PARALELNÍ SVĚT-63

Nákladní vůz jel po silnici, kterou ze stran začal zahalovat dým z dýmovnic. Major Karel Pokorný sedící za volantem měl na očích brýle, které mu umožňovaly vidět normálně. A tak díky nim spatřil po neširoké silnici pomalu jedoucí vozidlo, jemuž se nebylo možné vyhnout.

„Držte se, pane nadporučíku! Musím sjet ze silnice!“ řekl do mikrofonku v límci, načež rychle stočil volant do strany. Náklaďák vjel na nerovný terén a nadporučík Mirek Vincent se vleže držel rukama zadní části korby. Přitom se náhle ozvala rána a Pokorný vytřeštil oči, protože to znamenalo defekt kola.

„Zatraceně! Píchli jsme!“ vyhrkl a přitom se rozhlédl přes skla kabiny. V okolí nákladního automobilu se nacházelo několik německých vojáků, kteří byli vyděšení s bílého dýmu.

„S píchlým kolem nevodjedem! Rychle naveďte auto nad nás a vytvořte kolem náklaďáku ochrannou clonu!“ vykřikl major. Přitom uchopil do rukou pušku, kterou částečně vysunul rámem dveřního okénka, které bylo stažené.

„Ano pane majore! Ale nevím, jak dlouho ta clona vydrží. Auto je už dlouho v provozu!“ uslyšel současně v naslouchátku hlas Vincenta. Ten držel v ruce rozkládací dálkový ovladač, jímž ovládal ve vzduchu nacházející se osobní vůz, který byl v ochranné cloně proti spatření.

„Musím vyměnit kolo!“ řekl Pokorný, který ve stejný okamžik zalícil pušku na přibližujícího se vojáka. Ten rozpoznal v dýmu obrysy nákladního vozidla, načež uslyšel výstřel. Vzápětí pocítil prudkou bolest v hrudi a za výkřiku se zhroutil.

„Pane majore, rychle se k nám ze zadu přibližuje český četník!“ ozval se nadporučík.

„Střelte ho jen do nohy!“

„Rozumím!“ odpověděl a zalícil pušku. Za okamžik měl na mušce jeho levé stehno, načež stiskl spoušť. Muž v četnické uniformě vykřikl, škubnul sebou a sesul se na zem. Zároveň se začal držet za stehno a počal se plazit pryč.

„Už bude ta clona?“ zeptal se vzápětí major, který pažbou pušky rozbil přední sklo kabiny. A poté si vzal na mušku dvojici německých vojáků.

„Za okamžik bude!“ uslyšel hlas Vincenta. O zlomek vteřiny později vystřelil a postava s puškou padla bezvládně na zem. Druhý Němec bleskově zalehl a s vytřeštěnýma očima hleděl kolem sebe, ale kromě bílého dýmu nic neviděl.

„Auto je už nad náma!“ hlásil nadporučík.

„Skvělý! Vytvořte clonu v okruhu pěti metrů!“ řekl Pokorný, přičemž se zadíval na monitor v kufříku. Na něm měl zobrazen rentgenově prostranství, na kterém se nacházel nákladní vůz. To mu umožňovala mikro kamera, co byla zabudovaná v mimiletadélku, co se vznášelo ve vzduchu v ochranné cloně proti spatření. Současně postřehl, že voják, co předtím zalehl, se přikrčeně rozeběhl přímo směrem k nákladnímu vozidlu. Rychle na něho zalícil pušku a stiskl spoušť. Poté uviděl, jak postava v uniformě padla a zůstala ležet s rozhozenýma rukama. Vzápětí kolem náklaďáku vznikla ochranná clona proti spatření, kterou nemohla také prolétnout kulka a ani nemohl nikdo projít.

„Vypusťte ještě nějaký bílý dým, aby to všude kolem nás bylo co nejhustší. A já jdu vyměnit to zatracený kolo!“ pronesl major a vystoupil z kabiny.

KONEC ŠEDESÁTÉ TŘETÍ ČÁSTI