Svět za mými víčky

Sedím u ohně a hledím, do plamenů, do toho největšího divu, jaký na Zemi máme. Na chvíli zavírám oči, ale okamžitě je zase otvírám, snad proto, co bych mohl zahlédnout v plamenech věčného ohně. V plamenech ohně, který spojuje osudy let minulých i budoucích. Zavírám oči.

Otevřel jsem je právě, když vešla do dveří. Podívala se na mne a já na ní. Sklopila zrak  a odešla. Chvíli jsem seděl na posteli z červeně lesknoucího se kovu. Vstal jsem a rozhlížel se po pokoji, neznal jsem to tady. Stěny hýřili zelenou barvou a byly stvořeny z něčeho co jsem dosud neviděl. Nebyly to cihly ani beton, podobalo se to spíše kameni. Chvíli jsem jen tak stál a prohlížel si tu neznámou místnost. Stěny nebyly čtyři, bylo jich zde nejméně osm, osm stěn poskládaných, jako by jejich architekt nejprve vypil několik lahví rumu a až po té se dal do nákresu. I okna měla zvláštní tvar, jedno připomínalo trojúhelník a druhé nepravidelný šestiúhelník.

 Po několika krocích jsem již stál u okna a vyhlížel z něj ven. Pohled z okna byl fascinující groteskou tvarů, barev i velikostí. Já jsem nad tím vším stál jakoby na vrcholu nejvyšší hory a poznával ten neznámý svět. Budovy zde stály ve tvarech, jako je koule, jehlan, byla tam jedna, jež jako by vyobrazovala milostný akt Muže a Ženy. Každá budova měla také jinou barvu nebo byly více barevné. Barvy jako červená, modrá, zelená, tyrkysová a další dělaly z tohoto světa něco fascinujícího, něco, co barevně harmonizovalo se vším. Vytvářelo to takovou zvláštní atmosféru, jako by mě ten svět chtěl svést, a ON mě také sváděl tím, čím ON byl.

Zájem o ten svět ve mně rostl, stejně jako vyjít z toho pokoje a prohlédnout si další místnosti. Vyšel jsem tedy ze dveří přímo do modré místnosti stejně podivného tvaru jako ta předchozí, stál tam však stůl a židle a u něčeho, co jen vzdáleně připomínalo sporák, stála ta dívka, pohlédla na mně a naznačila, abych se posadil. Byla krásn á a stejně fascinující jako ten svět tam venku a stejně jako ON také nepromluvila. Jen mi po chvíli donesla talíř stejně podivného tvaru, jako zde bylo vše. Na talíři se na mne smála podivuhodná slanina, chutnající však jako umělá hmota. Vejce, jenž ležela poblíž, chutnala slastně po tropickém ovoci. Okraji talíře dominovala hromádka podivných bobulí. Ta hromádka se stala tím posledním překvapením. První jenž jsem ochutnal, mi do úst vehnala chuť jemného rybího masa. Při druhé se ve mně vzbouřili chuťové pohárky a já jedl ten nejlepší steak ve svém životě. Pojídal jsem je pomalu a vychutnával každou chuť, jenž mi přišla na jazyk.při té poslední se mi v ústech rozlila chuť po té nejjemnější čokoládě.

Se zavřenýma očima jsem vychutnával pocit slastné čokoládové chuti..Otevřel jsem oči, abych mohl pohlédnout na onu dívku. Nebyla zde, nebyla zde ani ta podivuhodná modrá kuchyň, přede mnou hořel oheň, ten fascinující oheň, jenž mě přenesl do možná nedaleké budoucnosti, která se stále skrývá za mými víčky. „Snad jí opět navštívím.“