18.dubna

Seděla jsem na lavičce a vedle mne dědeček,

neseděl tam a přece se mnou byl,

seděla jsem tiše, bez jakýchkoli otázek,

jen pouhý smutek v duši mojí zbyl.

Neseděl tam a přece se mnou byl,

stejně tak jako jsi stále se mnou ty,

bylo to jako by mrtvý živou vodu pil

a znovu se mu žitím rozhýbaly rty.

Seděla jsem zcela tiše, bez jakýchkoli otázek,

a přece chtěla jsem se tolik ptát,

mě stále znovu zjevoval se jeho i tvůj obrázek –

proč se nedá všechno zpátky brát?

Jen pouhý smutek v duši mojí zbyl

a vzpomínky, stále dokola si vše jen vyčítám,

po té, co oba odešli a ani jeden se nevrátil,

jen jedno vím – mé srdce je pro vás oba dokořán.