Jak jsem věřila na lásku

Stojím přede dveřmi, koukám na tu jeho úžasnou fotku, není teda zas tak úžasná, ale je na ní on. V tom se tam objeví nějaká ženská: „On tam není? Zvonila jste?“ Aniž bych stačila cokoliv říct, otevřela dveře a strčila mě dovnitř, dala mu do ruky obálku a byla pryč. Zabouchla dveře. Já měla vykulené oči, jak nejvíc to šlo, zrudla jsem, kde jen to bylo viditelné a nevěděla co dál. Hleděl na mě jak na přízrak, to potěší. Mlčel, dobře, budu mluvit já: „Já, to, já, nechtěla, totiž, chtěla, ale …. Prostě …. Já.“ Začal se šíleně smát. Jo tak přesně tohle dělat neměl.

Otáčím se a chmatám po klice. Byl rychlejší a zachytil mě za rukáv. Otáčím se na něj, je to jak v romantickém filmu. Podívám se mu do očí, konečně vidím, kolik má kolem nich vrásek. Pár jizviček na tváři, ale hlavně ty oči. Mají snad milion barev, ani modré, ani zelené, trošku dohněda, ale přece jenom více šedé. Rty uzounké a otevírají se.

„Tak copak jste chtěla???“ Konečně přicházím k rozumu a snažím se odpovědět. Nemůžu mu říct, že jsem objevila jeho fotku na dveřích, když jsem hledala někoho jiného a zaujala mě natolik, že jsem na ní hleděla. A ta blbá ženština mě zatáhla dovnitř.

Naposledy vydechuji a spouštím:  „Víte. Chodím na vaši hodinu v pátek“

 „To přece moc dobře vím, myslíte, že jsem si vás nevšiml? Zrak mám velice dobrý.“

„To je milé, no tak jak jsme psali v pátek tu písemku, tak se mi moc nepovedla.“

„Za to básnička se vám povedla, slečno.“

„To nebyla básnička.“  Říkám velmi tiše a vevnitř to šíleně křičím. To se přece vůbec nerýmovalo, jen jsem ho prosila, aby při opravě neumřel neštěstím, že mě nic nenaučil.

„Máte docela přehled kdo je kdo, po půl roce a přitom jsme se vám nikdy nepředstavili.“

„Nevěděl jsem to najisto, jen jsem tušil. Nehrajte to na mě, ty vaše pohledy“  A jsem jasná, jak to na mě může být tolik vidět? Pusu jsem měla dozajista zavřenou.

 „Tak máte dobrý instinkt.“

 „Snad.“ To už jsme od sebe byli dobrý metr. Hraju svou roli nic nevěřící nadále:

 „Ráda bych si napsala opravu, ale tenhle pátek se mi to opravdu nehodí.  Bude ještě nějaký další termín???“

 „Neměl by být, uvidíme, jestli budou i další zájemci. Zabrat B1 jen kvůli pár lidem se mi nechce, asi si to napíšete u mě v kabinetu, kde je už očividně víte.“

Kde je vím, ale ještě jsem si to tu neprohlídla. Když už tu jsem, tak do toho. Je to tu jako všude jinde. 3 stoly, pár skříní, několik polic, ale je tu sám.

„Jak to, že jste tu dnes sám?“

„Bývám tu často sám. Kolegové jsou tu jaksi pomálu, jsou Pardubičáci a jsou raději doma“

„Vy jste odkud?“

 „Vy jste mi ale zvědavá“

 „Vy jste mi ale tajemný“

“ Jsem z Hradce“ (usmívám se, věděla jsem to, hledala jsem na něho kontakt na spolužácích.)

„Tušila jsem to, jedině tam mě napadá, že by byla mat/fyz, takhle nás týrat, že vám to není hloupý“ „Týrat? Myslíte matiku?“

„Napadá vás snad něco jiného???“

„Někteří lidé mají matiku rádi J“

 „Velice malé %, tak malé %, že je tohle šikana většiny.“  Oba dva jsme se začali usmívat. Zase na něj hledím jak na obrázek, cítím se sice natolik strašně, že se mu ani do očí podívat nemůžu. On se na mě ale dívá tak upřeně. Proč to dělá? Proč musí mít tolik navrch? Přijdu si tak maličká, stejně jako když o hodině mluvil o té údajné básničce.

„Ještě nějaké dotazy, abych nebyl tak tajemný? Co vás ještě zajímá???“ To je mi otázka! Co mě asi tak může zajímat? Zajímají mě, jak chutnají jeho rty, jak asi líbá, jak voní jeho kůže a jestli je tak teplá, jak si v tuto chvíli představuji. Zajímá mě, jestli má manželku. Pochopitelně, že má, odpovídám si sama, syna asi těžko zplodil s někým jiným, nebo beztak s někým chodí.  Tak na co se ho kurnajs zeptám

„Baví Vás to nás učit? Nebo byste raději dělal něco jiného?“.