Klausovo, ne Bushovo ucho

Jsem na místě, kde by snad nikdo nechtěl být. Ale o tom, jak jsem se sem dostal se dozvíte až později. Navíc trpím samomluvou, monology jsou mnohdy nádherné, ne?

Víte, povídky můžou být o lecčems… Nejčastěji asi o lidech ať už malých, velkých, ženského či mužského pohlaví a kdovíjaké pleti. Také mohou být o zvířátkách, však byste si určitě na nějakou vzpomněli. Ale kdo kdy napsal povídku o mně? O ananasu? Nikdo, jak už jste si jistě stihli odpovědět. Takže já budu tedy vyprávět povídku o sobě. Ke všemu tomu sobě. Ach, to je smutné.

Pokládám nepsaní o ananasech za diskriminaci, vám se to nezdá nespravedlivé? No, možná kdybyste byli ananasem, dívali byste se na to jinak. A já sám tu vám, neboli nikomu, vyprávím. Chmmm.

Když jsem byl ještě malý ananásek, neměl jsem toho příliš mnoho na práci. Takže jsme po sobě s dalšími ananásky koukali a poslouchali lidi okolo nás. Já jako zvědavý ananásek, jsem se snažil zapamatovat si úplně všechno. Bavilo mě hrát si se slovy, která používali. Musím opravdu uznat, že snad jste zajímavější než my – jdete si kam chcete a říkáte své názory nahlas. My se vyjádřit nemůžeme. Kvůli tomu jsem vždycky cítil podivnou zášť a chtěl jsem zakřičet: „Já tu nechci být! Vezměte mě jinam, prosím.“ Snažil jsem se vás na to upozornit. Bimbal jsem se a úplně zbytečně! Vy, lidi, jste mě prostě ignorovali. Ale možná… možná jsem se mohl snažit víc.

Bylo příjemné poznat lidský dotek, ačkoliv ruku, která se mě poprvé dotkla byla oproti jiným hrubá, jak jsem zjistil později. Zvláštní to pocit. Každý den mě hladil vítr, pleskaly o mě listy a občas mě bičoval déšť, ale váš dotyk byl něco dočista jiného. Jemný a šimravý stisk.

Dali jste mě do krabice s ostatními ananasy. Já oceňuji společnost samozřejmě, jenže nemám rád davy a ukecané ananasy. A že některé jsou, to byste se divili. To je hrozné je poslouchat, ty jejich žvásty o ničem a věčné stížnosti. Po dlouhé utrmácené cestě jsem se naučil je ignorovat a našel tam i pár ucházejících jedinců.

Když vykládali naši krabici, zaslechl jsem rozhovor, kde říkali něco v tomto smyslu: „Slyšels kam putuje tahle dodávka?“

„Nené, proč? Obvykle to chodívá někam do Německa, ne?“

„Tahle prý míří ke Klausovi.“

„Klausovi, kdo to je?“

„Českej prezident,“ chlápek se odmlčel, „do český republiky.“

„Ahá. Chápu, no kdyby jeli za Bushem, svezli by se trochu víc,“ uchechtl se.

„Haha, to máš pravdu. Ale to cestování asi žádnej zázrak, takže možná takhle to je lepší.“

„Brrr, letadla, nemam je rád…“

            A dál už jsem je neslyšel. Tak k prezidentovi jedu. O Bushovi si občas povídali i u nás doma, takže jsem o něm něco i zaslechl. A jak už to bývá, někdo ho měl rád a někdo zkrátka ne. Já ho posuzovat nemůžu, nikdy jsem ho nepotkal, ale teď poznám jednoho prezidenta. Sice jiného, ale přece jen. Jakže se to jmenoval? K … K … Klaus…?

            Zase další dlouhá cesta ve tmě, pro změnu se to ale s námi trochu zhouplo a pár našim jedincům nebylo zrovna nejlíp. No to já mam silný žaludek. Přesto musím uznat, že mi ta cesta zrovna nebyla po chuti, protože jsem byl zvyklý na sluníčko a vítr, jak jsem už říkal.. A tento hnusný, zavánějící vzduch mi až tak docela nevyhovoval.

            Klaus, Klaus, Klaus opakoval jsem si jeho jméno, abych ho nezapomněl. Akorát mi začínalo být lehce ohrané. Klaus.

            Když nás doručili, tak mě a Ananas dali do mísy s mandarinkami. Bože, jak já je nesnáším. Ty malý oranžový uštěbetaný upištěný mrchy. Vzbuzovaly ve mně silné přívaly vzteku. Snažil jsem se uklidnit myšlenkou, že brzo toho prezidenta poznám a že si třeba budeme rozumět.

            Hned odpoledne vešel do místnosti jakýsi šedovlasý pán a já pojal podezření, že to bude on. A bohužel byl… „Nevím, já nevííím.“ Nijak nevnímal mou přítomnost, dokonale se mi vyhýbal a to nejen pohledem. Snažil jsem se s ním navázat kontakt a nic. Jeho ženu jsem si také neoblíbil. Přišla tam a podobně jako Klaus nás přecházela a když jsem měl konečně naději, že si mě alespoň jeden z nich všimne, byl jsem zklamán.

            Jednoho dne se Klaus k naší misce konečně přiblížil a naklonil se nad ní. Kdybych mohl říct, že se mi tajil dech, řekl bych to. Jeho ruka se přibližovala, já se těšil, že se mě dotkne a on popadl tu mrňavou mrchu. Mě to tak rozzuřilo, dokonce víc než nějaká mandarinka!

            Jestli je Bush stejný nebo horší, tak chudáci američani a těch je o určitě o kus víc než těch      če …. Hm, asi čechů.

            Od té doby, ať už to bylo jak to bylo a že si to přesně nepamatuji, jakmile jsem ho uslyšel promluvit, úplně jsem se naježil. Páni, bylo to hrozné. Najednou se ze mě stal běsnící ananas. Vždycky jsem byl cholerický a tohle mě dodělávalo. Kvůli tomu mi přišlo nekonečné než mě chytil. A to už jsem o to ani nestál.On v ten okamžik uklouzl (dobře mu tak), já vyletěl do vzduchu a přistál mu na hlavě. Tentokrát jsem se snažil se projevit, dal jsem do toho všechno a povedlo se mi to. Zakousl jsem se mu do ucha a nehodlal ho jen tak pustit. Začal ječet, ale já to zkrátka nebral na vědomí a kousal dál.

            Žádná pochoutka to nebyla, ale dalo se to. Kdo by řekl, že ananasu bude chutnat maso? Bohužel někdo vtrhl do místnosti a hodil mě do tmavé, špinavé a smradlavé nádoby, kde jsem doteď. Dostal jsem chuť se mu pomstít. Ani nevím, kde se ve mně ta zloba bere. Že bych ji přijímal od lidí v mém okolí? Je to tím, že si mě nikdy nikdo nevšímal? Nebo jsem šílenec…? Pokousal jsem ho vůbec nebo to byla moje představa.. A proč mě sakra bolí můj ananas?

            Každopádně všimli jste si někdy jeho zohaveného ucha? Myslím Klausovo, ne Bushovo? Tak přesně to mám na svědomí já. Ananas.