Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePOŠŤÁCI NA SNĚHU-2
Autor
fungus2
Poštovní dodávka jela pomalu ulicí, u které se nacházelo velké volné prostranství. A na něj se zadíval Karel, který řídil.
„Hele, co kdybych zkusil trochu zasmykovat na támhle tom velkým plácku?“ řekl tázavě.
„A zvládneš to?“ zeptal se ho Michal, který si zapálil cigaretu a stáhnul dveřní okénko.
„Nic se nemůže stát. Do ničeho nenabourám.“
„Jarda povídal, že si minulou zimu zkoušel smykovat a vrazil si do kontejneru, kterej se rozjel z kopce. A vy jste ho pak honili.“
„To bylo trochu jinak. My jsme k němu po smyku dojeli bokem a Jarda do něj chtěl něco vyhodit, ale nějak se vo něj vopřel. A on se pak rozjel.“
„Aha. Tak to mi už neřekl.“
Karel poté vjel na zasněžené prostranství a přitom šlápl na pedál od plynu. Zároveň začal točit volantem a dodávka se dostala do smyku. Pak užasle hleděli přes přední sklo na míhající se zasněžené stromy s keříčky. A vzápětí oba vykřikli, protože otevřeným dveřním okénkem do vnitřku kabiny vnikla delší větev jednoho keře.
„To nebyl dobrej nápad!“ vyhrkl Michal naštvaně, kterému větev vyrazila cigaretu z úst.
„Krucinál! Já se pokusím couvnout,“ řekl Karel a zařadil zpátečku. Oba byli na sedadlech sklonění a na hlavu se jim vysypal zbylý sníh, co byl na větvi.
„Ááá…., to studí!“ vyjekl Michal.
„Zatracenej sníh!“ vyhrkl Karel, který stále zkoušel s poštovním vozem couvat. Ale ten za hlasitého hluku motoru stál pořád na místě.
„Nějak jsme uvázli!“ mínil Michal.
„Von bude pod tím sněhem led,“ řekl Karel.
„To je v prde…! Ty máš ale pitomý nápady!“
„Vylezeme ven a nějak tu větev musíme dostat z kabiny!“ pronesl rozhodně Karel a otevřel dveře. Pak vystoupil, ale sotva se dotknul botami povrchu, tak mu podjely nohy.
„Kur…, to klouže jako…!“ ozval se vzápětí výkřik Karla.
„Co tam vyvádíš?“ zeptal se Michal a začal lézt skoro vleže přes druhé sedadlo k otevřeným dveřím. Z nich se mu poté naskytl pohled na Karla, který ležel rozplácle na zemi v místě, kde se povrch svažoval.
„Bacha! Von je tady všude led!“ řekl mu Karel.
„Já mám naštěstí boty s dobrou podrážkou, který nekloužou,“ mínil Michal a za okamžik z kabiny vylezl. Poté udělal s úsměvem několik kroků, ale vzápětí uklouzl a dopadl na zadnici. Poté sjel ke Karlovi, narazil do něho a oba se ocitli na okraj prostranství, kde se zarazili o popelnice.
KONEC DRUHÉ ČÁSTI