Vlk, dívka a sníh

Sníh padal a padal.

Dívka se brodila závějemi, klopýtala a na ledových tvářích ji zamrzaly slzy. Utíkala, aniž by věděla kam. Hlavně pryč, pryč od vesnice. Pryč od všech těch falešných lidí, od jejich posměšků a zloby. Nic jim neudělala, tak proč ji nenávidí? Svoji matku si přece nikdo vybírat nemůže…

Klopýtala v tenkém vlňáku po zamrzlém poli a sněhové vločky kolem ní vířily v podivném tanci, bez melodie i bez kroků. Jen se tiše proplétaly a oslepovaly běžící dívku. Tu začínaly bolet nohy a sotva popadala dech, mrazivý vzduch jí hvízdal v plicích a bála se, že brzy padne do sněhu vyčerpáním. Ale bylo jí to jedno. Nechtěla se už vracet, to raději najde smrt v bělostném objetí mrazu.

Náhle se před ní v mlze vztyčila černá hradba lesa. Byla už opravdu daleko za vesnicí. Na chvíli se zastavila a přidřepla do závěje. Chvěla se zimou a vyčerpáním a prokřehlé tváře a ruce ji nesnesitelně pálily. Začaly se jí zavírat oči, už nechtěla utíkat, chtěla spát v měkké, hebké závěji. Než ale klesla do smrtících sněhových peřin, vyrušil ji zvuk. Znělo to trochu jako pláč dítěte.

Dívka otevřela oči a s námahou vstala. Možná se jí to jen zdálo, ale třeba tu je někdo, kdo potřebuje pomoc. Tichý kňučivý zvuk se ozval znovu, zněl od kraje lesa. Dívka doklopýtala nafoukaným sněhem až téměř k okraji stromů a pak ho uviděla.

Na závěji ležel vlk, jeho pohublé tělo se chvělo zimou a šedobílou srst měl pokrytou ledovým škraloupem. Upíral na dívku své tmavohnědé oči a mezi zuby se mu tu a tam vydralo bolestné zakňučení.

Dívka na něj zírala a nemohla odtrhnout zrak. Byl krásný, tak osamělý a unavený, ale přesto bylo vidět, jak musel být v létě statný a silný. Ta dlouhá krutá zima vyčerpala všechny, bratříčku, napadlo ji bezděčně. Jak ráda by mu pomohla, ale neměla ponětí, jak zachránit prokřehlého a hlady umírajícího vlka. Tak si tiše sedla do závěje pár metrů od něj, dívala se na vlka a on se díval na ni.

Náhle si přála být vlkem. Je také lidé nenávidí, také jsou osamělí, stejně jako ona. Ale mohou běhat svobodně po lesích jak se jim zachce, nikdo jim neříká, co si myslet a jak se chovat. Jsou sami sebou, krutí, ale odvážní, drsní, ale překrásní. Zírala do těch nádherných očí a toužila se proměnit v šelmu. Mráz jí bičoval holé tváře, ale ona to nevnímala. Přála si z celé své duše, aby se stala vlkem.

Vlk zíral na toho podivného člověka a neměl dost sil, aby cokoli udělal. Instinkt mu velel utéct a nebo zaútočit, ale byl už příliš unavený, mráz a dlouhý hlad si vybraly svou daň a on teď čekal, až si pro něj přijde smrt. Smečka už dávno utekla do lesa a skryla se v doupatech, ale on jim nestačil. Chtěl tu v klidu zmrznout, zavřít oči a odplout do jiného světa, jak mu o tom vyprávěli starší smečky, a místo toho tu zírá do očí téhle podivné lidské samice. Co v nich vlastně vidí? Snad touhu, snad bolest, snad lásku…vyznal se v lidských očích tak málo, jako lidé v těch vlčích.

Bolel ho ten pohled, ale věděl, že pokud chce ještě žít, musí poslechnout hlas přírody, který mu poroučel vstát a trhat.

Touha po šedé srsti a bíle zasněženém lese…

Namáhavě se zvedl na nohy. Byly zesláblé a třásly se chladem.

Bolest z lidské nenávisti a pohrdání…

Vlk stál na všech čtyřech, sice nejistě, ale stál. Jeho hnědé zvířecí oči stále hleděly do modrého pohledu člověka. Táhle zavyl.

Láska a obdiv k tobě, bratříčku. Vezmi mne pryč od lidí…

Ozvěna vytí dozněla a vlk, jako by našel zbyteček ztracených sil, vyrazil k člověku. Dívka neutíkala, nekřičela, jen tam seděla a se slzami v očích čekala, až se jí vlčí tesáky zakousnou do krku. Dočkala se. Než se jí oči zahalily do černé mlhy blížící se smrti, viděla, jak z lesa vybíhá vlčí smečka.

Vyhladovělí vlci přivolaní vytím svého druha se pustily do jídla. Dívka byla celkem hubená, ale smečka nežrala už dlouho a tak si každý kousek teplého červeného masa patřičně vychutnala. Sníh okolo zrůžověl krví a mláďata ho olizovali, jako největší pochoutku. Samci rozkousali i kosti a nasytily se výživného morku. I vlk, který ještě před chvílí toužil po smrti v závěji, se krmil na mase, které mu samo přišlo na hostinu.

Když smečka dojedla, na místě zůstalo jen pár kostí a potrhaný vlněný šátek na zarudlém sněhu. Samci zavyli a smečka zamířila do lesa. Nebyli nasycení, ale ta trocha masa jim dala energii k dalšímu lovu a zima se hned zdála méně bezútešná. Šedobílé šelmy zmizely v lese, jen jeden z nich, vyhublejší a slabší než ostatní, se na chvíli zastavil a zadíval se na zbytky dívčího těla. Něco tam hledal…snad touhu, snad bolest, snad lásku? Ale nebylo tam nic, jen kosti a krev. Vlk zavyl a smečka mu odpověděla. Naposledy se otočil a zmizel mezi stromy. Kdesi za šedivými mraky právě zapadalo slunce a duše dívky, bledá jako zimní den, tančila po zmrzlé zemi a odcházela se smíchem tam, kam živí nemohou.

A sníh stále padal a padal…