Meč Pomsty 2

Protože jsem si uvědomil, že z prvních dvou úryvků nebude vůbec poznat příběh, jen styl jakým píšu, uveřejním zde několik stránek od samého počátku. Kdyby měl někdo chuť :) Kdo už četl první část, může přeskočit text až do prvních hvězdiček. Pak příběh navazuje.

Krev. Mrtvá těla, zmrzačená torza, usekané končetiny, kosti a vnitřnosti, vylézající z utrpěných ran a hlavně smrad. Odporný, všude přítomný hnilobný zápach otevřených žaludků a obsahu rozpáraných střev, mísícího se s potoky lidské krve. Naříkání umírajících, čekajících na vykrvácení nebo roztrhání smečkou hladových vlků, kteří se brzo objeví. Takhle nějak vypadalo bojiště krátce po skončení bitvy. Během následujících hodin se budu společně s několika dalšími pohybu schopnými vojáky snažit vyhrabat a zachránit co nejvíce zraněných, pohřbených pod desítkami těl. I kdybychom vytáhli z bojiště všechny, přežije jich sotva pár, jako každá osádka pohraniční pevnosti máme jen jednoho lékaře a zdravotní sestry dělají vojáci, kteří jsou zrovna při ruce. Dva vojáci se chopili nosítek a zaujali pozici na kraji bojiště, připraveni, až je někdo zavolá. Dalších šest, včetně mě a velícího důstojníka (už nevím, jak se jmenoval), se vydalo v rojnici skrz bojiště a se zbraněmi v pohotovosti se začali přehrabovat těly a hledat známky života. Když najdeme někoho z našich, zavoláme nosítka. Když najdeme někoho z nepřátel, máme rozkaz ho dorazit.

„Nosítka!“ zahulákal jeden z hledačů. Oba vojáci vyrazili tak rychle, jak jim to jejich těla, vyčerpaná bitvou, dovolila. V rychlosti nepříliš šetrně naložili zraněného s dírou v břiše. Přes nános krve na obličeji jsem ho nepoznal. Nejspíš nepřežije. S vojákem na nosítkách se nosiči značně pomalejším tempem vydali k provizornímu lékařskému stanu. Byl zhotovený z bílé plenty, přehozené přes husté větve smrků. Uvnitř se bude operovat na dvou kládách, přivázaných k sobě lanem. Bílé prostěradlo je to jediné, co zraněné odděluje od drsné kůry padlých stromů.

Nevím jak dlouho jsem mečem prohraboval mrtvoly a hledal známky života, připadalo mi to jako věčnost. Byla mi zima, byl jsem k smrti vyčerpaný, ostatně jako všichni, a bylo mi dost špatně. Uviděl jsem další tělo v modré uniformě naší armády, které na první pohled vypadalo celkem zachovale. Musel jsem se přesvědčit, jestli muž nepřežil. Otočil jsem ho. Byl to Anderson. Chodil s námi hrát karty, když se po večerech nudil. Místo očí měl dvě tmavě rudé díry. Nejspíš se dostal s někým do boje tělo na tělo. Pustil jsem ho a chtěl odejít, když jsem uslyšel potlačovaný vzdech. Znovu jsem zvedl mrtvého Andersona a uviděl pod ním vojáka v kroužkovém brnění se znakem černého gryfa ve žlutém poli. Nepřítel. Pravou holeň, rozdrcenou bojovým kladivem, měl zaškrcenou krvavým cárem látky. V jeho očích se mísil strach s bolestí. Byl mladý, ještě mladší než já, moc na to, aby zemřel v takové bitvě. Co možná nenápadně jsem si položil prst na rty, aby byl zticha, z pouzdra na noze jsem vytáhl nůž s pilkou a položil mu ho na hruď. Může počkat, až odejdeme, uříznout si zbytek kosti, která zůstala vcelku a když bude šikovný, má malinkou šanci na přežití. Je to velice nepravděpodobné, ale dal jsem mu naději. A když jí ztratí, má aspoň po ruce něco, čím své trápení může ukončit. Strach v jeho očích vystřídal vděk. Sáhl po noži pravou rukou a schoval ho do rukávu na levé. Oba palce měl od krve. Položil jsem mrtvého Andersona zpátky, kde byl.

Skončili jsme až za tmy, naprosto vyčerpaní. Náš oddíl měl původně dvě stě mužů, nepřátelský přibližně stejně. Deset nás zbylo na hledání a ošetřování raněných. Doktorovi se podařilo zachránit dalších dvanáct vážně raněných vojáků. Asi deset jich nepřežilo operaci a dalších patnáct se jich nedočkalo. Z původních dvou set mužů se nás tedy vracelo sotva dvaadvacet. Velící důstojník, ten, jehož jméno si nepamatuji, zatajil řeznou ránu na boku, zanítila se mu a několik dní na to zemřel v horečkách. Doktor tvrdil, že už tu byl dlouho, neměl rodinu a hledal cestu jak se ctí odejít. Asi za týden přijel nový velitel i s rekruty. Zaplatili nám naší dvouletou službu a pustili nás domů o dva měsíce dřív. Bylo mi tehdy osmnáct.

 

                                                                       ***

 

Když jsem se po dvou letech služby vrátil domů, zjistil jsem, že matka s otcem jsou po smrti. Matka zemřela na nějakou neznámou nemoc, a otec pár dní po ní, nejspíš žalem. Sourozence jsem neměl. Jediné, co se nezměnilo, byla Lily a naše vzájemná láska. Do armády jsem šel, abych si vydělal nějaké peníze a mohl si vzít Lily za ženu. Naši rodiče se znali spoustu let, i my s Lily jsme se znali od dětství. Vždy mě milovala, stejně jako já ji, i když jsem nikdy nebyl pohledný, ani vysoký, ani nic podobného. Když její otec viděl, že jsem službu přežil ve zdraví a mohu si dokonce dovolit dům, už nic nenamítal a dal mi Lily za ženu.

Koupili jsme si menší patrový domek kousek od centra. I když zvenku vypadal naprosto běžně a obyčejně, vnitřek mě příjemně překvapil. Každý kousíček podlahy pokrývala krásná nalakovaná dubová prkna, naprosto dokonale udržovaná, a podle teploty i izolovaná. Chodit bosí po domě bylo privilegium, které se dostalo málokomu. V přízemí jsme měli kuchyň spojenou s jídelnou a koupelnu. Kdybychom nebyli už předem unešení podlahou, byla by to právě koupelna, co by mi vzalo dech. Nebyla nijak zvlášť velká, měla zhruba tři kroky na délku i šířku, zato koupací káď jí zabírala skoro celou. Jediná další věc, která se tam vešla byla kamna s velkým hrncem na ohřev vody. Docela jsme si polepšili, do teď jsme se koupávali v neckách, nebo sprchovali pomocí děravého vědra. Zjistili jsme, že dům má i malou zahrádku se studní, kam můžeme chodit pro vodu. V horním patře byla ložnice s poměrně zachovalou postelí a jeden prázdný pokojík. Lily si stejně jako já dům okamžitě zamilovala. Před několika lety by to pro nás znamenalo jen nesplnitelný sen. Velice brzy jsme se nastěhovali a několik týdnů na to jsme se s Lily vzali. Začal jsem pracovat v městské gardě, později jsem byl díky mým bojovým schopnostem a zkušenostem povýšen na osobní stráž královské dcery, Ariany. Lily si našla zaměstnání v hostinci a začali jsme plánovat budoucnost. Chtěli jsme si časem koupit menší statek daleko od města a založit rodinu. Bylo to nejkrásnější období mého života.

            Od té doby uběhlo šest let. Zjistil jsem, že náš šetřící plán se nejspíš trošku protáhne, ale i přesto jsme už jen krůček od splnění našeho snu.

 

                                                                       ***

 

„O čem přemýšlíš Cerde?“ oslovila mě princezna Ariana. Seděla na veliké posteli s nebesy u sebe v komnatě a vyšívala na plátno.

„Jen jsem se nad něčím zamyslel, vaše veličenstvo, omlouvám se,“ řekl jsem s uctivou úklonou, přesně jak káže protokol.

„Nemusíš se mi uklánět, kolikrát jsem ti to říkala?“ usmála se na mě svým okouzlujícím úsměvem. Odpověděl jsem jí novou úklonou. Ne, že bych nebyl radši kdybych mohl svá záda šetřit, ale princezniny nabídky se mi líbily pořád méně a méně. A co se jejího úsměvu týče…už jsem zažil jak s podobným úsměvem nechala poslat na smrt všechny tři své komorné za špatně ustlanou postel. Člověk na mém místě se v podobných věcech musí naučit chodit, chce-li přežít ve zdraví.

Podle ubývajícího světla za úzkým oknem komnaty se moje služba blížila ke konci. Přijdou služebné, připraví princezně lázeň a mě vystřídají dva chlápci, kteří jí budou hlídat celou noc za dveřmi.

„Nejspíš ses zamyslel jak to bude krásné až se odstěhuješ se svou ženou daleko odsud a koupíte si statek, že?“ řekla náhle, opět s úsměvem. Navenek jsem nedal nic znát, ale pořádně to ve mně trhlo. Jak tohle sakra může vědět? Princezna se nadechla a vypadalo to, že mi konec směny ještě velmi znepříjemní, naštěstí mě vysvobodilo zaklepání na dveře.

„Dále,“ řekla Ariana a vešly služebné. „No jo, už jdu,“odložila vyšívání. Než jsem se stačil otočit, podívala se na mě a se stále stejným úsměvem na rtech řekla: „Můžeš jít, dořešíme to zítra. Pokud tu ovšem nechceš zůstat přes noc.“

„Zítra tu bude Artur, vaše veličenstvo, já mám volno.“

„Chci abys zítra přišel ty, s Arturem není taková zábava. Už jsem dala rozkaz, aby vám přehodili směnu. Nebo je to problém?“ pořád se usmívala tím svým vražedným úsměvem. O co jí jde? Na místě bych jí profackoval, jak by zasloužila. Navenek jsem nemohl dát znát nic. Jen jsem se uklonil a nic neřekl, abych skryl svou tvář a nedal najevo jakékoliv negativní emoce, otočil se a odešel. Sice nevím, co zamýšlí, ale nehodlám jí dát sebemenší záminku ke vzteku.

 

                                                           ***

 

Přemýšlel jsem, jestli se mám po cestě domů zastavit v krčmě, kde Lily pracuje, ale když  jsem tam byl naposledy, jeden opilec jí dost obtěžoval. Zlomil jsem mu ruku, když jí chtěl plácnout po zadku. Měli jsem potom s Lily trochu ostrou debatu, ve které se mi snažila vysvětlit, že jsem jí tím způsobil víc problémů, než vyřešil, a že ona umí odpálkovat opilce stejně dobře, jako já se ohánět mečem. Od té doby se tam moc často neukazuji. Nakonec jsem se rozhodl, že se na ní podívám oknem a půjdu domů, stejně to mám po cestě…skoro. Vykročil jsem potemnělou ulicí směrem ke krčmě „U Studny“ a snažil se nešlápnout do některé ze zapáchajících kaluží na chodníku. Nepršelo minimálně týden. Do lokálu jsem jen nahlédl oknem, a snažil se skrz kouřovou clonu něco zahlédnout. Viděl jsem, jak Lily obratně kličkuje mezi stoly s korbely na tácu, s lehkým úsměvem na rtech, jaký nasadí vždy, když jí nic netrápí. Odtrhl jsem od ní oči a spokojeně vykročil k našemu domu.

Odemkl jsem hlavní dveře, vešel dovnitř a zavřel. Už jsem dveře nezamykal, Lily se vrátí během několika hodin. Vyzul jsem si škorně, abych nepoškrábal podlahu. Z koupelny jsem vzal dva dřevěné kbelíky, stojící vedle velké kádě a bosý vyšel na zahradu, abych je naplnil vodou ze studny. Cestu si musím několikrát zopakovat, než bude dost vody na koupel.

Když byla káď skoro plná, uvědomil jsem si, že jsem vodu nedal ohřát. Jsem ale moc líný abych si proceduru zopakoval, takže jsem zaťal zuby, hupsnul do studené vody a začal se drhnout, jak nejrychleji to šlo. Vypouštění naštěstí není tak složité jako naplnění, stačí vytáhnout špunt na dně a voda vyteče odtokovým kanálem pod kádí pryč. Netuším kam, a je mi to jedno, dokud nemám vytopený dům. Věděl jsem, že Lily si bude také chtít dát koupel až se vrátí, odnosil jsem proto dalších půl kádě studené vody, roztopil jsem v kamnech a naplnil obrovský hrnec. Bude to trvat dlouho, než se tolik vody ohřeje, a i kdyby ne, tak voda z hrnce nevyteče. K večeři jsem snědl trochu studeného masa s chlebem a zapil levným vínem. Nemůžeme si dovolit drahé víno, možná časem, až se odstěhujeme.

Najednou jsem se cítil strašně unavený, a rozhodl se, že si půjdu lehnout. Koneckonců musím zase zítra na hrad hlídat tu rozmazlenou bestii. Usnul jsem, jak jsem padnul. Úplně jsem zapomněl zamyslet se nad tím, jak princezna zjistila, co si s Lily plánujeme, a čeho ten fracek chce dosáhnout tím, že mi přehazuje služby. Neprobudil mě ani Lilyin příchod, ani její cachtání v kádi. Jen jednou, když jsem otevřel oči, uviděl jsem její tvář, položenou na polštáři, její dlouhé hnědé vlasy a velké měkké oči stejné barvy, láskyplně zahleděné do mých. Možná to byl jen sen.

 

                                                                       ***

 

V poledne jsem už opět postával v paláci naproti dveřím do princezniny komnaty a čekal, až se probudí, a zavolá mě. Spíš než postával jsem se opíral o zeď, dokud to jde. Den bude dlouhý a plný stání. A čím déle se vzbudí, tím lépe pro mě. V této volné chvíli jsem trochu přemýšlel o tom, co se včera stalo a o mém podezření ohledně princezny. Možná jsem jen příliš paranoidní. Je to nejvýše postavená dáma u dvora, od doby co její matka zemřela, je přirozené, že se k ní donesou drby z celého paláce. Obzvláště její služebné jsou šířením různých pravdivých i nepravdivých historek pověstné. Třeba zaslechla jejich rozhovor, nebo si s ní o takových věcech normálně povídají, kdo ví. O mých plánech s Lily se klidně mohla dozvědět takhle. Pravděpodobně ani neví, co je skutečnost a co jen drb. A důvod proč jsem tady dnes, i když jsem neměl mít službu? Nejspíš jsem opravdu zábavnější než Artur, nikdy jsem ho neslyšel promluvit ani slovo. Pro rozmazlenou princeznu to může být dost dobrý důvod. Moje obavy byly nejspíš zbytečné. Když nastane vhodný okamžik a princezna bude mít dobrou náladu, tak jí zkusím opatrně vysvětlit, že by nám neměla přehazovat směny, že si taky musím odpočinout. Hned se mi trochu zvedla nálada.

            Dveře od princezniny komnaty se pootevřely a vykoukla hlava jedné ze služebných. Byl jsem ještě zamyšlený, zaregistrovala můj nepřítomný pohled upřený na tapisérii a beze slova zalezla zpátky. Dveře nedovřela, takže jsem slyšel co říká aspoň ona.

„Ano, Veličenstvo, je tam…Ano,“ dveře se otevřely, obě služebné vyběhly a zavřely dveře. Normálně nechávaly otevřeno, protože v tuhle chvíli začínala moje služba. Když služebná uviděla můj nechápavý výraz, řekla: „Princezna vás zavolá, do té doby máte počkat venku.“ S těmi slovy odešly a nechaly mě na chodbě napospas mým myšlenkám. Co se to děje? Nejspíš se divíte proč toho tolik nadělám kvůli takové maličkosti. Důvodem je, že jsem za celou službu nezažil takovou situaci, a když se na dvoře něco začíná vymykat normálu, může to skončit velice špatně. Rázem byly všechny moje obavy zpátky.

Za několik minut mě Ariana zavolala, otevřel jsem těžké dubové dveře a vešel dovnitř. Ležela na posteli v noční košili, nikdy jsem jí takhle neviděl. Služebné tam ráno byly od toho, aby jí pomohly se převléct. Aspoň tak to vyprávěly, když nějaká z nich mluvila o své práci. Nechápal jsem, proč stále leží na posteli v nočním úboru.

„Veličenstvo, služebné Vás zapomněly převléct? Mám je dát zavolat?“

„Nezapomněly, převlékla jsem se zpátky.“ Teď už jsem nechápal vůbec nic. Očividně jí to pobavilo. „Posaď se,“ rozkázala sladkým hláskem. Ne, nerozkázala, ona požádala. Kdybych pochopil včas o co jí jde, mohl jsem tehdy lecčemus předejít. Jenže mně vůbec nic nedocházelo. Zmateně jsem se rozhlížel a pak si sednul na stoličku u malého kulatého stolku. Až teď jsem si všimnul, že na něm stojí džbán a prázdná sklenka. Že by byla princezna opilá? Ne, sklenka byla čistá.

            „Nalij si víno,“ usmívala se dál.

            „Nemůžu, Veličenstvo, jsem ve službě,“ oponoval jsem jí.

            „Já určuji co můžeš a co nemůžeš. A taky co musíš,“ připomněla mi dost ostře. Moje obavy se prohloubily, celé ty roky jsem se snažil být co možná nenápadný, do ničeho se nemotat a nedat nikomu žádnou záminku proti mně něco mít. Vymyká se mi to z rukou, jen nechápu proč…nic neobvyklého jsem přece neudělal.

            Nalil jsem půl sklenky a trochu upil. Kdybych byl v jiné situaci, asi bych víno ocenil. Je to přesně ten typ, který je daleko nad našimi finančními možnostmi. Přinutila mě vypít dvě další sklenky. Myslel jsem si, že mi víno otrávila a nutí mě pít dokud to se mnou něco neudělá, ale bylo mi dobře, bude v tom něco jiného. Po třetí sklence zase promluvila:

            „Pojď si sednout na postel, ať si můžeme povídat.“ Konečně mi pomalu začalo docházet o co tady asi jde, ale nemohl jsem tomu uvěřit. Stále jsem ještě nenašel odvahu jí oponovat, a poslušně splnil „příkaz“. Nasadil jsem trochu otupělý výraz, aby si myslela, že na mě alkohol zapůsobil. Je to mladá holka, nejspíš jí stačí jedna sklenička aby se dostala do nálady. Nemůže mít ani představu, kolik toho vydrží pohraniční hlídky. Zabralo to, přisunula se, vzala mi sklenku z ruky a postavila jí na noční stolek.

            „Polib mě.“ Zase ten rozkaz. Ale tentokrát ne, tohle nemůžu a co je důležitější, nechci.

            „Princezno, já…“

            „Nelíbí se ti snad moje košile?“ začala si rozvazovat jediný kus oděvu.

            „To nejde, Veličenstvo. Ale není to tím, že byste se mi nelíbila!“ zoufale jsem se snažil zahrát to tak, abych nepřišel o hlavu, dostal jsem se do pěkné kupy sraček. „Prostě jsme každý úplně jiný, jiného původu, co kdyby to někdo zjistil…navíc jsem ženatý a to je pro mně posvátné!“ Aspoň v něčem jsem jí nelhal. Lily miluji a nikdy bych si nic takového neodpustil. Ariana zrudla v obličeji a dostala hysterický záchvat:

„Jak jsi mohl…odmítnout! Mě! Princeznu! Kolik urozených mužů by za to položilo svůj život! Měla bych tě dát popravit! Vypadni!“

Nehodlal jsem čekat, až si to ten fracek rozmyslí. Rychle jsem se spakoval, dal zavolat služebné a dva strážné před princezninu komnatu a bez dalšího vysvětlování se rozběhl domů. Bylo sotva po poledni, Lily by tam měla být. Vřítil jsem se do domu jako uragán, rovnou v botách doběhl do kuchyně, kde si Lily zrovna vařila skromný oběd. Byla vyděšená.

„Rychle se sbal, musíme hned vypadnout!“ to už jsem vybíhal schody do horního patra.

 

                                                                       ***

 

            „Sakra, byla jsem moc ukvapená. Mělo mi dojít že trocha vína na něj nezabere,“ mumlala si princezna, křižujíce komnatu s číší vína v ruce. „Když ho dám zatknout, tak řekne co se stalo. I když to popřu, dostane se to mezi lidi. To se nesmí za žádnou cenu stát. Nejdřív ze všeho musím zabránit, aby odjel z města. A pak se postarat o to, aby mlčel. Mohla bych ho prostě požádat, ale to není jistota. Nechat ho zavraždit? Určitě by se nedal tak snadno. Zbývá mi tedy jediná věc, zkusit ho svést znovu, až mi nebude nic stát v cestě. Nechtěl mě, protože má svojí ženu. Když se jí zbavím, bude mě nenávidět. Takže ona musí opustit jeho…“

„Děje se něco, Veličenstvo?“

Narychlo přivolaná služebná vytrhla královskou dceru ze zamyšlení. Až teď si Ariana všimla, že není v pokoji sama.

            „Ne, nic, všechno je v pořádku. Zavolej mi poslíčka. A přines mi pergamen a psací brk. A na nic se neptej,“ odpověděla princezna a opět se ponořila do vlastních myšlenek.

 

                                                                       ***

 

            Díky našemu šetření na statek a skromnému živobytí jsme měli sbaleny během několika minut v podstatě všechny naše věci. Pro Lily to byl velice těžký krok, i když jsem jí řekl co se stalo a chápala, že není jiná možnost než odchod z města. Zamkla dům, pohladila těžké dubové dveře, pohled měla sklopený k zemi. Vyrazili jsme k městské bráně. V půlce ulice jsme se ještě na několik vteřin otočili a věnovali poslední smutný pohled domu. Tím skončila šťastná kapitola našeho života.

            Brána byla hlídaná, ale vypadalo to, že vojáci nikoho nijak zvlášť nekontrolují, prostě sledovali dav lidí, proudící do města a z něj. Když jsme se přiblížili, všimnul jsem si, že jeden z vojáků je můj známý. Občas jsme spolu měli hlídku, ještě když jsem byl v gardě.

            Asi ucítil, že ho někdo pozoruje, a otočil se mým směrem. Bohužel jsem to nečekal a nestačil uhnout pohledem. Zamával na mě. Dělal jsem, že jsem ho nepoznal, chytil Lily v podpaží a snažil se co nejrychleji protlačit davem k bráně. Můj známý mě bohužel neměl v plánu jen tak nechat odejít. Doufal jsem, že si chce přátelsky popovídat. Moje naděje mě ovšem opustily ve chvíli, kdy zavolal další tři vojáky a začali se systematicky probíjet davem směrem k nám. Bohužel ještě pořád byli mezi námi a bránou z města. Mohli jsme zkusit utéct a vyjít jinou branou města, ale jestli po mě jdou, ničemu by to nepomohlo. Za chvíli byli u nás. Utvořili okolo nás čtverec, o který se proudící dav rozbíjel jako voda o velký kámen. Nikdo si nedovolil strčit do stráží. Kupodivu vojáci zaujali pozici čelem od nás, kromě Štefana. To bylo dobré znamení, protože nám jednak poskytovali více soukromí pro rozhovor a zároveň to značí, že nechtějí ani tak bránit nám v odchodu, jako spíš bránit davu lidí, aby se dostal moc blízko.

            „Vidím, žes povýšil na kapitána, gratuluji,“ pozdravil jsem přítele.

            „Pořád neberu tolik jako ty, Cerde,“ odpověděl mi s úsměvem. „Ale nezastavil jsem tě, abych tě zdržoval žvásty o mém platu. Přišel rozkaz zabránit ti v odchodu z města, ale nezatýkat tě ani ti neublížit. A mám pro ti předat tohle,“ dostal jsem od něj svitek s královskou pečetí. Byl od Ariany. Mezi spoustou formalit jsem zaznamenal důležité informace: Princezna nemá v plánu mě trestat a chce, abych zůstal a pokračoval ve své práci, slibuje, že se situace nebude opakovat a omlouvá se.

            Svitek s omluvou není něco, kvůli čemu hodlám riskovat život, ať už můj nebo Lilyin.

            „A jaký máš rozkaz, když se i po přečtení budu snažit dostat ven?“ zeptal jsem se Štefana se svitkem v ruce.

            „Zabránit ti v tom.“

            „A Lily?“ snažil jsem se pro jednou ignorovat nesouhlasný pohled, který na mě vrhla má žena. Chtěl jsem, aby byla v bezpečí, než se všechno uklidní. Mám na venkově nedaleko odsud známé, kam bych jí mohl na pár dní poslat.

            „Tvá žena musí zůstat s tebou, leda by sama chtěla odejít.“

            „Nikam nejdu,“ odpověděla Lily rozhodně, než jsem jí stačil cokoliv říct. Tím bylo rozhodnuto. Vojáci nás dostali ven z davu a vydali se zpátky k bráně.

            „Nevím co se stalo, ale doufám, že budete v pořádku. Hodně štěstí,“ stiskl mi Štefan ruku a šel za svými podřízenými. Já doufám taky.

 

                                                                       ***

 

            Vrátili jsem se do domu, ale najednou nepůsobil jako domov, nebyl tak útulný jako předtím. Sedli jsme si ke stolu naproti sobě a mlčky se drželi za ruce.

            „Co s námi bude?“ vyslovila Lily konečně své obavy.

            „Podle toho vzkazu bude všechno v pořádku. Kdyby se nás chtěla Ariana zbavit, už by to udělala. Třeba si to děcko opravdu uvědomilo svojí chybu a chce jí napravit. Určitě budeme v pořádku, zkus se tím netrápit,“ snažil jsem se uklidnit aspoň jí.

 

                                                                       ***

 

Ariana se mi omluvila ještě osobně a požádala mě, abych o tom neříkal nikomu kromě své ženy. Tím jsme se o tom přestali bavit a život se začal vracet do starých kolejí. Princezna přestala být jakkoliv vtíravá a ukázala mi, že může být celkem milá aniž by jí o cokoliv šlo. Začal jsem si s ní povídat, dokonce omezil úklony a formality, ale jen natolik, aby to nevzbuzovalo pozornost. Myslím, že si toho ani nevšimla. Jednoho dne přišla do komnaty princeznina komorná. Ariana se zrovna pokoušela psát báseň a snažila se mě neúspěšně použít jako slovník.

„Veličenstvo, přijel nějaký podivín na voze. Měl vaši pečeť. Tvrdí, že přivezl něco, co jste si objednala.“

„Výborně, ať ho sem přivedou. Cerde, vezmi si zbytek dne volno, nebudu tě už dnes potřebovat. A nehádej se zase, že ještě není ani tma, prosím tě,“ otočila se smíchem na mě.

„Ano Veličenstvo,“ uklonil jsem se jí. Měl bych mít strach, bude teď jednat s nějakým cizím chlapem a kdo ví, co je zač. Ale zodpovědnost za její bezpečí mám jen ve službě. Tím, že mě dnes propustila, mě až do příští služby zodpovědnosti zbavila. Měl jsem půl dne volno. Půjdu domů a spravím postel, před několika dny v ní prasklo a teď nesnesitelně vrže, kdykoliv se někdo pohne. Lily bude mít radost.

 

                                                           ***

 

Den v krčmě byl jako každý jiný. Nejvíc rušno je kolem poledne, když lidé chodí na oběd. Dnes měla odpolední, takže se tomu shonu asi o dvě hodiny vyhnula a až do večera by měl být klid. Plno bývá až večer, když se lidé vrátí z práce a jdou na pivo. Není to ale zase tak náročné jako obědy, většinou stačí nosit pivo. Lily si sedla na barovou židličku a čekala, až si bude některý ze tří přítomných chtít něco objednat, nebo až přijde nový zákazník. Za chviličku se otevřely dveře, Lily si hned stoupla, že zákazníky rovnou obslouží. Vešel mladý chlapec v královských barvách, v ruce svitek pergamenu.

            „Hledám paní Lily, manželku pana Cerda, osobního strážce královské dcery Ariany. Jste to vy?“ Lily polkla a měla co dělat aby nezpanikařila, ihned se jí zhostily ty nejhorší obavy.

„Ano,“ odpověděla přiškrceným hláskem.

„Umíte číst?“

„A-ano.“ Chlapec jí předal svitek, nedbale se uklonil a odešel.

„Děje se něco? Zeptal se jí hostinský, který zrovna vyšel z kuchyně obhlédnout lokál. Všimnul si svitku v Lilyině ruce. „Tak to otevři, ne?“

Lily rozlomila pečeť a ztuhlými prsty začala rozbalovat svitek. Rychle očima přelétla krátký vzkaz a úleva v její tváři byla patrná. Hostinský spokojeně přikývl, otočil se a se slovy: „To by tak ještě scházelo, aby se něco stalo chlapovi, co mi vymlátil hospodu,“ odešel do kuchyně.

---