Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDonald Davidson: Jak poznat svou vlastní mysl
Autor
selviskhed
Esej Jak poznat svou vlastní mysl je jedním z textů umístěných ve sborníku Subjektivita, intersubjektivita, objektivita pod hlavičku „Subjektivita“. Tato společná hlavička spojuje šest kratších příspěvků věnovaných poznání našich vlastních myslí. Platí, že teprve všechny texty dohromady poskytují jistý komplexní náhled na Davidsonovo pojetí poznání vlastní mysli.
Práce by se měla pokusit zpřehlednit Davidsonovu argumentaci, která je místy poněkud nepřehledná. Postupovat budu celkem ve třech krocích.
V prvním kroku bych rád představil tvrzení, které říká, že známe obsahy svých myslí, aniž bychom k tomu potřebovali nějakou zvláštní evidenci, tedy že ke své vlastní mysli máme bezprostřední přístup. To zakládá existenci autority první osoby. Je zaručeno, že se ohledně svých vlastních přesvědčení většinou nemýlíme.
V druhém kroku představím tvrzení, podle kterého jsou obsahy našich myslí částečně určeny vztahy k objektům mimo naši mysl, se kterými nemusíme být plně seznámeni. Ukáže se, že naše dvě tvrzení se dostávají do zdánlivého rozporu. Druhé tvrzení zdánlivě zbavuje první osobu její autority.
Davidson ale obě tyto tvrzení přijímá zároveň a účelem jeho textu je především to, aby je spojil v jednom systému, kde by odkaz k věcem mimo subjekt neznamenal ztrátu autority první osoby. To se mu povede až po té, co odmítne tradiční představu o existenci psychologických stavů coby jistých jsoucen, kterých se mysl nějak chápe.
2 STANOVISKO PRVNÍ: ZNÁME OBSAHY SVÝCH MYSLÍ, ANIŽ BYCHOM K TOMU POTŘEBOVALI NĚJAKOU EVIDENCI
2.1 Dva způsoby poznání myslí
V prvních odstavcích svého výkladu Davidson popisuje, jakými dvěma způsoby lze mysli obecně poznávat. Nejdříve si ukážeme, jak můžeme poznávat všechny mysli vůbec (tedy jak mysli jiných lidí tak svou vlastní mysl). V druhém kroku se dozvíme, jakým zvláštním způsobem poznáváme výhradně jen svou vlastní mysl.
Všechny mysli poznáváme na základě něčeho, čemu se tradičně říká behaviorální evidence. Není úplně jasné, jak je možné, že si z několika kusých, vypozorovaných informací dokážeme vytvořit vcelku komplexní představu o mysli nějakého člověka, nicméně z toho, že to přirozeně, každý den děláme plyne, že jsme toho schopni. Jednoduše vycházíme z toho, jak se člověk projevuje v komunikaci, jednání atd. a snažíme se odhadnout z jakých propozičních postojů tento způsob komunikace, jednání atd. může vycházet. Platí, že tento přístup běžně aplikujeme na mysli jiných lidí, nicméně existují situace kdy jej využíváme i při poznávání vlastní mysli.
Svoji vlastní mysl ale můžeme poznávat i jiným způsobem. Máme k ní bezprostřední přístup, při kterém se obejdeme bez jakékoliv evidence. Jednoduše víme co si myslíme, aniž bychom k tomu potřebovali nějakou evidenci. Znovu není úplně jasné, jak je možné, že jsme takové operace, jako je bezprostřední přístup k vlastní mysli schopni.
Davidson se domnívá, že pokud jde o poznávání naší vlastní mysli, užíváme tento druhý způsob „za normálních okolností“, kdežto první způsob užíváme „jen zřídka“.
2.2 Autorita první osoby
Důsledkem existence zvláštního způsobu poznávání vlastní mysli je autorita první osoby. Tímto termínem označujeme skutečnost, že člověk má v jistých výpovědích pravdu spíše než kdokoliv jiný. Nejprve si povězme, na co se tato záruka pravdivosti nevztahuje. Předně se nevztahuje na pravdivost přesvědčení o stavu světa. Abychom použili Davidsonův příklad: z toho, že si nějaká osoba myslí, že její dům hoří, nemáme obzvláště vážný důvod si myslet, že její dům skutečně hoří. Člověk o světě může vypovídat nepravdivé věty. Autorita se nevztahuje ani na výpovědi o jiných myslích. To, co existuje je jistota, že pokud člověk upřímně vypovídá o tom, co si myslí, pak má ve většině případů pravdu. I když je možné, že se v některých případech mysl při popisu svého vlastního stavu mýlí, je o svém vlastním stavu schopná vypovídat s jistotou, jaké žádný jiný člověk nemůže dosáhnout. Jiní lidé mohou být při postihování stavu naší mysli ovlivněni špatnou kvalitou evidence, případně jejím nesprávným zpracováním. V případě kdy vypovídáme sami o sobě ale využíváme bezprostředního přístupu k vlastní mysli, a pravdivost našich výpovědí tak případná špatná kvalita evidence nebo její nesprávné zpracování nemůže ovlivnit. Právě díky této skutečnosti mluvíme o autoritě první osoby. Ta ale není úplně neproblematická
Předně nás může udivit, proč se autorita první osoby vztahuje právě na výroky bez evidenční podpory. Na první pohled se zdá, že jde o nesmysl. Považovat výroky, které jsou nedoložitelné za jistější než jsou ty, které jsou podporovány jistou evidencí je neobvyklé. I velmi povrchní znalost soudní praxe nám dává tušit, že tvrzení doložená na základě nějaké evidence jsou většinou relevantnější, než tvrzení, která jí postrádají.
Pokud si ale přesněji uvědomíme co jsme řekli výše, problém se víceméně rozplyne. Řekli jsme totiž, že přístup k poznání vlastní mysli máme jak bez evidence, tak s evidencí. Nesmíme se nechat zmást tím, že způsob bez evidence používáme častěji než přístup s evidencí. Naše předpoklady pro to poznat svou vlastní mysl jsou skutečně větší, než ty pro poznání myslí druhých. Při poznávání vlastní mysli k ní máme dvě cesty, pro poznání myslí druhých máme jen jednu. Toto zakládá jistou asymetrii. Ve sféře poznání na základě evidence můžeme libovolně přecházet od myslí jiných k mysli naší. Ve sféře bezprostředního přístupu to ale udělat nemůžeme.
2.3 Jiné názory
Poněkud jiné stanovisko hájil Ryle. Když Davidson reprodukuje jeho názor, říká doslova, že „zarputile tvrdil, že svou vlastní mysl poznáváme zcela tímtéž způsobem jako mysli druhých – poznáváním toho, co říkáme, děláme a malujeme“1, přičemž myšlený důraz je evidentně na slovech „zcela tímtéž“. V našem textu je tento názor odbývá Davidson tento názor jednoduchým tvrzením, že „Ryle se mýlil“. Můžeme se ale vrátit k dřívějšímu Davidsonově textu, který se jmenuje Autorita první osoby, kde se tomuto názoru věnuje o něco málo podrobněji. Zdá se, že Ryle říká něco v tom smyslu, že člověk má ke svým myšlenkám sice opravdu lepší přístup, nicméně ten není založen na nějaké tajemné bezprostřednosti, nýbrž že jde víceméně jen o to, že člověk (pokud to řeknu poněkud vulgárně) sám se sebou tráví nepoměrně více času než s kýmkoliv jiným a na základě toho má o své mysli lepší přehled. Úroveň schopnosti přístupu k vlastní mysli se, mohli bychom říct, neliší kvalitativně, nýbrž kvantitativně. Zatímco v našem textu se Davidson proti Ryleovi staví až agresivně (používá slova jako „Ryle se mýlí.“ a „Ryle zarputile tvrdil, že...“), v tomto starším textu je poněkud smířlivější. Uznává, že je třeba být opatrný v zavádění nových způsobů poznání, nicméně není ochoten společně s Rylem pochybovat o existenci autority první osoby.
3 STANOVISKO DRUHÉ: OBSAHY NAŠÍ MYSLI JSOU ČÁSTEČNĚ URČENY VNĚJŠÍMI FAKTORY O NICHŽ NEMUSÍME VĚDĚT
3.1. Putman a myšlenkový experiment s Dvojčetem Země
Druhé stanovisko obhajuje klasický myšlenkový experiment. Předpokládáme, že existují dvě planety. Jednou z nich je Země tak jak ji známe, druhou je potom planeta Dvojče Země, která je podobná Zemi, nicméně její hydrosféra není tvořena vodou, nýbrž dvodou, která má podobné vlastnosti, ale jiné složení. Každou z těchto planet obývá jedna ze dvou obyvatelek, které jsou fyzicky stejné. Obě se naučí používat slovo „voda“, přičemž obyvatelka Země tímto výrazem referuje k vodě, kdežto obyvatelka Dvojčete Země jím referuje k dvodě.
Putman chce ukázat, že lidé si v jistém smyslu nemusí být vždy vědomi toho, co si myslí. V tomto případě totiž význam slova „voda“ není nezávislý na vnější skutečnosti. Naopak, stejné slovo má v tomto případě dva různé významy. Pro účel tohoto důkazu si Putman vybírá jeden typ psychologických stavů, označuje je jako „úzké psychologické stavy“ a definuje je jako psychologické stavy, které nepředpokládají existenci žádného předmětu mimo subjekt. Tyto úzké psychologické stavy nám jsou dobře známy, a vztahuje se na ně autorita první osoby. Ostatní stavy jsou určené pomocí vnějších vztahů. Jelikož je jejich význam částečně určen vnějšími okolnostmi, můžeme se v jejich významu snadno plést, protože nikdy neznáme všechny vlastnosti onoho vnějšího předmětu. Platí, že toto je pevné rozlišení dvou druhů psychologických stavů. Neexistuje stav, který by byl dvojznačný v tom smyslu, že by splňoval podmínky pro zařazení do obou skupin psychologických stavů. Jeho myšlenkový experiment je příkladem situace, kdy jsou úzké psychologické stavy u dvou lidí stejné, kdežto slova, která pronášejí označují odlišné věci. Okolnosti, za jakých se obě obyvatelky naučili slovo používat ovlivnilo jejich význam. Putman naznačuje, že bychom se na základě tohoto experimentu měli vzdát přesvědčení, že pokud existuje rozdíl ve významu, pak musí existovat rozdíl i v našich pojmech. Toto vše jednoznačně ohrožuje autoritu první osoby, protože člověk některé své stavy prostě nezná. My, kteří známe rozdíl mezi vodou a dvodou víme lépe co si obě obyvatelky myslí, než to ví ony samy.
3.2 Myšlenkový experiment s artritidou a dnou
Davidson pokračuje jiným experimentem, který v nějaké podobě představil Burge. Jistý člověk netuší, že artritida je nadřazený pojem, pod který spadá také dna. Lékař ho vyšetří a sdělí mu, že má dnu. Tento člověk si na základě svého nedostatečného pochopení slova artritida myslí, že má dnu, nemyslí si ale, že má artritidu. V dalším kroku si máme představit svět, ve kterém je dna skutečně nemocí odlišnou od artritidy. Zde je to, co onen člověk předpokládá, totiž že dna není druhem artritidy pravda. Jeho přesvědčení je zde pravdivé, tedy se změnilo. Člověk nemusí vědět o čem je přesvědčen, protože jeho přesvědčení se může změnit aniž by si toho byl vědom. Nedostatečné pochopení nějakého termínu má vždy za následek, že nějaká přesvědčení, která tohoto termínu budou užívat budou chybná, aniž bychom si toho byli vědomi.
4 SMÍŘENÍ PRVNÍHO A DRUHÉHO STANOVISKA
Davidson upozorňuje, že je třeba smířit to, k čemu nás vede mimo jiné experiment o Dvojčeti Země s přesvědčením o tom, že autorita první osoby musí existovat. Na první pohled stojí tyto věci proti sobě. Z myšlenkového experimentu o Dvojčeti Země plyne, že nevíme co si myslíme, na druhou stranu věříme, že existuje autorita první osoby, která zaručuje, že víme co si myslíme.
4.1 Proti experimentu s Dvojčetem Země
Proti myšlenkovému experimentu Putmana má Davidson následující výhradu. Nemyslí si, že se psychologické stavy obou obyvatelek nijak neliší a uvádí vlastní experiment: „Představme si, že blesk zasáhne mrtvý strom v bažině; já stojím poblíž. Mé tělo je rozloženo na prvky, zatímco čistě shodou okolností (a z jiných molekul) se ze stromu stane moje fyzická replika. Moje replika, Bahenní muž, se chová naprosto stejně jako já; v souladu se svou přirozeností opouští bažinu, potkává a podle všeho rozpoznává mé přátele a zdá se, že jim anglicky odpovídá na pozdrav. Usadí se v mém domě a podle všeho zdání píše články o radikální interpretaci. Nikdo by nepoznal rozdíl.“2 Evidentně zde jde o trochu jiný problém než v případě Putmana. Donald Davidson a Bahenní muž jsou fyzicky totožní, nicméně nachází se v odlišných psychologických stavech. Bahenní muž je objekt s kauzální historií odlišnou od kauzální historie osoby jménem Donald Davidson. Podle Davidsona není na místě si myslet, že Bahenní muž rozpoznává něco známého jako něco známého, protože danou věc nikdy před tím neviděl. Stejně tak není na místě myslet si, že něco míní zvuky které vydává, protože se nikdy nenaučil mluvit. Tím Davidson útočí na Putmanovo přesvědčení, že myslet si, že jestliže se dva stejní lidé nachází v totožných fyzických stavech, pak je absurdní si myslet, že se jejich psychologické stavy jakkoliv liší. Davidson totiž nepřijímá, že existují ryze subjektivní psychologické stavy, které jsou nekontaminované vnějším světem. Dle Davidsona se obě obyvatelky ve svých přesvědčeních liší, tak jako se liší psychologické stavy Bahenního muže a Donalda Davidsona. Má nicméně pochopení pro motivaci oddělení úzkých psychologických stavů od ostatních. Putman toto rozlišení dělá proto, aby uchránil autoritu první osoby. Je totiž přesvědčen, že kontaminované psychologické stavy nemusí být jasně uchopitelné. Davidson toto přesvědčení nesdílí a není tedy nucen držet se od vnějšího světa dál, jelikož se psychologické stavy spojené se stavem vnějšího světa nemohou ohrozit autoritu první osoby.
4.2 Proti experimentu s dnou a artritidou
Tento experiment trpí stejným nešvarem jako ten předcházející. Předpokládá se zde, že existuje něco jako úzký psychologický stav. Pokud máme dva lidi, přičemž jeden ví, že dna je druh artritidy a druhý to neví. Oba vyjádří přesvědčení „Carl má artritidu“. Davidson říká, že tito dva lidé se nenacházejí ve stejném psychologickém stavu. To je jednoduše proto, že slova „Carl má artritidu“ vyslovené člověkem, který nezná vztah dny a artritidy znamenají de facto „Carl má artritidu a Carl nemá dnu“, což je význam odlišný od významu věty „Carl má artritidu“. Jestliže má totiž Carl skutečně dnu, je první věta nepravdivá, kdežto druhá je pravdivá.
4.3 Proč není třeba odlišovat úzké psychologické stavy od ostatních?
Putman odděluje tyto úzké psychologické stavy, protože je přesvědčen, že pouze na ně se vztahuje autorita první osoby. Davidson by tedy potřeboval prokázat, že všechny stavy jsou nějak vnitřní. Zároveň ale nelze popřít, že mnoho stavů má vztah k objektům vně těla. Davidson tedy potřebuje myslet oboje zároveň. Říká, že psychologické stavy jsou identické se stavy těla a tedy vnitřní a zároveň jsou částečně určeny vnějšími skutečnostmi. Musí se vypořádat s výrokem, že pokud je myšlenka určována vztahem k něčemu vně hlavy, pak není v hlavě. To podle něho není platný úsudek. Existuje tato analogie: Antecedent (1a) významy jsou z části určovány něčím vně hlavy je podobný jako (1b) spálenina je částečně určována něčím mimo pokožku a konsekvent (2a) význam není v hlavě je jako (2b) spálenina není na pokožce. Evidentně jde o nesprávný úsudek. Stavy mohou být vnitřní i když na ně působí něco z venku. To ale neřeší všechno. Pokud znám pouze vnitřní stav, můžu na něj aplikovat autoritu první osoby jen když ho můžu popsat bez odkazu k něčemu vnějšímu. To je dále ilustrováno pomocí příkladu se spáleninou. Chce se říct asi toto. Na svém těle naleznu spáleninu. Evidentně nevznikla bez kauzální příčiny. Nicméně, pokud si z nějakého důvodu nepamatuji jak jsem k ní přišel, nemůžu říct zda je způsobena sluncem, UV lampou či jinak. Nicméně vím, že na mém těle je spálenina. Tento případ je analogií k úzkému psychologickému stavu. Jak ale na běžné propoziční postoje?
4.4 Proti existenci mentálních jevů jako jsoucen
Mysl nepoznává prepoziční postoje tak jako dermatolog kůži. Před myslí totiž nestojí prepoziční postoje jako nějaká jsoucna. Je třeba se této představy zbavit. Davidson jednu verzi o tom, jak „funguje“ mysl uvádí podobně jako Platón své podobenství o jeskyni. V podstatě jde o to, že podle této představy je mysl divákem, který pozoruje svět jako stínové představení na zdi divadla. Nejde o skutečné předměty, ty jsou mimo divadlo (tyto skutečné předměty na rozdíl od Platónova obrazu nepředstavují ideje, nýbrž předměty z vnějšího světa). To má dva problémy. Za prvé, není jisté co mysl v této analogii představuje. V jistém smyslu je mysl celým tímto divadlem a v jiném je pouze divákem. A za druhé - to co mysl vnímá podle Davidsona nemohou být žádná jsoucna. Mysl ve skutečnosti nevytrhává z vnějšího světa věci, kterými se pak zaobírá. I to co máme v mysli je stále nějak smíšeno s vnější skutečností. V mysli není nic, co bychom pozorovali úplně nedotčené okolním světem. Mysl pojímá vždy kromě věci samé taky nějaké informace z okolního světa. Pracuje sofistikovanějším způsobem než dermatolog, který na základě prohlídky není schopen rozpoznat, zda jde o spáleninu způsobenou sluncem nebo jiným způsobem. Naše myšlenky jsou jednoduše blíže okolnímu světu, než si myslíme a to první osobě nijak neupírá jejich autoritu.
5 ZÁVĚR
Práce s texty současných analytických filosofů s sebou nese některé nepříjemnosti. Předně je většina tvrzení přednášena ve velmi slabých verzích.To je pochopitelné, protože silná tvrzení jsou snadno napadnutelná. Sama četba je tím pádem těžší, protože z některých tvrzení existují výjimky a je tak obtížnější uchopit tato tvrzení jako součást nějakého systému. Poněkud nepříjemné je také to, že má člověk jistotu, že texty, které se k němu dostanou prošli argumentační palbou rozličných oponentů a že neadekvátní formulace byly na jejich základě změněny. To obecně vede k jistému ostychu texty kriticky zvažovat.
S vědomím těchto obtíží jsem se rozhodl zaměřit se především na to, abych text představil srozumitelnější a systematičtější formou.
BIBLIOGRAFIE
Davidson, Donald: Subjektivita, intersubjektivita, objektivita; Filosofia, Praha 2004
1Davidson, Donald: Subjektivita, intersubjektivita, objektivita, Filosofia, Praha 2004, str. 31
2Tamtéž; str. 34