...našel jsem přátele, jsou v mé hlavě... /Nirvana

Už zase jsem sama doma. Děti ve škole, to nejmenší spí. Dan se vrátí z práce až kolem šesté. Nechce se mi uklízet. Sedím v obyváku a naproti mě, na stole, Danova láhev whisky. Měl by je přede mnou schovávat. Smutně se na mě dívá, sem tam se usměje. Snažím se ji ignorovat.
Díváme se na sebe, občas na ni mrknu, ale ona jakoby nic. Stále má ten zvláštně smutný výraz v očích, i když se usmívá. Najednou mi bleskne hlavou myšlenka. Mám? Poohlédnu se kolem sebe, trochu nenápadně, a se zvláštním pocitem viny z té krásky trochu uleju do sklenice. Ani to nebolelo. Led přidávat nebuju, jen by zničil silnou, ale přitom sametovou chuť. Chvíli tak sedíme, je nám fajn. Už ani nevím, kolikátou sklenku mám. Nevadí.
Venku tiše fouká únorový vánek a popohání líné vločky sněhu. Sluníčko chvílemi vykoukne mezi oblaky a jen tak pošimrá na nose, snad že už chce jaro. Křik. Malý se probudil. Jdu do pokoje, zapínám mu televizi. Snad nic nepoznal. Trochu se motám. Dávám si ještě jednu a je mi líp. Proboha! Tři hodiny!
Klíče od auta! Kde jsou?! Musím zajet pro děcka. Sedám za volant a hed zase ven. Zapomněla jsem odmést sníh ze skel. Třesou se mi ruce, je zima. Znovu sedám do auta a startuji. Jde to snadno, nemám strach. Vždyť pojedu jen ve městě.
Jsem trochu nervozní, musím si zapálit. Kde mám zapalovač? Je pod sedadlem. Hledám ho. Nebudu zpomalovat, musím tam být včas.
Zvedám se z pod volantu. Přede mnou přechod, na něm spousta dětí. Snažím se brzdit, ale jako bych žádné brzdy ani neměla. Blížím se v levém skluzu stále stejnou rychlostí. Rána! Druhá! Zastavila jsem díky stromu za přechodem.
Chvíli nevím, co se děje. Postupně mi to dochází. Vypadnu z pomačkaného auta. Dívám se za sebe. Tři malá tělíčka leží na cestě. Spousta pláče. Krev. Zděšení. Přijíždí záchranka. Je mi mdlo...
Probouzím se v nemocnici. Po chvíli přichází doktor s policistou...