Trojmýtí

Prolog: Prostor

           Turecká step: slunce, nebe bez mraků, vysoká sežehnutá tráva, občasné trsy keřů, občas i pokroucené zakrslé borovice; rovina, na západním obzoru hory, v mírném údolí bahnitý potok obrostlý trnitými křovinami a rákosím; hejna želv prodírajících se vysychajícím korytem. Ticho, vedro, nehybnost, rušená jen sunutím krunýřů a hejny komárů. Ti jsou ale v dálce u potoka, za nekonečností travin a bodláků. Odpoledne ustupuje suchému, žhavému večeru.

I. dějství: Hmota

1. Smrt

            Stepí se řítí stádo koní. Stmívá se, stádo se žene k červánkům, zanechává své temné obrysy ve slunci a rudé záři; koně ryčí, bojí se, přeskakují trsy bodláků a rozprchávají do všech stran. Přibíhá smečka vlků, Akéla ukazuje vpravo, na statné zvíře zakopávající o vystouplý drn a bezmocně letící do červeného slunce. Smečka rozumí – přibíhá, skáče a trhá. Rve kusy masa; za zoufalého ryku koně praskají šlachy a kůže. Vlci chlemtají teplou krev. Kůň sebou trhne a umírá. Vlci se rvou o kořist, ale masa je dost, kůň zasytí všechny.  Přesto nakonec nezbylo nic a sytá smečka pomalu a tiše odbíhá k vodě a celou noc zdálky opěvuje svého vůdce a měsíc. K ránu se plíží pryč a noční boj nepřipomíná nic, jen drny trávy vyryté kopyty a otisky vlčích tlap v bahně u potoka. Svítá.

            Paprsky odhalují zválenou trávu s mršinou uprostřed. Hrdina, který tolikrát zachránil stádo, leží mezi rozrytou půdou u zpola vyvrácené borovice. Z ničeho nic se objevují mračna hmyzu. Mouchy a komáři kladou svá vajíčka do zbytků koňových útrob a odétají se ukrýt před žhavým sluncem. Maso začínají hnít.

            Mršina se v žáru skoro vaří, scvrkává se, sesychá, zbytky tkání se trhají od kostí nebo praskají. Ocas se slepuje krví s rozrytými kořeny a přisychá, oči praskají a stékají po obnažených čelistech. Po poledni upadává pravé přední kopyto, hříva přisychá k páteři a v největším žáru další hodiny pukají zbytky břišní dutiny. Kůň se v tichu šumící trávy definitivně rozpadá.

            Večer mrtvolu zvědavě přebíhá páreček ještěrek. Vánek narovnává ohnutá stébla trávy a zakrývá zbytky včerejšího dramatu. Ještěrky se páří na obnažených obratlích a odbíhají se ukrýt mezi kameny. Vychází měsíc a v bahně u potoka vidí liška podivné kopečky. Pohybují se, liška se leká a prchá. Želvy pokračují v cestě na břeh.

2. Bouře

           Volkan věší zbytek chleba a sýra na nejbližší borovici, naposledy se přichází napít k prameni, potichu volá na psa a obklopen svým stádem uléhá na jedinou travnatou rovinu ve stráni, vedoucí k nekonečné vyprahlé rovině. Nemůže spát a má strach – bohové jej pronásledují, postupně vyvražďují ovce a zakládají mu vředy po celém těle. Prohřešil se a ví, že zemře; celou noc se před ním střídají různé podoby strašlivé smrti ve věčném osamění. Mezi ním a světem otců, jejichž jazyk už dávno zapomněl, je nekonečné prázdno a vítr: sám jí, sám spí, sám umře. Na několik hodin vychází měsíc, ale po čase je opět vystřídán sluncem. Volkan vstává, snídá, plní vak vodou z pramene a v čele stáda odchází plání k východu.

           Slunce žhne, je podivně dusno a od jihu připlouvají černé mraky. V největším odpoledním žáru zakrývají slunce, step se topí ve tmě a veškerý pohyb utichá, jen ovce se plaší a rozbíhají na všechny strany; cinkání jejich zvonků se hrozivě odráží od clony mraků. Volkan se modlí k bohu bouří, vtom nehybnost protrhne silný poryv větru. Volkan má ve tváři strach a hledá oporu. V blízkosti není nic; stojí sám uprostřed vichřice a ví, že nastává konec. Je si vědom toho, že se vzepřel vůli předků a odešel daleko k východu, do míst, kam smí jen posvátní koně a zemřelé duše, že je obklopen smrtí a nekonečnou prázdnotou, ze které není úniku, že zapřel svět a odešel do prázdna.

Vichr jím zmítá na všechny strany; zbytky světa, poslední vrcholky kopců v dáli na západě se rozmazávaly, až z nich nezbylo nic, jen skvrna ve výši očí v nekonečném víru orkánu. Statný beran se napřímil, aby ochránil jehně a vítr jím uhodil o zem; v jeho krvi vidí Volkan i svou, stékající místo bílé vlny po zašedlém kabátě. S obrovským vypětím se zachytává nejbližšího keře a snaží se zahlédnout sebemenší náznak záchrany. Na obzoru se proti černému nebi tyčí jediný strom. Pastýř nechává ovce za sebou a plazí se odevzdat do rukou jediného ochránce. Rozdírá si košili i kůži, ale sune se po trnitých keřích, dokud jej neoslepí první blesk. Zavírá oči, aby mu bůh nevypálil srdce, z posledních sil vstává a strháván větrem běží směrem, ve kterém tuší dobrého ducha stromu. Za zvuku druhého hromu se dotýká kůry spásné borovice.

S mizející důvěrou objímá kmen chvějící se ve vichřici. Mraky leží na zemi, není vidět ani na krok a celý svět se dusí v příšerném žáru nebe i země. Nespadne ani kapka, celý svět vyplňuje pouze nepřetržitý sled hromů a blesků. Bouře bojuju s duchem borovice o Volkanův život; kmen se ohýbá a mezi hromy hlasitě skřípe. Volkan hledí na první prasklinu v kůře a dřevo, jehož jednotlivá vlákna praskají při každém poryvu vichru. Padá první větev; Volkan ví, že jeho síla je nicotná, ale napíná všechny svaly, aby svého ochránce udržel při životě. Další větev mu trhá rameno, následně je odváta pryč. Volkan bolestí zarývá prsty do kůry. V dalším závanu se borovice ohýbá, praskají nehty a po kmeni stékají kapky krve.

Skřípění stromu se mísí s Volkanovým zoufalým Tašekjur ederim, ale prosba o pomoc dobrých duchů zůstává nevyslyšena – do blízkého keře udeřil blesk, země zaduněla  a borovice podléhá větru. S hlasitým praskáním se pomalu naklání a v polovině kmene se objevuje hluboká trhlina. Keř hoří a světlo se hrozivě odráží od obnaženého dřeva. Volkan šeptá poslední slova modlitby slunci a strom padá.

3. Zrození

Dobrý duch vydal zvuk krásy a bouři nezbylo než ustoupit. Za zvuků božské písně nastává znovu světlo. Mrtvá borovice padá a znovu a znovu hladí hřívu mrtvého koně, napnutou mezi obratli. Vydává zvuk blaha, důkaz božího odpuštění. Vyčerpaný Volkan objímá svého zachránce, mrtvého koně. Usíná na něm, ukolébán mírem melodie hranou větví drnkající ve vánku na nataženou hřívu.

Probudil se společně s měsícem. Za jeho svitu odřízl z posvátného stromu nejsilnější větev a nahradil jí páteř. S úctou spálil zbylé ostatky koně v hořícím keři a uchopil nástroj, aby zahrál pohřební písně. V tu chvíli se připlížila zmije a zblízka upřeně sledovala každý Volkanův pohyb. Byla připravená uštknout, ovšem Volkan se nebál: jen se dotkl strun posvátného nástroje, zmije se okamžitě odplazila a nástroj byl na památku jejího syčení nazván saz.

Volkan hrál po tři dny a tři noci oslavné skladby dobrým duchům, následně našel své ovce a vrátil se do rodné Bergamy, kde se vzdal všeho majetku a po celý zbytek života sloužil se svým nástrojem duchu krásy.

Intermezzo: Čas

Tři tisíce let uběhly jako voda, jako vzduch, jako prázdno. Step šuměla stejným vánkem od stejného moře, jen kdysi v polovině té doby se k rolníkům a pastevcům dostalo pokojné učení Muhammadovo – nezměnilo se vlastně nic, jen se několik dávných zvyků stalo zákonem. V daleké Evropě zatím zuřily války o přijetí jakési pohanské víry a – pomalu, ale jistě – se formovaly zárodky budoucích států. Jejich vliv se projevil až ve 14. století po Muhammadově smrti: stejně jako kdysi Allah, nyní do městeček obklopených stepí pronikaly dolary. A opět se nezměnilo nic, jen povrch dnů se lehce přizpůsobil změně okolí – kromě čaje a dýmek je ve stejných lokálech k dostání i pivo a Marlbora.

Obzvlášť Kirkagač poblíž Bergamy zůstal nedotčený – jen ve 3. století přibyl k Volkanově modlitebně minaret a ve 14. malé nádraží; časem možná ještě asfaltová cesta. Až jednoho večera vystoupil z vlaku cizinec. Prý již druhý – jeden ze starců si pamatoval, že za I. světové války si přišel nabrat vodu jakýsi německý důstojník cestující do Ankary – nicméně jediný, kdo s místními obyvateli vypil čaj. Jmenoval se Volkan, původně prý Vojtěch, pocházel z Československa  a byl boháč – ve dvaceti letech ještě studoval a jezdil Favoritem, prý ještě lepším autem, než starosta sousední Bergamy.

Vojtěch dokonce přespal u kolejí a ráno se vrátil k výpravčímu na snídani. Poté se šel projít po městě, nakukoval do krámků, popíjel s prodavači čaj a sledoval řemeslníky při práci. Celé odpoledne si pak prohlížel rozličné sazy u opraváře hudebních nástrojů, učil se hrát arabské i evropské stupnice, až mu jeden z nich – přesná kopie původního Volkanova –padla do ruky. A opět se ozvala melodie krásy a prodavači nezbylo, než podle starého zákona o pohostinství nadšenému Volkanovi nástroj věnovat. Ten pak vylovil z baťohu poloplnou láhev rumu a vyměnil ji za náhardní struny.

Několik dnů se pak procházel stepí, hrál si se sluncem, sledoval želvy a nechával se popovézt na valnících, vozících za bicykly a autech vyrobených doma z motorek. Občas se nechal pozvat na kebab nebo čaj a povídal si o Koránu, ateismu, přečinech vesnických kluků, počasí nebo mimořádné úrodě koření. Až došel k silnici – pak natáhl ruku a odjel dodávkou, pak kamiony – s výjimkou Rumunska, které přejel německým Mercedesem. Na exitu Plzeň, Černice vystoupil, zašel do obchodního centra, koupil si nový tabák, rohlíky a dvě dvanáctky na uvítanou a trolejbusem odjel k přítelkyni. Přivítali se a pak skončilo léto.

II. dějství: Forma

1.      Zánik

Už před sebou utíkali přes míru únosnosti. Polibky pálily a doteky ustupovaly pohledům jinam. Pryč, na někoho nebo do prázdna. Viděli kolem sebe spoustu stínů, al eměli moc práce a problémů, aby se snažili je osvítit. Uhýbali pohledem a dívali se jen do světla. A když zmizelo, zavřeli oči a ve tmě si představovali zářící slunce – to ještě byli aspoň na chvilku schopní se chytit za ruce. Nezbývala jim energie ani čas ke zjištění, že si stíní sami, aby ten druhý nedohlédl na slabá místa. Lhali si, že se mají dobře nebo špatně, nikdy si neřekli všechno, ale nevěděli o tom, že se clona rozhrne jen odhalením nového obrázku nebo žaludečního vředu.

A když už nešlo mluvit ani o škole a o práci.  a tajili před sebou všechno, aby nemuseli mluvit, a hlavně odhalovat sebe, sedli si a dali si kávu. Oba věděli, že spolu můžou znovu šplhat nahoru, jen nemají dost sil vylézt až na vrchol, že si můžou podat ruce s pokorou před ztraceným rájem a vydat se znovu na cestu. Ale oba sledovali v dálce jiné vrcholy, jiné cíle, jiné lásky. Zapomněli už, jak se ruka podává a navíc se nechtěli zbytečným pohybem unavovat před namáhavou poutí k dalším horám. Proto raději mlčeli, zastínili před druhým poslední zbytky nadějí, a unaveně si popřáli šťastnou cestu.

2.      Chaos

Vojtěch seděl a užíval si noc střídavě pod lustry a pod měsícem a víno tehdy chutnalo obzvlášť dobře. Až ráno se opět vrátil chaos, ale tentokrt příliš neodbytně. Vojtěch se odpotácel do nejbližšího nonstopu, poléval stůl dvanáctkou z klepajících se rukou, mechanicky a bezúčelně tekoucími slzami a prosil bebzdomovce o cigarety. Měl intenzivní pocit zářících, dožhava vybělených dlaždic, hladkých až na samotnou stukturu prostoru. Byl zakletý v té až k ideji hladkosti vybroušeně krustě, která nepropouštěla nic. Slova, lidé i city stékaly po stěnách, svět beze stopy sklouzával po dlaždicích jako po vybělené kosti, neulpíval ani prach. Nebylo čeho se zachytit.

Vojtěch pil rum, aby alespoň něčím zatížil nevnímající nervy, ale ten ještě podporoval iluzi mříže, tvořené pečlivě zarovnanými spárami proskleného inertního prostředí. Docílil jen toho, že nedokázal dojít včas k záchodu a opomočil se. Raději odešel. Potácel se přes davy proudící vánočním trhem na náměstí a přeplněnými ulicemi až k domovu.

Po bytě leželo asi deset vzkazů, které se ani při nejlepší vůli nedaly přehlédnout – nezbývalo, než jeden uchopit: „Vojto, ozvi se, zemřela babička.“ Vojtěch na papír zíral asi půl hodiny, poté si nalil skleničku rumu, došel na záchod a lehl si do postele. Dlouho nemohl usnout, ale na to byl zvyklý: bezmočně sledoval sám sebe, počítajícího spáry v nekonečné přepážce dělící ho od skutečného časoprostoru.

Večer vstal a uvařil si polévku S odporem snědl tři lžíce a hodil si korunou, jestli se má zabít nebo jít na koncert. Poslední bláznivá jízda s Doors na plné volume, zakončená pilířem dálničního mostu u Ejpovic, byla jediným, na co se těšil, ale padla panna a on odešel zpátky k náměstí. 

S vypětím všech sil naznačil přes neprodyšné dlaždice pár konvenčních vět a ukryl se do věšáku s kabáty. Poslední zbytky sil vyplýtval, když zhasla světla, cestou na bar pro kávu. Bezmocně se krčil v rohu a podléhal  melodiím známým do posledního tónu. V těch dávno ohmataných baladách se vracelo všechno, co se poslední dobou stalo. Chtěl se zachytit, ale na obzoru nebylo nic, jen bezcitně chaldná hladká stěna, a v boha nevěřil. Byl rozerván na malé kousíčky, které se točily ve víru pádu do temna, letěl kolem bezedných kluzkýách hranic černé díry, z které nebylo návratu. Časoprostor se pomalu ztrácel z dohledu, rotoval čím dál rychleji, rozmazával se a mizel. Vojtěch zavřel oči a křečovitě se držel límce černého kabátu. Nevěděl už, co se děje. 

Až na závěr koncertu k němu pronikl zlomek nejoblíbenější melodie; prostě musel prohlédnout, vnímat aspoň několik milovaných akordů a pár slov refrénu o tom, že „zejtra bude nádhernej den“. Procitl a s úžasem zjistil, že se pád proměnil v tanec na hraně propasti. Strach z pádu ustoupil pocitům, které proudily z tanečnice a hudby rukou podanou skrz jedinou rozbitou dlaždici. Hudba dohrála, ale ta slečna ho dokázala na hraně udržet – byla to víla, aspoň podle vnějších atributů: uměla se objevit na nebi místo měsíce, hřát sluníčky visícími z uší, posílat štěstí po telefonu i jenom vzduchem a na velkou dálku, dostat se do snů i mezi řádky dějin filosofie, při první puse vyčarovat kamínek předávající energii, nechávat vzkazy na obloze, přinutit email na seznamu vyřizovat polibky, vařit olympijský nektar, odfukovat mraky, když měly být vidět hvězdy, i udělat tmu, když to bylo zapotřebí.

Po chvíli zjistil, že je také smrtelná. I ona měla své rány; zeď dělící ji od světa si polepovala plakáty a vyhlížela z oken, ale dveře byly dávno zazděny stejnými neproniknutelnými dlaždicemi. Ruku podávala z posledních sil – někdy s maskou, ale čím dál častěji s neskrývanou zemdleností. I pod ní se už propadala podlaha, spojení několika prstů bylo nakonec jediné, co je oba drželo.

Během noci musela několikrát odejít a Vojtěch padal, klouzal po hladkosti stěny, ale nakonec se – v době, kdy už ji dávno nečekal a svět mu zmizel z výhledu, jen se posledním prstem držel okraje roztříštěné dlaždice, uřezával si prsteníček o ostré hrany, polykal krev, stékající mu do obličeje, a už už visel jen na několika vláknech šlachy a zbytečku masa a ona na tom byla stejně, jen o několik metrů dál – nakonec se pokaždé objevila a vzájemně se udrželi nad černou dírou.

Ráno ale měli rozřezané už všechny prsty, necítili v nich nic než bolest a každý sám sklouzávali hloub a hloub. Vojtěch nebyl schopný se chytit natažené ruky a jí chyběly síly dosáhnout až na zápěstí. Oba se bezmocně sesouvali.

Seděli u malého piva v  Amarettu, sami, obklopeni kýčovitými obrázky na čtvercových dlaždicích, jen blikání automatů osvětlovalo konce jednoho světa. Dotýkali se rukama, ale nebylo možné je sevřít. Vojtěch se naposledy napil a zkusil se pousmát – nepodařilo se mu to a následně ani jí. Poslední naděje byla ztracena, jen v kapse tlačily klíče od auta. Chtěl dopít, ale nedokázal zvednout sklenici, ruka mu zůstala ležet na stole a ozvalo se tříštění skla, intenzivní a hlasité, jako by přicházelo ze všech stran.

3. Vznik

            Mňága z rádia se spojila s upřímností oblíbených básníků, pravdami starých filosofů, dávnými úvahami nad smyslem života, hospodskými dialogy o dobru; splynula s individualistickou psychologií léčící pouhým dotykem duší a vytvořila smysl života - ideji dobra a lásky, viditelnou jako stín ušlechtilého koně letícího přes celý svět, a jediným impulzivním stiskem rukou se roztříštila celá klec všeobklopujících dlaždic.

            Oba se usmáli – tentokrát se to zdařilo. Vojtěchovi se vrátily síly a během chvíle odsunul všechny její katastrofy za horizont. Vyčerpal se, ale ona mu dolila další energii, což unavilo zas ji, takže sílu posílal opět on a tak dál, dokud nebyli oba úplně silní a šťastní. Ten stav ale nastal až po třech dnech a třech nocích, takže konečné uzdravení oslavili spánkem.

Epilog – Časoprostor

            Další tři dny uběhly jako tisíce let, jako voda, jako vzduch, jako prázdno. Step šuměla stejným vánkem od stejného moře, jen kdysi v polovině té doby vstali a ona v rohu pokoje zahlédla saz. Chtěla vědět, jak ta cibule zní, ale Vojtěch se jí místo hraní pokoušel vysvětlit, že se nejedná o žádnou cibuli, ale památku na hrdinu, jehož duše zachránila minulou Vojtěchovu inkarnaci. Neúspěšně. Trvala na svém a tak se strhla hádka. Z přemíry argumentů, z nichž nebyl žádný dost silný na vítězství, zbyl jen poslední zoufalý pokus: krájíš-li cibuli, pláčeš, řežeš-li mrtvého koně, zvracíš. Přinesla nůž a přiložila ho ke krku nástroje, ale oba nakonec ztratili nervy a nůž odložili. Udělali si čaj, vrátili se do postele a na saz přestali myslet.

            Vytanul jim na mysli až po několika dnech, tentokrát u ní doma. Zahlédli v poličce starou knížku tureckých mýtů, ve které se vyprávělo i o cibulích. Zabalili se do deky a u několika svíček a slaných oříšků si četli o trsu cibulí, které rostly na zahrádce posledního domku na okraji Bergamy – ještě v dobách, než byla země osídlena lidmi. Cibule byly nešťastné, protože jejich svět tvořila jen okolní tráva a kousek oblohy, ale ony ve své dužině ukrývaly obrovskou sílu a chtěly tvořit krásu a dobro; potřebovaly se jen dostat dál do světa. Byly tolik smutné, že dokázaly rozplakat každého, i boha, který zrovna procházel kolem a sázel borovice a zakládal pramínky pro ovce. Bůh se rozhodl cibule toužící po tak vznešených cílech potěšit a poslal nejkrásnějšího berana, aby je šel navštívit. Ovšem i ten se rozplakal a jeho slzy cibuli omyly, až před ním leželo několik vonících šťavnatých kuliček. Neodolal a snědl je; vstřebal všechnu jejich sílu i touhu poznat celý svět. Rozběhl se a celý rok běhal tak rychle, že mu vítr odvál všechnu vlnu, jen v závětří krku a zadku zůstalo několik postupně se narovnávajících žíní; rovněž zmohutněl a odhodil rohy, které coby nedostižný král nepotřeboval.

A tak se stalo, že se duše cibule spojila s tělem berana a vytvořila prvního koně. A s tím koněm se objevila krása, s krásou láska a s láskou dobro. A právě v tu chvíli Vojtěchovi zazvonil telefon: malá Anička, pětiletá dcera jakési návštěvy zmateně sdělovala, že jí ta velká cibulová kytara spadla na zem a rozbila se. Anička plakala a to byl důkaz, že v nástroji ještě stále přebývá duch cibule a její touha po dobru. Vojtěch ji ujistil, že se nic nestalo a všechno určitě půjde opravit, a vrátil se ke knížce:

A tak se stalo, že další svět byl opět o něco lepší, ovšem celý koloběh života až k člověku ještě zdaleka dovršen nebyl – jednotlivé mýty končily tak, jak začínaly, a přelévaly se jeden ve druhý, protože všechny pocházely i zapadaly do jediné věčné složky všech světů – do toho, co přečkává i dobu mezi smrtí a zrozením bohů:

Země se opět rozpadla na kusy, aby byla příště vytvořená i s koňmi, ovšem na počátku, než přišel další bůh stvořitel a poslal koně se popásat, byla jen turecká step. Slunce, nebe bez mraků, vysoká sežehnutá tráva, občasné trsy keřů, občas i pokroucené zakrslé borovice; rovina, na západním obzoru hory, v mírném údolí bahnitý potok obrostlý trnitými křovinami a rákosím; hejna želv prodírajících se vysychajícím korytem. Ticho, vedro, nehybnost, rušená jen sunutím krunýřů a hejny komárů.