Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMůj stručný příběh
23. 02. 2009
4
15
2606
Autor
Pam!PUCH!
Chyby..interpunkce, gramatika.. omlouvam se. Ale pouze za ně.
zpívala jsem si písničku z rádia (z dob kdy mi ještě fungovalo) a byla jsem šťastná. Šťastná
ve svém temném bytě s několika okny, přes které visely velké těžké záclony až na zem
pokrytou kobercem a silnou vrstvou prachu, v níž jsem se tak ráda brodila. Shodila jsem
nohy z postele a rozvířla jimi .. říkala jsem jim perličky, podle toho, jak se třpytily v
náhodných odrazech té trošky světla co se prodrala přes záclony. Hladily mne po
tváři, létaly do mně, jak jsem je vdechovala, byly mou součástí. Slezla jsem z postele
a tancovala s nimi. Každý den jsem s nimi tancovala pomalý tanec bez písně..
Zrovna když jsem se pomalu prohýbala v zádech, páteř formovala tvar mostu..
Zazvonil telefon. Lekla jsem se, škubla sebou podlomila se mi kolena a já spadla
na zem a udeřila se do hlavy. Chvilku jsem celá roztřesená ležela bez hnutí na zemi,
vždyť telefon jsem neslyšela zvonit už od doby, kdy byli rodiče ještě na živu..
Teď už leží v jejich ložnici jen dvě hromádky kostí a jejich maso se dávno rozpadlo na
prach, který mám tak ráda. A telefon zvoní pořád. Pořád a pořád v děsivě stejném rytmu.
Třásla jsem se, oči vytřeštěné a ta věc ne a ne přestat. Vyhrabala jsem se na kolena
a plna strachu se sunula do předsíně, kde byl ten strašný křičící stroj. Věděla jsem, že
to znamená nějakého člověka, ke kterému vede drát z mého telefonu. Odrfrkla jsem hnusem.
Pouštět k sobě někoho tak blízko. Zvedla jsem ruku ke sluchátku. To je jako se ho
dotknout.. Nechala jsem ho ještě několikrát zazvonit.. a zvedla opatrně k uchu.
Hlas byl klidný, nesmlouvavý, oficiální.
"Zítra budete vystěhována." a zavěsil. Zato já ne. Klečela jsem se sluchátkem v ruce
a přebírala si ta slova od předu do zadu a zpět.. a znovu.. Jejich význam. Nevěřila
jsem tomu, nechtěla jsem tomu věřit. A zněl tak definitivně. Třeba se za chvilku vzbu-
dím a zjistím, že to byl jen špatný sen. Už dlouho se mi nezdálo o něčem jiném, než o
mojich perličkách, nebo o nějaké z krys které se rozhodly umírat zrovna v mém bytě.
Upustila jsem sluchátko na zem a rozvzlykala se. Brečela jsem a kapičky slz tak dlouho
padaly do prachu, až jsem vyčerpáním usnula.
Probuzením zaškubávalo naříkání další umírající krysy v "místnosti s rodiči" .
Cítila jsem se líp, šok odezněl a ty tři slova co předtím tak tížila mou hlavu zde sice
byla pořád, ale zněla již jen jako z velké dálky. Někdy jsem si s nimi povídala,
byli to také jediní tvorové kteří mě zde mohli nějak vnímat a teď jsem si povídat potřebovala.
Vešla jsem do místnosti rodičů a instinktivně zamířila k nočnímu stolku napravo, kam
se umírající krysy obvykle uchylovaly. Byla tam, nemocná, schoulená .. a potichu
pískající. Klekla jsem si a jemně ji zpod stolku vytáhla. Byla celá navlhlá, chlupy
zežmolkovatělé. Opatrně jsem ji položila na zem před sebe a začala na ni potichu mluvit.
"Krysko.. on vystěhovat mě chce zitra víš? On vystěhovat mě chce. Kdo ? Já nevim.
Já se bojim, bojim se krysko. Bojim se ho víš? Jako se bojíš ty mě. Ale ty se mě nebojíš,
že ne krysko. Mám tě ráda. Bojiš se umřít, jo? Nebojiš viď?", usmála jsem se, "Ale já se
bojim, měla sem to vytrhnout tu věc, měla sem ji vytrhnout krysko. Co budu dělat, já tu
chci žit, já nemůžu žit jinde, já nemužu žit jinde! Já nemužu žit jinde!! Já nemužu žit jinde..."
Když jsem si uvědomila sama sebe, měla kryska promáčknutý hrudníček a byla celá zatuhlá,
pokapaná mými slzičkami. Bylo mi jí trochu líto, ale stejně by umřela. Začala jsem jí
potichu zpívat písničku z rádia, písničku na dobrou noc. Hlas se mi jemně třásl, stejně
jako ruce ve kterých jsem držela svou mrtvou kamarádku. Zpívala jsem zpívala, písničku
pro sladký spánek, písničku pro všechny mrtvé krysky, když se z předsíně ozvala rána.
Třesklo to.
"SEM TADY DĚVKO!!!!" Hlas z nejčernějších nočních můr provázený vřískající vichřicí.
Mé vnitřnosti stiskla křeč strachu, žaludek se pokusil naprázdno dávit, rozkašlala jsem se.
Věc co vylomila dveře udělala se rozpohybovala, kroky provázelo dunivé podzemní vrčení,
které roztřáslo celý byt. Sklenice v kuchyni padaly na zem, tříštění skla zanikalo v mocném
hluku. Dýchala jsem rychle jako pes po vysilujícím běhu a třeštila oči na vchod do místnosti.
Vzduch ztěžknul. Bestie se objevila v oblaku žhnoucího prachu. Velké to bylo asi jako já, ale
mnohem robustnější. Temnější než tma okolo, místo očí plameny, huba jako rozžhavená pec.
Démonův vnitřní žár spaloval...
"Perličkyy!!" zavřeštěla jsem, rozlítilo mě to, až jsem vystartovala a rozeběhla se na toho
zmrda (!) drtíc krysku v ruce jako zbraň. Rozpřáhlo to pařáty jako by mě to chtělo obejmout.
Nevím kde se to ve mě vzalo, cítila jsem zuřivost a velkou sílu, chtěla jsem se tomu pomstít.
Roztrhat to na cáry! Umlátit! Zahnat! Roztřískat na kusy!!! Skočila jsem přímo do jeho objetí,
udeřila to tělíčkem malého živočicha kamsi do hlavy. Hnáty se kolem mě sevřely, drápy
zajely do kůže na zádech. Dotyk jeho obrovského těla přitisknutého na mém pálil, pálil tak moc!
Křičela jsem a s mým křikem zmizela má prvotní touha to zničit a nahradil ji strach. Ta věc se
smála, až se mi třásly všechny kosti v těle. Sevřelo mne to ještě silněji a skočilo se mnou na zem.
Zaječel na mne silou horské vichřice, ohnivý dech mi zapálil vlasy. Jedním pařátem mě
přitisknul k zemi, v druhé se tomu kdovíjak objevil telefon. Umělá hmota se zuřivě škvařila.
Démon se napřáhl.. a třísknul mě tou věcí do hrudi. Jednou, dvakrát, ztratila jsem dech, žebra
praskaly. Sípala jsem, obličej zkroucený v bolestivé grimase (už navždy), třetí rána, čtvrtá, pak
byl telefon zahozen, rozbit o stěnu ložnice.
"KURVO." Síla jeho hlasu mě znovu donutila zvracet. Zvracet krev a žaludeční kyseliny.
Vrazil do mne svůj rožzhavený falus. Ne do vagíny, ale protrhnul jím podbřišek, poničil střeva.
Přirazil, až mnou udělal díru do podlahy. Přirazil. Přirazil. Škubala jsem sebou v posledních
zbytcích sil, tak chabých proti té JEHO. Přírážel a drtil mne skrz podlahu do země. Skrz zemi
do pekla. Někde v zemi jsem konečně zemřela. To ale nebyl konec. Má duše byla vytržena z těla,
připoutaná k démonu psychyckými řetězy. Musela jsem pozorovat jak probodává mé tělo
v podpaždí skrz naskrz dlouhou železnou tyčí a tu umisťuje na jakýsi rožeň nad velkým kotlem
plným mrtvých krys. Mrtvých pokrouccených ale přesto malátně se pohybujících krys. Když
se do té zvířecí lázně ponořily mé nohy, zvířátka se začala krmit. Zakusovala se do mých nohou,
a ta zdatnější lezla nahoru, dál a dál, až do rozkroku, který trhala svými ostrými zoubky, vyžíraly
třísla, poničily slabiny. Démon se se slastně vystrčenou zadnicí předklonil a vsunul svůj nechutně
růžový a nechutně dlouhý jazyk do mého těla pohybujíc jím jako loutkou do extatických pozic.
Některé krysy spadly, další ale vylezly a destruovaly můj rozkrok dál. Když byl prohryzaný
až do břicha, hekajícímu démonovi to stačilo. Pomocí silného jazyka zvedl mé bezvládné tělo
i se železnou tyčí nad hlavu, jazyk se proplazil skrz vnitřnosti a vyjel ve zničeném rozkroku jako
velmi obskurní penis. Mrskal sebou jakoby žil vlastním životem, tak živý proti mému mrtvému tělu.
"FI JEN DALFI CHUNDA V ZADE." zašišlal, zvedl mrtvolu nad svá záda a jal se "penisem"
obdělávat svůj řitní otvor.
15 názorů
No tak třeba A = 65(10) = 41(16) = 1000001 (2)
To bychom měli ta písmenka a jedničky a nuly.
Podstatné jsou ovšem nikoli symboly, písmenka, nuly, jedničky, slova, pixely - ale významy. Těmi je tvořena řeč. Je celkem jedno, zda ji namalujeme tak či onak - podstatné je stejně to, co je neviditelné:-)
A tahle řeč mne samozřejmě zajímá. Máme ji každý jinou. Vlastně je docela div, že se domluvíme - a řekl bych, že většina trochu přemýšlivějších lidí velmi brzy pochopí, že doopravdy se domluvit nelze. Že složitost a různorodost osob & malá kapacita přenosového kanálu znamená ... hranici? Výzvu? Prostor růstu?
Lze se jen domlouvat. Je-li zájem, ad libitum. Dokud se chce. Dokud to vůbec jde.
Ochutnávám rád.
Má vlastní řeč se nezakládá pouze na písmenkách ale in na jedničkách i nulách, pane... chcete-li ochutnat.
Soutěžit o větší fantazii určitě smysl nemá. Není tu žádné měřítko.
Ovšem soutěžit o vyjádření, které druhé excituje, vytrhne z běžného setrvačného vidění, to smysl má. A to se musí pokaždé znova, v každé generaci je jiná řeč, do ní se musí staré významy znovu objevit a přeložit...
Tak třeba ten penis a jazyk - pročpak asi máme v řeči hlavu a po-hlaví?
pro VT marvin: sory, sory hele ale u téhle věci bych s tebou nesouhlasil, páč jsem jí myslím i kdys ťipoval. Nesouhlasil bych už z toho principu že se s tím nedá vypořáat tak rychle jakože gramatika a chyby, a všechno otřes, i dyž to třesení svý opodstatnění má. Je nutný pihlídnout myslím jak k experimentálnosti, tak k atmosféře a ano k těm nápadům, který samosebou sou votřesný, a z mýho úhlu - pozitivně. takže tak nějak nepolemizuju s tvým nápadem, ale s tím,že si byl s kritikou trochu snad moc rychle hotov.
Pravda už je to celkem opravený..ale stejně to s tou berličkou sem moc nepochopila .... jakou berličku? vypadá takový prolog "na píču"? Já nevim... nesnažim se o nic moc.. ani o to tady nějak obhajovat svojí náladu v jaký sem to napsala... ani to kdo jsem, protože to z toho přímo vychází ? ale dík za upozornění..
To jsem jenom já:) Prostě Otřes..... sorry... (ale hlavně žes to přečetl))
Pampuška je pěkný číslo.Z celého příběhu,mimochodem slušně syrového,vyplývá,že všechno stojí za hovno.No neroušek musí souhlasit a básnířce mává.*****