Kam to bude, slečno?

To je ale divný, napadlo ji. Stála před domem, na ulici, kde normálně chodilo spousta lidí. A nezáleželo na tom, jaká denní doba byla. Ráno tudy chodily děti do základní školy, dopoledne lidi do práce, v poledne hodně hladových mířilo do zdejšího vyhlášeného hostince s lidovými cenami. Ale co teprve potom! Odpoledne tu občas byly přímo davy. Někdo mířil do obchodu, někdo už šel z práce, ale našli se i tací, kteří už za světla hledali vhodný bar, odkud se většinou vypotáceli až o několik hodin později. Většina hospod tu měla otevřeno nejmíň do dvou, takže nehrozilo, že by se to tu snad vylidnilo před půlnocí. Tak tohle byla ulice, kterou tak důvěrně zná téměř v jakoukoliv denní dobu. Jenže teď bylo sotva půl šesté ráno, zavřela už i ta poslední putyka čtvrté cenové, všichni dávno spali, děti ještě nevstaly do školy a důchodci si teprve připravovali ranní kávu. Na ulici nebyl nikdo. Jen ona.

Přemýšlela, jestli má zavolat mobilem, nebo počkat, zda okolo nějaký pojede. Řekla si, že počká pět minut bez zavolání, víc ne. Malý příruční kufr položila na zem a zapnula si bundu, byl teprve březen a nebylo by zrovna nejchytřejší nastydnou před touhle cestou . Nemusela čekat ani dvě minuty a už z dálky uviděla auto s žlutým nápisem TAXI. Rychle přistoupila blíže k silnici, nesmí ho přece zmeškat, pomyslela si, a napřáhla ruku, se kterou párkrát zamávala. Taxík pomalu přibrzdil. Otevřela přední dveře a podívala se na řidiče. „Svezete mě?“ zeptala se. „Klidně až na konec světa, jen si nastupte,“ odpověděl usmívající se řidič, kterého odhadovala tak na pětačtyřicet.

„Tak kam to bude, slečno?“

„Do Ruzyně. Na letiště,“ špitla a rychle si dotekem zkontrolovala kapsu, jestli nenechala ležet pas na stole v předsíni.

„Hned jsem si to myslel!“ vykřikl taxikář, pohnul řadící pákou, přidal plyn a vyjel. „V kolik vám to letí?“

„Za tři hodiny, ale chci tam být dřív, ještě nikdy jsem neletěla, tak moc nevím, jak to chodí.“

„To se nebojte, lítání je hezký. Já teda taky nikdy neletěl, ale je to můj sen. A kampak máte namířeno? Počkejte, já si zkusím tipnout. Taková mladá a hezká holka. Určitě letíte někam do tepla! Chcete se opálit, že jo? Máte sraz na letišti s kamarádkama, svoje chlapy jste nechaly doma a letíte si užívat. Že mám pravdu, viďte!“

Chtěla se usmát, ale moc to nešlo. Byla hrozně nervózní a řidiče dokázala poslouchat jen jedním uchem. Stihne to tam? A neměla radši zůstat doma? Vždyť už si to přece stokrát promyslela, chce tam! Chce pryč! Tady už by to dál nepřežila, pořád přece jen leží, na nic nemá sílu, přemýšlí o pořádných hloupostech, třeba o tom, jestli by nebylo lepší to všechno skoncovat.

„Ne, ne. Mýlíte se. Letím do Anglie. Sama.“

„Sama? Jakto? Čeká tam na vás přítel, co?“ Taxikář se usmál a mrkl na ní jedním okem.

„To by bylo hezký, ale bohužel ne. Čeká tam na mě leda tak brácha,“  odpověděla mu a zadívala se ven z okýnka. Venku byla tma, na ulicích stále málo lidí. Všechno bylo zahalené do mlhy. Bylo skoro tři čtvrtě na šest. Kdyby byl normální den, ještě by ležela v posteli a měla před sebou nejmíň dvě hodiny spánku.

„A proč tam teda jedete? Dovolená? Tak to si to, doufám, užijete!“

„Spíš práce. Chtěla jsem tady s tím skoncovat. Už mě to tu nebaví, ze všeho tu vysloveně magořim. Brácha mi tam sehnal nějakou práci, tak snad se tam budu cítit líp než tady.“ Vůbec mu toho nechtěla tolik říkat, ale stejně ho už nikdy neuvidí, tak proč vlastně ne.

„Tak to jste odvážná. Víte, já hrozně rád lidi vozím na letiště a z letiště. Je to krásný. To byste nevěřila, jak to člověka naplní takovou zvláštní pozitivní energií. Každej den aspoň jednou tam někoho vezu. Někdy se ty lidi bojí, třeba lítání a nebo že to nestihnou, ale skoro vždycky se těší. To víte, jedou někam jinam, někam se podívají. Ale ještě lepší je vozit lidi z letiště domů. Mají spoustu nových zážitků, vyprávějí, jsou opravdově šťastný. Ale úplně nejlepší je, když vezu nějakou spokojenou rodinku s dětma. Užili si někde u moře, na pláži, jsou odpočinutý, takže pak dá tatík třeba větší dýško, to je fajn. Někdy bych přál vám to zažít. Moc lidí mi to nevěří, ale já mám tuhle práci opravdu rád. Poznám denně tolik zajímavejch lidí!“

„Povídejte. Jaký lidi?“ zeptala se. Chtěla, aby něco povídal, protože ona neměla chuť mluvit. A ticho by bylo ještě horší. Ticho bylo snad nejhorší věc, které se bála.

„Skoro každej je zajímavej. Ale jak jsem řekl, to letiště, to je nejlepší. Občas nastoupí i nějakej cizinec. Já teda anglicky moc neumim, vlastně skoro vůbec, ale to nevadí. Cizinci jsou zvláštní. Já teda radši Čechy, to je jasný. Představte si, tuhle jsem tu měl Česku, která se vrátila sem, do Český republiky, asi po deseti letech. No skoro už ani neuměla česky! No chápete to? Její rodnej jazyk, a ona to zapomene! Je tohle možný?“

„Třeba tam zůstanu taky hodně let a zapomenu česky,“ zasnila se. Vlastně by jí to ani nevadilo.

„To neříkejte ani ve srandě!“ vykřikl taxikář.

Na semaforu byla červená. Před nimi mohla být asi polovina cesty. Pořád měla strach, nedokázala však říct, z čeho nejvíce. Zřejmě z nového života. Jak dlouho se nepodívá zpátky do Čech? A nebude jí tam scházet domov? Ne. Nesmí takhle přemýšlet. Odtud jí nic scházet nikdy nebude, tohle ani nejde nazývat domovem. Už se rozhodla, ví, že to tak bude lepší. Žít tady dál nemá smysl, nic jí tu nedrží a jenom se trápí. Bůhví, jak by to skončilo, kdyby tu zůstala. V Anglii začne od znova a bude jí zase bavit žít.

„Takže vy letíte za novým životem, říkáte? A nebude se vám stejskat?“

„To snad ne, ani není po čem,“ odpověděla mu a přemýšlela, jestli opravdu není něco, nad čím by se jí mohlo stýskat. Konečně padla zelená a mohli odjet z křižovatky. Začalo poprchávat, na ulicích už se objevilo pár  lidé, kteří zřejmě mířili do práce. Sem tam i nějaký studentík. Před trafikou stál hlouček důchodců venčící své psy.

„Po čem? No přece po domově! Po Čechách! Já bejt váma, já bych to neriskoval. Co v Anglii? Cizí lidi, cizí prostředí. Tady to znáte, víte, co od koho můžete čekat.“

„Ale mě už tady nic nedrží,“ snažila se oponovat.

„Nedrží? Ale jděte! Vždyť tady žijete! Jeďte třeba na dovolenou, ale tohle jsou zlatý Čechy, moje a vaše země. Tady jsme zvyklí!“

„Když já mám dojem, že už to tu ani za domov nepovažuju.“

„To neříkejte ani v legraci! Já vám nerozumím. Jedete někam do Anglie, skoro nikoho tam neznáte. Chcete tam začít žít. Co je na tom tak dobrýho? To mi teda vysvětlete!“

„Já ani nevím, ale už jsem se rozhodla…“ Přála si, aby už se jí neptal, proč tam letí. Sama znejistila. Tak dlouho se rozhodovala a teď jí nějakej taxikář začne říkat, ať zůstane doma.

„Znáte to – všude dobře, doma nejlíp! A doma jste kde? No přece tady. Holka, já to s váma přece myslim dobře. Jak jsem říkal, denně vozím lidi na letiště. Ale oni se těší! Vy mi tady sedíte, skoro nemluvíte, vždyť vy se ani netěšíte! To je nějaký divný… Já se v lidech vyznám.“

„Ale jo, já se těším. Jen jsem nějaká unavená!“

„Jo, to jste vystihla! Unavená! Ale kdo by nebyl, kdyby měl jet pryč, takhle daleko! Měla byste se jít pořádně vyspat a znovu si to promyslet. Takovýhle rozhodnutí, to přece není jen tak To si nemůžete přece říct, že to tu opustíte a odjedete daleko. To budete pak zklamaná a stejně se vrátíte, ale to už pak bude těžký vrátit se zpátky do tohohle života. Každej bude vědět, že jste zanevřela nad domovem, ale pak se vám to nelíbilo ani jinde!“

„Vy vážně myslíte, že bych si to ještě měla promyslet?“ znejistila. Vážně teď měla pocit, že si to pořádně nerozmyslela. Co když to tam bude stejné jako tady? Co když se nic nezlepší? Co bude dělat potom?

„ To si pište!“

Přijížděli k terminálu C. Neuběhla ani půl hodina od té chvíle, kdy vyšla před dům a řekla si, že počká maximálně pět minut. Teď však litovala, že z domu vůbec vyšla, kéž by bývala zaspala!

„Tak jsme tady, slečno. Co teď?“

„Já nevím, já nevím,“ zašeptala a měla pocit, že se za chvíli rozbrečí. Vážně nevěděla, co teď má dělat. Byla unavená, vystrašená, nerozhodná. Ze všeho nejraději by si lehla a spala a spala, neměla sílu nad něčím přemýšlet.

„Co s vámi? Já hned věděl, že to je špatný rozhodnutí. Znovu vám říkám, tady v Čechách je nejlíp. Podívejte se na mě! Každej den vozím lidi na letiště, odkud míří na všechny možný kontinenty a vypráví mi zážitky ze svých cest. Láká mě to,to víte, že jo! Ale jsem chytrej, vím, že tady je to nejlepší! Já to s váma myslím dobře, slečno.“

„Ach jo… Já snad nikam poletím. Kolik je hodin?“

„Bude šest. Víte co? Já vás hodím zpátky k domu, ne? Vždyť sama vidíte, že tohle nemá cenu, ani se vám tam nechce! Vždyť to na vás vidím, vy se bojíte! Měla byste se příště pořádně rozhodnout a až potom někam letět.“

„Asi máte pravdu,“ řekla a po tváří jí tekla slzla.

„Ale, slečno, hlavně neplačte. Já vám to dám gratis, mě je vás líto. Nebojte, to se někdy stává, že se člověk unáhlí a pak zjistí, že udělal hloupost. Jsme jenom lidi, i já někdy určitě dělam hlouposti!“

Auto s nápisem TAXI se otočilo a vyjelo od terminálu. Začalo svítat a ulice se začaly zaplňovat.