyknout, jak na mě kluci zírají, nejsem na to zvyklá! Po chvíli mě to začíná deptat. Začnou hrát ploužáky, tak si jdeme sednout. Během chvilky se přede mnou objeví tmavovlasý, celkem hezký kluk: „Ahoj krásko, nešla bys sis zatancovat?“
Pokrčím rameny: „Ale jo!“ řeknu, podívám se na Žanetu a vstanu.
Ploužíme na pomalou písničku, kterou ani neznám.
„Já sem Honza!“ řekne mi do ucha, protože jinak bych neměla šanci ho slyšet.
„Já Vanda,“ řeknu a podívám se mu do kakaových očí a usměji se na něj. On si mě přitiskne víc k sobě a jeho ruce začnou sjíždět dolů na můj zadek. Nic nenamítám, ale hrozně rudnu, nejsem zvyklá na cizí dotyky.
„Nechceš jít ven, moc se mi líbíš, Vando!“ pošeptá mi do ucha. Aha, tak o to mu tedy jde.
„Jdi se bodnout, frajere! Sis asi nevšimnul toho nápisu na mym tričku, co?“ vykřiknu a odstrčím ho od sebe, až narazí do jiného tančícího páru. Vstane: „Seš ňáká divoká a nedůtklivá, holčičko!“ sykne a zmizí. Kretén!
Jdu si sednout, Žaneta na mě kouká jako na vraha: „Co je, proč si ho odstrčila, Vando!“
„Byl to kretén! Chtěl se se mnou vyspat! Něco ti řeknu, pěkně mě to začíná štvát, kdybych nebyla namalovaná a měla brejle, tak si mě takovejhle frajer ani nevšimne, ale jakmile vypadám takhle – tak to jo…to by si pán dal říct. Sere mě to, kurva! Vždyť na tom, jak člověk vypadá zas tolik snad nezáleží, ne?“ vylévám si zlost.
„To víš, že ne, asi pudem, obě máme zkaženej večer, tak pudem zejtra do čajovny, co ty na to…tam to snad bude v pohodě!“ navrhne kamarádka a zvedá se.
„Skvělá kámoška rovná se skvělej nápad,“ následuji ji.
„Je teprve deset, no nic, než dojedem domu, tak bude půl jedenáctý, zítra si to vynahradíme v té čajovně, jo?“ řekne Žaneta a nastoupí jako první do tramvaje. Cpu se hned za ní, je skoro prázdná. Po pěti zastávkách vystoupíme a chytíme sto čtyřicet sedmičku, autobus, který zajíždí skoro až k našemu sídlišti.
„Tak čau, zítra se ti ozvu v kolik se sejdem, jo?“ usměje se Žaneta před jejich panelákem a vytahuje z kabelky klíče.
„Zdar a promiň, že sem zkazila celej večer, není mi dobře,“ omluvím se jí a jdu dál. Za dalším panelákem zahnu doleva a zapadnu do našeho oranžového paneláku, přivolám výtah, zatím se opřu o studenou špinavou zeď a přemýšlím, jestlipak u nás ještě Daniel bude? Doufám, že ne.
Nastoupím do výtahu a zmáčknu pětku. Vyndám si klíče, a když se výtah zastaví, tak otevřu dveře, rozsvítím a odemknu dveře bytu. Ihned na chodbě rozsvítím a zouvám si boty, snažím se chovat tiše, také uslyším, že za skleněnými dveřmi je zábava v plném proudu. Ozývá se matky smích a potom tlumené: „Počkej…nech toho….Vanda asi přišla, na chodbě se svítí,“
Zaklepu na dveře obýváku, protože chci dát matce vědět, že jsem to opravdu já.
„No? Poď dál, Vandi!“ ozve se matky hlas.
Otevřu tedy dveře a nakouknu a změřím si ty dva: „Jsem tu, stálo to tam za houby, du si lehnout, nenechte se rušit!“
„Dobře a nechceš si s námi skleničku vína, zlato?“ zeptá se mamka, opírajíc se o Daniela. Ten svůj pohled upírá na mě, přímo mě propichuje.
„Ani, ne, sem utahaná!“ odmítnu, opravdu mě neinteresuje se koukat na ty dva, jak jsou opilý nejen vínem, ale i láskou.
„Dobře, tak dobrou, zlato!“ popřeje mi mamka.
„Dobrou!“ řeknu oběma.
„Dobrou, Vando!“ popřeje mi i Daniel.
Zabouchnu dveře, to je vážně šaškárna!

Ráno se vyhrabu z postele, prohrábnu si rukou vlasy, nasadím brýle, protože na doma si nasazovat čočky vážně nebudu a vrávoravě jdu svojí známou ranní trasu – pokoj – záchod. Po cestě si protírám oči, sem tak nevyspalá. Vezmu za kliku záchodu, ale dveře nepovolí. Tak nic, asi je tam mamka. Čekám tedy, než se ozve spláchnutí a ze záchodu vyleze…Dan. A to jen v trenýrkách. No to snad ne! On tu i spal…
„Ahoj!“ pozdraví mě, ale kouká na mě nějak divně, no jasně – mám brýle a nejsem namalovaná.
„Brýtro !“ houknu a zapadnu na záchod.
Srazím se s nim ještě v kuchyni, sedí u stolu a mžourá asi tak stejně jako já. Je tak rozkošný.
„Máte hlad? Ale já budu muset skočit dolu pro nějaký rohlíky,“ zeptám se ho.
„No, mám docela hlad, ale víš co, Vando, prosim tě, mohla bys mi tykat, co si budem nalhávat, že jo, přece jenom nejsem o moc starší než ty, tak co?“ nabídne mi nečekaně. Má pravdu, bude to lepší, sice mi to přišlo divný mu vykat, ale sama od sebe jsem si tykání nedovolila.
„Dobře, tak máš teda hlad? Mám tam jít?“ zopakuji otázku.
„Byla bys zlatíčko!“ zakření se na mě.
„Tak jo, já du, mamka eště spí?“ zeptám se.
„Jo!“
Jdu se do pokoje převlíknout a učesat. Sice jdu jen dolu do sámošky, ale i tak nemusím vypadat, jako rorejs, že jo…
Sjedu výtahem do přízemí, vylítnu z paneláku a přímo do nedaleké samoobsluhy. Nakoupím vše potřebné a už si to štráduji s plnou igelitkou zpátky. Stejně rychle jako jsem z paneláku vylítla, tak do něj i vlítnu, přitom ale někoho sejmu, srazíme se a oba spadneme na jednu hromadu, samozřejmě, že taška mi nekontrolovatelně vypadne z ruky a všechen její obsah se rozkutálí všude okolo. Teprve teď se podívám na toho, kterého jsem sejmula. Je to kluk s hnědýma rozcuchanýma vlasama, který se drží se za hlavu a nadává jako Alík. Taky ke mně teprve teď vzhlédne, jeho oříškově hnědé oči mě propíchnout zkoumavým pohledem a přestane nadávát.Úplně zkoprním: „Promiň…já nechtěla..fakt, nestalo se ti něco?“
Usměje se: „Ne, v pohodě, ukaž pomůžu ti s tím,“ řekne překvapivě a začne se mnou sbírat rozsypaný nákup. Jsem jako ve snu, čekala jsem, že na mě začne řvát. Když máme posbíráno, tak se oba napřímíme.
„Já sem Tomáš, odkdy tak pěkný holky jsou tak ztřeštěný a srážej na potkání kluky?“ zazubí se.
„Fakt promiň, já sem Vanda!“ usměji se na oplátku.
„Si odsud?“ zapřede konverzaci, která trvá asi půl hodiny, ať si tam Daneček třeba chcípne hlady, ignorant! Tomáš je skvělý, vtipný a navíc se mu líbím taková jaká jsem! S rovnátky, brýlemi a i s těmi proklatými pihami…

P. S. Jo a Žanetce asi budu muset odříct tu dnešní čajovnu, mám totiž lepší program…

---