Mateřská nenávist 1.část

Jmenuju se Aina Pekkanen. Pocházím z Finska. Moje křestní jméno by se dalo přeložit

jako „jediná“. A příjmení je odvozeno z finského slova pekka, což je česky kámen.

Před 15 lety jsem se přistěhovala do České republiky, přesněji do Brna, kde pracuju

jako lektorka finštiny a švédštiny na jazykové škole. Tedy pracovala jsem.

Taky jsem byla zasnoubená, je to 6 let zpět. Ivan Lužný, kardiochirurg; to byl

můj snoubenec. Prostě skvělá budoucnost, nemyslíte? Bohužel jsem 3 roky po

našem zasnoubení otěhotněla. Kdyby se to tenkrát nestalo… Narodila se nám dcerka,

pojmenovali jsme ji Lahja. Lahja Lužná. Lahja znamená dar, byl to však prokletý

dar. Krásnější dítě jsem nikdy neviděla; měla  kudrnaté blonďaté vlásky… Prostě

vypadala jako andílek a Ivan ji velmi miloval. Dalo by se říct, že k ní doslova přilnul.

Začala jsem na Lahju žárlit. Viděla jsem v ní svou velkou sokyni. Už to nebyla

moje roztomilá dcerka, ale snoubencova milenka. Nemohla jsem ji ani pohladit

po vlasech, políbit ji… hnusila se mi tato mateřská gesta. Netrvalo dlouho,

než Ivan poznal mou nenávist. Dělala jsem hysterické scény, házela kolem sebe

věcmi a při jedné ostré hádce jsem svému snoubenci vlepila facku.

Urazil se a odešel i s Lahjou ke tchýni. Dva dny jsem byla jako vyšinutá.

Tolik jsem ho milovala a nesnesla jsem pomyšlení na to, že objímá a líbá jinou.

Ten den, co se vrátil zpět, jsem dost přemýšlela.Chtěla jsem si ho za každou cenu

udržet. Udržet jeho lásku. Rozhodla jsem se, že dám Lahje ještě šanci.

Zkusím ji milovat jako ostatní matky, které mají děti.