Meč Pomsty

Krev. Mrtvá těla, zmrzačená torza, usekané končetiny, kosti a vnitřnosti, vylézající z utrpěných ran a hlavně smrad. Odporný, všude přítomný hnilobný zápach otevřených žaludků a obsahu rozpáraných střev, mísícího se s potoky lidské krve. Naříkání umírajících, čekajících na vykrvácení nebo roztrhání smečkou hladových vlků, kteří se brzo objeví. Takhle nějak vypadalo bojiště krátce po skončení bitvy. Během následujících hodin se budu společně s několika dalšími pohybu schopnými vojáky snažit vyhrabat a zachránit co nejvíce zraněných, pohřbených pod desítkami těl. I kdybychom vytáhli z bojiště všechny, přežije jich sotva pár, jako každá osádka pohraniční pevnosti máme jen jednoho lékaře a zdravotní sestry dělají vojáci, kteří jsou zrovna při ruce. Dva vojáci se chopili nosítek a zaujali pozici na kraji bojiště, připraveni, až je někdo zavolá. Dalších šest, včetně mě a velícího důstojníka (už nevím, jak se jmenoval), se vydalo v rojnici skrz bojiště a se zbraněmi v pohotovosti se začali přehrabovat těly a hledat známky života. Když najdeme někoho z našich, zavoláme nosítka. Když najdeme někoho z nepřátel, máme rozkaz ho dorazit.

„Nosítka!“ zahulákal jeden z hledačů. Oba vojáci vyrazili tak rychle, jak jim to jejich těla, vyčerpaná bitvou, dovolila. V rychlosti nepříliš šetrně naložili zraněného s dírou v břiše. Přes nános krve na obličeji jsem ho nepoznal. Nejspíš nepřežije. S vojákem na nosítkách se nosiči značně pomalejším tempem vydali k provizornímu lékařskému stanu. Byl zhotovený z bílé plenty, přehozené přes husté větve smrků. Uvnitř se bude operovat na dvou kládách, přivázaných k sobě lanem. Bílé prostěradlo je to jediné, co zraněné odděluje od drsné kůry padlých stromů.

Nevím jak dlouho jsem mečem prohraboval mrtvoly a hledal známky života, připadalo mi to jako věčnost. Byla mi zima, byl jsem k smrti vyčerpaný, ostatně jako všichni, a bylo mi dost špatně. Uviděl jsem další tělo v modré uniformě naší armády, které na první pohled vypadalo celkem zachovale. Musel jsem se přesvědčit, jestli muž nepřežil. Otočil jsem ho. Byl to Anderson. Chodil s námi hrát karty, když se po večerech nudil. Místo očí měl dvě tmavě rudé díry. Nejspíš se dostal s někým do boje tělo na tělo. Pustil jsem ho a chtěl odejít, když jsem uslyšel potlačovaný vzdech. Znovu jsem zvedl mrtvého Andersona a uviděl pod ním vojáka v kroužkovém brnění se znakem černého gryfa ve žlutém poli. Nepřítel. Pravou holeň, rozdrcenou bojovým kladivem, měl zaškrcenou krvavým cárem látky. V jeho očích se mísil strach s bolestí. Byl mladý, ještě mladší než já, moc na to, aby zemřel v takové bitvě. Co možná nenápadně jsem si položil prst na rty, aby byl zticha, z pouzdra na noze jsem vytáhl nůž s pilkou a položil mu ho na hruď. Může počkat, až odejdeme, uříznout si zbytek kosti, která zůstala vcelku a když bude šikovný, má malinkou šanci na přežití. Je to velice nepravděpodobné, ale dal jsem mu naději. A když jí ztratí, má aspoň po ruce něco, čím své trápení může ukončit. Strach v jeho očích vystřídal vděk. Sáhl po noži pravou rukou a schoval ho do rukávu na levé. Oba palce měl od krve. Položil jsem mrtvého Andersona zpátky, kde byl.

Skončili jsme až za tmy, naprosto vyčerpaní. Náš oddíl měl původně dvě stě mužů, nepřátelský přibližně stejně. Deset nás zbylo na hledání a ošetřování raněných. Doktorovi se podařilo zachránit dalších dvanáct vážně raněných vojáků. Asi deset jich nepřežilo operaci a dalších patnáct se jich nedočkalo. Z původních dvou set mužů se nás tedy vracelo sotva dvaadvacet. Velící důstojník, ten, jehož jméno si nepamatuji, zatajil řeznou ránu na boku, zanítila se mu a několik dní na to zemřel v horečkách. Doktor tvrdil, že už tu byl dlouho, neměl rodinu a hledal cestu jak se ctí odejít. Asi za týden přijel nový velitel i s rekruty. Zaplatili nám naší dvouletou službu a pustili nás domů o dva měsíce dřív. Bylo mi tehdy osmnáct.

                                                                                   ***

Když jsem vylezl z krčmy a moje oči, oslepené plameny loučí, si zvykly na venkovní tmu, uviděl jsem hned v postranní uličce ženu, která mi tolik připomínala mojí Lily. Ležela v krvi, z jejího otevřeného břicha a po okolí rozházených vnitřností stoupal kouř. Nad ní stáli její vrazi. Celou dobu v krčmě po ní pokukovali, mělo mi to dojít. Teď se bezstarostně smáli a pobaveně rozebírali, jaké utrpení jí způsobily jejich ruce. Díval jsem se na ně, a nevěděl jsem, co cítím. Jeden z nich si mě všimnul. Strčil do svého parťáka:

 „Hele co tu máme, nějaký čerstvý maso." Bez dalších zbytečných řečí tasili nože, stále umazané její krví, a blížili se ke mě se zřejmým úmyslem. Jak se bezstarostně přibližovali, odhodláni mě zabít stejně jako jí, přesvědčeni že nic na světě je nemůže zastavit, nikdo je nemůže potrestat,  něco v mém mozku povolilo. Nějaká hráz. A všechna moje nenávist, touha po pomstě za to, co mi bylo v posledních letech způsobeno pro rozmary mocnějších, touha po jejich krvi se vyvalila. Touha smazat z povrchu zemského věškerý takový odpad, který dělá náš svět takový, jaký je. Sevřel jsem jílec Meče. Meč se zachvěl v očekávání toho, co mělo nadcházet, jako by věděl. Možná opravdu věděl. Zjistil jsem, že se usmívám. Usmíval jsem se i po tom, co se kousky dvou útočníků válely všude po okolí.

Ano, něco se změnilo, už nikdy nebudu takový jako dosud, začala nová kapitola mého života, začala moje cesta krve.