Jak jsem věřila na lásku II.

Jak já jsem nešťastná, no na mě jde opět pláč! Sedím v aule, poslouchám toho uspavače hadů, co mi namlouvá, že zákon xy a jeho paragraf xy hovoří o tom, že ….

.Na mou poslední otázku mi pan profesor s deseti tituly neodpověděl, vešel tam totiž nějaký jeho kolega. Okamžitě změnil téma: „Ne, nemůžu Vám říct bližší informace, nashledanou.“ Div mě z těch dveří nevystrčil. To je mi opravdu školní úroveň toto. Co teď, co mám dělat dál? Mazala jsem odtamtud takovou rychlostí, že jsem se ani nestihla podívat na konzultační hodiny. Tak tohohle uspavače hadů já poslouchat nebudu, chci domů, do vany. Snad tam nebudou všechny čtyři moje spolubydlící, potřebuji klid. Vycházím z auly do šatny pro bundu.

„Vy máte ale oteklé tváře.“ Říká mi poměrně mile paní šatnářka.

„Copak se stalo? Nešťastná láska?“ –

„Však to znáte, paní šatnářko, musíte těch příběhů mít posbíraných miliony.“ Nevím, jestli povídat dál, vypadá tak mile, člověk by jí dal pětikorunu.

„Kantor, viďte, že ano slečno?“

 „A to jste poznala jak?“  A už polykám slzičky.

„Slečno, Vám by se nějaký mladý ucho nemohlo líbit, Vy potřebujete pořádného muže! Ale že by se Vám zrovna líbil tento pan přednášející, to se mi nezdá.“ V tu chvíli jsem se konečně začala smát.

„Ale kdeže, tento uspavač hadů mě nikterak neočaroval, ba naopak, jsem na něj pěkně naštvaná.“  „Tak kdopak se Vám líbí, třeba Vám pomůžu.“  Začínám mít strach, není pomoc jako pomoc. Z pomoci od holek jak se dostat k pěknému klukovi jsem vyléčená, vždy to špatně dopadlo.

„Pan Trojovský.“  A už rudnu, už jsem jasná, vyletělo to ze mě jako nic. Popadám bundu a chci zdrhnout, ani se té paní nedívám do tváře.

„Jděte raději na kávu.“

No, tak tohle přesně mi musela říkat, přesně tohle jsem musela slyšet, nemohlo to dopadnout hůř. Žádná solidní rada, prostě si dej kafe. Uáááá. Já se picnu. Já si snad tu kávu dám. Jdu do místního klubu. Je tu docela dost lidí, ještě nikdy jsme tu nebyla sama, cítím se tak divně. Jdu k baru, objednám si kávu a už se rozhlížím, kam se usadím. Ó můj bože. Rychle se otáčím směrem k barmance a očima volám o pomoc!  Ta mi teda nepomůže, ale kdo by mohl??? Za mými zády sedí ON! ON! Sedí tam a pije čaj s tím chlápkem, co nás vyrušil. Na stole je ovšem jen jeden hrnek. Ten druhý se zvedá. Tak a teď reaguj, zrovna teď něco rychle vymysli, ty hlavo blonďatá. Zas cítím tu pitomou bezmoc. Půjdu tam a pošle mě pryč, nebo tam nepůjdu a budu litovat, nebo tam půjdu a on odejde, aby nás spolu nikdo neviděl, přece jenom si tohle nemůže dovolit. Káva stojí přede mnou a slečna chce peníze. „Ještě vodku, dvojitou“ Jo, tohle mi zaručeně pomůže, aby ze mě táhlo jak z lihovaru.

„A, nebo ne!“  Křiknu po ni, platím svou sumu a courám se ke stolu. Už o mně dozajista věděl, vyzývavě na mě koukal. V tu chvíli jsem nasadila suveréni obličej nevědomosti, úsměv a hned poté se ptá, zda-li si můžu přisednout.

„To můžete, nemám si snad myslet, že mě pronásledujete?“

„To si zaručeně myslet nemusíte, poslala mě sem … paní šatnářka.“ Poslala mě sem paní šatnářka, no v hlavě mi to šrotuje, ale já vždy řeknu to první, co mi padne na jazyk, to je tím, jak jsem nervózní. Prosím, prosím, Jano, ovládej se! Neřekni nic, co bys neměla, nechtěla, nebo by bylo nevhodné. „Přijde sem za Vámi Vaše žena?“ Do prdele, co to říkám, já si snad vrazím. Bezmyšlenkově švihnu hlavu o stůl, jakoby tam vůbec nebyl. Jako tolikrát, když jsem ho o hodině pozorovala, když měl na sobě ty upnuté manšestráky a vysvětloval nějakou látku a já tomu nerozuměla a hltala jen ty slova a úsměvy co vrhal, když viděl naše bezmocné obličeje. Svým bouchnutím jsem upoutala pozornost blízkého okolí, vylila si kus kafe a způsobila salvu jeho smíchu. Zvedám hlavu. Směje se tak hezky, tak dokonale hezky. Jde mi na tvář úsměv.

„Aby měla dušička pokoj, tak ne, dnes se za mnou opravdu nechystá, myslím, že mám už vše podepsané.“ V hlavě si říkám, vše podepsané, to je jasné rozvodové papíry, mám to ale štěstí.  „Poslali jsme určitou částku peněz nadaci.“ Úsměv mě opět opouští. Tak ta jeho je taková samaritánka, no to je úžasný.

„To je od Vás opravdu hezké.“

„Třeba to někomu pomůže.“

„Podle toho jaká nadace“

„Nechce se mi o tom mluvit.“

„Omlouvám se, že jsem vyzvídala.“ Klopím hlavu a chci být pryč, ačkoli ještě před 10 minutami jsem toužila být s ním. A v tu chvíli už mi to v hlavě opět pracuje. Sedíme tu spolu, to je jasný náznak, že mě vyloženě chce, ačkoliv mluví jen o manželce.

„Promiňte, že se ptám, ale myslíte, že bych Vás mohla pozvat na víno, kávu, nebo cokoliv jiného co pijete? Třeba zítra?“

„A kam by to mělo být?“

„Obávám se, že nemůžete pít na veřejnosti se svou studentkou, můžete přijít ke mně na privát.“ Touhle konverzací děsím snad víc sebe, než jeho. Je hodně zaskočený, ale kupodivu reaguje ihned.

„A kolik spolubydlících tam budete mít?“

Vycházím z klubu, v ruce vizitku a jdu na jinou stranu než on. Divně se usmívám a modlím se, abych neuklouzla a nespadla. Strach střídá štěstí. Štěstí střídá strach. Po celém těle husí kůže. Slyším jen vlastní tlukot srdce a své kroky. Jestlipak mu taky buší srdce? Nebo nad čím může přemýšlet? Asi nad tím co dostane k večeři. Proč přijal mé pozvání, když má ženu? A proč já ho pozvala? Opět si koleduji o průšvih. A je tu zas ta nejistota, nevědomost. Zítra se může všelicos stát. Mám strach, lidi, já mám takový strach.