Smrt, aneb úvaha o životě

Tma a já stojím v ní,
chmury na mě jdou,
bílé záblesky v duši,
myšlenka za myšlenkou.

Život je jak zlatý pohár,
pomaličku se plní,
dokud kraje nedosáhne,
potom však přeteče,
má duše uteče,
tělo jako loutka padne,
tma,je to snad správně?
Marně se ptám,
to,co životu dám,
to bude pryč během okamžiku,
má to všechno smysl?
Nač tu jsme teď,když tu nebudem stále,
Je snad Svět jedno velké vyhnanství?
Je to snad otrokářovo panství?
Proč tu jsem a budovat mám,
vždyť až můj pohár přeteče,
nic po něm nezbude,
tráva můj hrob zaroste,
vzpomínky vyblednou ...

Písmo káže žíti řádně,
vyhýbat se nectnostem,
člověk je jedna velká nectnost.
Cítím v sobě zvláštní teplo,žár,
je to touha po životě a … po nectnostech.
Vidím ji;dlouhý vlas a plná ňadra,
oči jako dvě kyvadla,
za uchem kvítek bílý.

Je to touha,je to vášeň,
je to nectnost?
Ne,je to lidskost.
Je to to,co lidi dělá lidmy,
co je liší od zvířat,
je to láska – lidský pud,
jež se nectnostem vysmívá,
jež činí žití žitím,
jež pozvedáme z mlhy,
ze stínu,z prachu.
Pro tu stojí žít …
Opět je tu tma a já v ni hledím,
nemám ani na výběr,
s odvahou jí hrdě čelím,
zviklat se nenechám.
Vody v poháru mém je málo,
avšak vždy tomu tak nebude,
važ si svého života
a jak květinu ho hýčkej.
Nedej na rady starých
vyschlých kmetů,
jež jiný svět si pamatují,
s hrdostí jdi čelit světu,
Pán si cení odvahy.

Leč tma tu je,neb z ní je
zrozen život,nelze se jí vyhnouti.
Byla na začátku,
je i na konci,
vlevo,vpravo,všude,i teď!

Nelze ji nevnímati,
Lze ji však překonati,
Když se naše duše se světlem spojí.
Když se nad ní povzneseme.
Hleď,soudný den se žene.
Proto žij jak nejlíp umíš!