Stříbrný běžec 2

Phedies, přistav na běžnici Světa závitů, rozhlédl se. Obklopovaly ho barvy. Takové, jenž nejdou popsat, to protože neznáme jejich podob, takové, jenž svou konfigurací mluví. A nestihl se ani rozhledět, když tu se nad něj snesl Oculus - průvodce po světě, vytvořeném Naix - Vševidoucí oko.

"Phedie!" pronesl. "Slyš mne a nepřerušuj! Tvá cesta je nesnadná. Tvůj osud je však předurčen. Jsi běžcem a Atriobol je tvým údělem. Je nemožné, abys zde, v těchto nehostinných končinách předsíně běžnice nekonečna, zklamal, proto je mým posláním ti býti nápomocným při tvé pouti. Tvým úkolem je předně nalézti pět indicíí, jež odhalí ti místo, v němž je uschován klíč. Klíč k bráně Ramzielově a k odhalení tajemství jejího. Bez tohoto klíče nebude možné bránou projít a naplnit tak svůj úděl. Od teď třikrát mě můžeš probudit z věčného spánku náhledu a žádati pomoci. Však střež se, Phedie! Neplýtvej mým drahocenným časem nadarmo a zvaž každý svůj záměr. Zatím zjevím ti nápovědu, aby jsi nesešel snad ze směru." S těmito slovy poukázal k nedaleké zhuštěnině mlhovin. "Tam, kde proudy všehomíra zastavují se, aby na půli cesty setrvaly a připravily se na další pouť, leží Prachový přístav. Porozhlédni se tam. Třeba právě v jeho útrobách nalezneš první z indícií. A pamatuj! Když si nebudeš vědět rady, stačí jen zvolat mé jméno." Tak tedy Oculus promluvil a potom zmizel stejně náhle, jako se objevil. Pheides ani nestačil odpovědět. Slyšel o Oculovi mnohé, přezdívalo se mu Okřídlený posel - posel špatných zpráv. Nebyl proto nijak nadšen tím, že právě jemu se dostal do opatrovnictví.

I shodil ze sebe tedy závoj beztvarý, v němž ubíral se časem, a odhalil své nahé tělo, bez rysů, avšak dokonale hladké, a rozzářil stříbrným svitem temné okolí. Světla světel proplouvala po plášti jeho těla, zrcadlíc se v stříbrných hlubinách. Hlava jeho jak dva dokonale hladké kužely podstavami k sobě hleděla kupředu a v intervalech matně pulzovala, vyměšujíc stříbro v plynné podobě, a opět vstřebávajíc ho změněné zpět, čerpala informace z okolního světa, poznávajíc ho tak. Celá figura, jednolitá, však přesto jaksi různorodá, jak nepřítomná byla, ovládaná zpod těchto impulzů.

Phedies pohlédl ve směru nazelenalé mlhoviny, o níž se zmiňoval Oculus. Ve čtyřech styčných bodech ležely hluboké zatáčky, po nichž se k ní měl dostat - a pak, do Prachového města. Nikdy o něm neslyšel, ten název ho ale čímsi podprahově sváděl. I odpoutal se tedy Phedies od bodu přistání svého a ten zmizel. Vykročil směrem k prvnímu kamenu dráhy, jež ho měla přivésti k rozluštění záhady brány, pravdy a jeho samého. Jakmile dopadl, provázen kovovým zvukem nárazu, vynesl se vysoko nad hlavu Phedia hvězdný prales a zakryl hustým porostem okolní čas. I rozezněly se tehdy hlasy ukrytých ptáků, přerušujíc zvuk všehomíra a rozhořela se barevná spektra dimenzí lián, přemalovávající obrazy pouti; to vše, splést mělo Phedia a svést ho z jeho cesty. To jeho sestra Naix nachystala na něj překvapení. Přikrčil se u vysokých keřů. Věděl, že jakmile vyběhne, nebude se moci zastavit, dokud nedorazí do stanoveného cíle - Prachového města. Nebylo to možné. Věděl, že jakmile se pohne, bude pod neustálým nebezpečím závitů - vražedných očí všehomíra, jejichž útoky přicházejí nemilosrdně a bez varování. A kdo ví, co jiného zde v pralese číhá. Musel se soustředit. Vstřebat do sebe co nejvíce informací o této iluzi, v níž se ocitl, aby se co nejrychleji přizpůsobil a mohl reagovat na její podněty.

Kdyby byl schopen lidského citu, nejspíše by v nitru Naix miloval a nyní by jí děkoval - nebylo pro něj ničeho více vzrušujícího, než uplatnit tréning, jemuž se po miliardy věků věnoval, v praxi.