Růže na skřínce od požární hadice

Pondělí, osm třicet ráno, mobil mi drncá na stole a přidává se k tomu otravná melodie. Měl bych vstávat, ale z vyhřáté postele se mi moc nechce. Navíc jsem pěkně ospalý a unavený. Je moc brzo. Možná se ptáte, jak může být osm třicet brzy ráno? Mobil už mě nebudil přibližně měsíc, měsíc to bude tomu, co jsem udělal týden a kousek po začátku zkouškového všechny zkoušky a už jsem měl asi čtyry týdny režim jít spát v jednu, ve dvě, vstávat až se vstane. Tak proč dnes ten mobil? Ne nemám ještě školu. Zbývá mi ještě týden volna, bylo v tom něco jiného. To nás zavádí několik dní zpět.

V kalendáři se píše úterý. Lenka bude mít pozítří narozeniny a dva dny na to v sobotu svátek. V ten den to vše oslaví a pořádně. Jsou to kulatiny, už ji nebude „náct“. Možná by mohl někdo říct, že to není moc důvod k oslavě, ale byl. A jak to takhle měla vždy v jednom týdnu, tak byla trochu ochuzená o dárky. Dostávala je najednou jak k narozeninám, tak k svátku. Rozhodl jsem se, že to tentokrát změním. Mám pro ni stylové červené tričko s napisem „City Girl“. Jsem si vědom toho, že to není zrovna styl, který by si sama koupila, ale určitě ji bude velice slušet, navíc ji bude ladit s oranžovým páskem, co jsem ji, tedy pardon, co ji přinesl Ježíšek k Vánocům a jsem si jistý, že se brzy odváží v tom jít ven.

Zpět k pondělnímu budíku. V sobotu dárek očekává. Jak by ne. Sice o dárcích to není, ale určitě by ji velmi zklamalo, kdyby  nedostala žádný. Ale je tu plán. V pondělí se za ní ráno stavím s růží v ruce, určitě to nebude čekat. Jí už sice prázdniny skončily, ale naštěstí ji škola začíná až po poledni, tak bude ještě doma.

Víkend je za námi. Šest hodin spánku mi moc nesvědčí. Nejraději bych zalezl zpět do postele a ještě si schrupl. A víte co? Udělám to, stejně nic neočekává, nebude zklamaná. Jéé, ta peřina stále hřeje. Že bych ji napsal esemesku o mém nedokončeném plánu? Mě by to určitě potěšilo. Sice by mě trochu mrzelo, že to ta osoba nedotáhla do konce, ale i tak bych byl rád, že někdo měl úmysl mě takhle mile překvapit. „Ahoj, dobre rano. Mel jsem dokonaly pla.“ To je blbost, to přece nemůžu napsat. Zní to jako „chtěl jsem tě potěšit, ale nepotěším tě“. Ne, ne, musím se teď přemoct a dotáhnout to dokonce.

Ach ne, odjíždí mi to za necelých patnáct minut. Proč píši ty esemesky vždy tak dlouho? Není čas nad tím přemýšlet, rychle se obléknout, vyčistit zuby, na holení není čas a to ani nemluvím o snídani. Mám vše potřebné, vycházím z domu a sakra, včera jsem nevynesl pet lahve a sklo do tříděnýho odpadu, tak to vezmu teď, mám to cestou a chviličku ještě mám.

Tak kde koupím růži? Cestou k Léně jdu kolem asi pěti květinářství. Na nádraží to mají poměrně drahé. Zajdu do posledního květinářství, které mám cestou. Už ho mám ozkoušené, navíc bude alespoň menší šance, že mě s ní někdo uvidí. Nemusí o mně kolovat nepravdivé drby.

Kde mají ten zvonek? Á, už ho vidím. Zazvoním a nic. Že by ještě spala? Zkusím to ještě jednou. Stále nic, to už je trochu divné. Možná šla do města. Zkusím ji zavolat, i když už to nebude to kouzlo, ale co se dá dělat. „Voláte do sítě jiného operátora“, já vím, tak už zvoň. Tút, tút a ještě dvě minuty totéž, nezvedá to. Můj plán se mi začíná hroutit jak domeček z karet. Ještě ale není vše ztraceno, nechám jí tu růži před vchodem. Až se vrátí ze školy, uvidí ji tam. Jenže to má malý háček. Dole mají kouli, nedostanu se dovnitř. Snad brzy půjde někdo kolem. Zoufale koukám po každém jedinci, který jde před barákem, jestli náhodou nezatočí směr vchodové dveře, ale nikomu se nijak nechce. Přitom vedlejší dveře se skoro nezavřou. Dobře, to přeháním, ale nemálo důchodců jde z nich na nákup, nebo z nákupu. Možná si myslíte, proč jsem nezkusil projít těmi dveřmi a projít sklepem, či po půdě do té správné budovy. To víte, že mě to již napadlo, ale to je už dýl. Není to poprvé, co jsem chtěl takhle překvapit. Ty domy nejsou průchozí. Nezbývá mi nic jiného než čekat.

Je docela zima, už by se mohl někdo objevit ve dveřích. Ten dům je úplně mrtvý. Za chvíli budu muset jít na bus zpět domů. Ale přece všechno nezahodím a nevrátím se jako by se to vůbec nestalo. Dostávám šílený nápad. Zazvoním postupně na všechny zvonky, a to by bylo, aby se nikdo neozval. Zkusím nějak vysvětlit, že jsem chtěl potěšit kamarádku a dát ji kytku, že bohužel není doma, tak že bych ji to nechal u dveří, ale nemůžu se dostat dovnitř. Co si o mě ti lidi pomyslí? V té chvíli jsem to nějak nepovažoval za důležité. Ještě mám pár minut času. Tohle beru jako krajní řešení. Čas se krátí, hold to budu muset udělat. Naštěstí se otevírají dveře, ani jsem si těch lidí dřív nevšiml, jak jsem přemýšlel o tom, jak budu na lidi zvonit. „Můžete mě prosím pustit?“ Už jedu výtahem nahoru. Trochu naivně zkouším zaklepat a zazvonit přímo u dveří. Nic se neděje. Květinu lehce odkládám na skříňku s požární hadicí a rychle utíkám na autobus domů.

Večer mi začne blikat Skype. Přichází děkování. Ani se nikoho nemusela ptát, asi jsem jediný v jejím okolí, kdo je toho schopen. „Proč jsem tě vlastně ráno nezastihl a ani se nedovolal?“ „Potřebovala jsem dnes jet do školy dřív.“ A postupně se dovídám o jejím ránu. Šla si nakoupit ráno jídlo do jednoho supermarketu, který je přímo vedle onoho květinářství, kde jsem pořídil růži. Když se vyptávám na čas, zjišťuji, že tam mohla být přesně v tu dobu, kdy já jsem vybíral, jestli žlutou, nebo oranžovou. A proč nezvedala telefon? Na noc si vypnula zvuk a ráno na to zapomněla. Zjistila to, až když byla v Praze a když chtěla zavolat, tak se ji vybil telefon. To bylo možná jediné štěstí, neumím moc lhát, alespoň mohla po náročném dni dojet do osmého patra a uvidět růži na skřínce od požární hadice.