Splav

Stojím na okraji stěny u splavu. Myšlenky hodné pozornosti jsou fuč. Na vše zlé se snažím zapomenout a na vše dobré rozpomenout. Nejde to! Jak tak koukám do vody, která nemilosrdně padá a teče a spolu s ní i mé dobré, ale i zlé, vlastně všechny, plavou pryč. Připadám si prázdná a zároveň vším plná. Voda mě naplňuje, hledám v ní záchranu.
"Jen si skoč!"- říká moje duše, ale tělo odporuje. Vždyť je ta voda krásná, tak průzračná a pravdivá.
"Studená. Je ale studená, umrzla bys v ní."- říká tělo, ale duše stále odporuje.
"Ve vodě najdeš rozluštění na všechny své otázky. I příroda kolem, tak panenská a krásná není hodna vidět tvé trápení a radí ti, skoč!"
"Příroda dokáže být někdy mrcha. Vzpomeň si na příšerná sucha a nebo naopak záplavy. Tady u toho splavu se to stalo také mockrát. Už v té době tě táhnul k sobě. On tě chce. Chce být s tebou a ono se mu to povede pokud nebudeš silná. Musíš se bránit. Chce to, mu odolat a vydržet, nepodlehnout. Pamatuj, žiješ jenom jednou!"
Na tom bude trocha pravdy. Jsem s tímto splavem spojena. Už od malička jsem sem chodila a házela kameny do vody a on se mi za to teď mstí. Už nechce těžkou anorganickou hmotu, chce mě!
Je tak starý. Není v původním stavu, potřeboval by opravit. Nikdo se k tomu nemá a on si proto někoho táhne k sobě. Někoho živého, plného energie. Energie, kterou by si mohl vzít k sobě aby přežil další staletí. Sám se tolik změnil a teď chce změnit mě!
Některé kameny, které prozradí jeho minulost, jsou stále tam(pod splavem), ale jsou moc hluboko na to aby k nim někdo dostal a zjistil ty tajné a soukromé věci. Ostatní anorganické kamení se rok od roku, měsíc od měsíce mění, tak jako se měním já a celý tento chladný svět.

"Jsi krásný a moudrý, ale mě dnes nedostaneš. Budeš si muset počkat. Nebude to dlouho trvat a budu tvá, ale dnes ne! Ještě ne..."