Objetí

pohádka nepohádka

Běloba..
bílá svíce z parafínu, bílá lilie, bílá tma.
Svíce se rozžehla,
závoji par tápou paprsky slunce. Jeho zlatavá šlápota se zaleskla na východě.
 
mlhou se nesou bílá pírka
mlhou klesají perutě
zní symfonie labutě
zní symfonie, žije víra
 
Už jsou tady!
paprsky se dotkly talíře jezera. Na hladině blýskly svými prsty a nechaly otisk-
věčně začínající výstřel.
 
na chladnou vodu usedá
vznešená nebe dáma
na vodě dnešního rána
tančí labuť bledá
 
Vstává údolí. Odhazuje mlh peřinu. Za jezerem rostou pláně do lesů a lesy do skal až k hřebenům, které z mraků ostrými noži svlékají vlnu.
 
Louky květem zaleje,
jaro svůj pugét váže
a kolem boků horké paže
vteřiny mladé naděje
 
čenich šedivačky. Už ji nebavilo hrát si ve skalách s větrem. Kožich smáčený v kalužích volnosti, v krvi obětem života. Suší jej na březích jezera.
 
jarem jí srdce buší
vždyť už tu touhu zná!?
na hladině pluje královna
pírkem pohladí duši
 
Stín zaběhl zpět mezi stíny. Schovává se před pouličními lampami. Toulá se v zapomenutých loubích noci.
 
Náhle a bez varování vyhodil atlet disk slunce nad hřebeny. Horko rozčíslo svěžest noci. Den začal upíjet z potoků jezera.
 
vyplula z rákosů zahrad
na jezeře - na trůnu
světla dne svázaly korunu
písně léta nechává hrát
 
Zuby šedivačky zahálí. Schovávají se ve vysoké trávě. Oči blýskají odrazy jezera. Snaží se je celé vypít.
Chtějí na chvíli alespoň. Chtějí zapomenout. Na běh .. úprk .. zradu.
 
Něco mizí. Utichá dech života.
Přez oblohu visí bílé prostěradlo. Po něm se sune žlutá kaňka. Vítr divoce tančí se stromy a strhává z nich barevný šat.
Čas se pomalu zastavuje v bělavé nicotě.
Schoulená vlčice se plíží k jezeru. Rány ji naučili plížit se. Vidí
 
kapky slz duší propadat
a bílé křídlo mávne
loučením hlas se zalkne
podzim steskem zpívá rád
 
Jemně víří vzduchem v radosti z volného letu. Až na zemi se sešijí malé krajky. Obmotají celou zem. Šálou zachumlají vrcholy. Pod těžkou duchnou ukryjí zamrzlou hladinu.
Ledové klenoty se třpití všude kolem. Na varhany z křišťálu hraje vítr. Možná hledá ztracený potok.
Modř vznešná a vysoká ční nad krajem, nejlepší plátno.
Pro vznešenou královnu je přichystána róba.
 
Vzpomněli si tvoje oči?
Tvé peří zakrylo zem
láska odlétla za modrem
v tanci zimy se svět točí
 
Šedivačka sama, jen východ ji ráno vítá a západ se loučí. Zvonky zimy hrají do kmitání tlap.
 
Podivně dlouhý bál. Snad už se ani ráno nečeká a stále stejná píseň zní na prokřehlých pláních.
 
Vločka z mraků padá
bílá křídla hladí nebe
čas nedozrál, ještě zebe
ještě trvá zimy vláda
 
Vlčice sedí přikrčená ve sněhovém jazyku. Utekla svým druhům, s kterými tráví těžké dny. Cítila ji totiž. 
 
Kam jít, když domov nehřeje
zní poslední píseň tklivá
to královna jezer zpívá
na místo vod jen závěje
 
Sevřelo se srdce šedivačky. Co se to vkrádá do duše? Pomoci? ale jak? Vlk umí jen jednu věc a stačí skok
 
Jaro přišlo!
Očima plnýma naděje pomalu odhrnuje hromady sněhu a hledá pod nimi kusy trávy, první květy.
V ďolíku u jezera, pod mohutnými horami z ledu vysekalo dva milence v tichém obětí.

---