Pudlík...aneb naučme se dívat víc kolem sebe...

Pudlík  

    Zamyšleně se vracela domů pozdě večer, jako obvykle. Srazila se v domě u výtahu se sousedem. Podržel jí dveře, usmála se, poděkovala. Cítila se trochu trapně. Přemýšlela, ve kterém poschodí bydlí. Od vidění ho zná, venčí i často Danečka, toho pudlíka od …

Vytrhl jí z myšlenek a vyřešil to za ni: ,,Dnes do dvojky, podívám se za panem Mihulou.“

    Výtah zastavil. Soused otevírá dveře a před nimi těžce dýchající právě ten o kom byla řeč. Až ji zamrazilo při pohledu na něj. Měl už svůj věk, ale strašně sešel. Není to dávno, kdy se spolu ještě venku bavili. Vlastně se nestýkala skoro s nikým z domu. Kdy taky, když chodila domů tak pozdě. Akorát s panem Mihulou se vídala. Chodil se svým Danečkem ven právě pozdě večer na louku za parkoviště. Nedávno si ještě večer povídali. Měl přehled. Po mrtvičce už toho moc nenachodil, ale z okna toho viděl ažaž. Možná i o ní věděl víc než by myslela. Že má nového přítele. Kdo má jaké auto.

    Nikoho neměl. Starali se o něj většinou sousedi. Pomáhali mu s nákupy. Taky mu i ona občas zanesla něco na přilepšenou, když víc navařila. A když si našla čas, tak i Danečka brala ven, hlavně na delší procházky. To u důchodců neměl. Někdy i na návštěvu do jejího bytu. Dokonce byli kamarádi s její kočkou, která se většího pudla vůbec nebála. Když jí bral její hračky, tak ho plácla packou po čumáku a byl klid. Vylízal jí misky, což pro ni znamenalo, že dostane něco čerstvého. ,Potvora kočičí¨‘

    ,,Ukažte, dejte mi ho, já s ním pudu ven,“ozval se soused a bral mu z ruky vodítko. Pan Mihula ani neprotestoval. Pak se ale obrátil na ni. Už i pomalu mluvil. ,,Nemáte náhodou známého veterináře? Víte, on Daneček je po operaci nádoru a je na tom špatně…“

    Dveře bytu za ní zapadly a ona se rozbrečela. Proč zrovna já? Říkala si. To nemůže říct někomu jinýmu? Dan se za ní rozběhl vždycky přes půlku parkoviště.  Kdo ji neznal, musela vysvětlovat, ať nekřičí na psa, že si ho taky půjčuje. Ale teď nevypadal na umření. Ale co s ním, asi ho už nezvládá, má co dělat sám se sebou. Ona si ho vzít nemůže, má kočku a je celý dny pryč. Teď aby měla strach se u nich stavit. Ale i přesto ji to vzalo nějak moc.

    Uběhlo pár dní, spíš týdnů. Jednou večer narazila na sousedku na patře. Na tu, co si chtěla pokaždé povídat. Byla unavená, ale pár slov s ní bude muset prohodit. A vlastně co pan Mihula? ,,Vy to nevíte?“ Dál už ji vnímala jen na půl. Nerozbrečela se onehdy kvůli pudlíkovi, i když asi taky, ale došlo jí něco jiného. Že ten milý děda, s kterým si mohla popovídat o všem, už tu dlouho nebude.

                                                    ……………………………

    Jsme tak zabráni svými starostmi, že někdy to co se děje v okolí vnímáme jen jaksi podvědomě. A pak jsme z toho smutní. Měli bychom víc poslouchat svůj vnitřní hlas a víc se dívat kolem. Budeme pak míň trpět, hlavně když se něco stane. A nebudeme překvapeni, co nám uniklo. A možná uniká.

                                                     …………………………..

    Pohřeb starého pána prošvihla. Danečkovi se daří dobře, sice vidí už dlouho jen na jedno oko a  díky tomu chodí trochu nakřivo, ale z operace nádoru se ,otřepal‘ a dělá teď společnost jedné nemocné dívce. Pan Mihula asi nikoho jiného o jeho utracení neprosil, nebo se zachovali stejně, jako ona. V každém případě si jeho páneček na onom světě ještě počká, než se znovu setkají.