Na stráni seděl člověk

Na stráni seděl člověk

 
                Pod strání byla skála. Stará jako země sama. Rozpínala se od obzoru k obzoru a až k shlukům vodních par vysoko nad vrcholy.
Pamatovala doby, kdy byla ještě horká, kdy tam ty páry nebyly.
Pamatovala doby, kdy byla hluboko pod hladinou oceánů.
Pamatovala dlouhá období pokryta tlustými vrstvami ledu.
Pamatovala doby, kdy vzhlížela k mnohem a mnohem vyšším skalám. Pokryta kobercem hlíny a rostlin hašteřících se o světlo a živiny.
Pamatovala i erupce a zhroucení okolních skal a žhavé proudy lávy.
Pamatovala, jak ta láva smetla všechno z jejího povrchu.
Pamatovala na to, jak se na ni tlačily ostatní skály, jak se tlačily její spodní vrstvy nahoru.
Pamatovala, jak už nezvládla držet pohromadě a jak se roztrhla a do její pukliny vtrhlo moře a stejně jak ta láva smetlo vše z povrchu.
Pamatovala, jak pomalu stoupala nahoru k nebesům, jak si na ní zas a zas a zas a znova usadily další a další vrstvy čehosi, co se hašteřilo o světlo o živiny.

                Nic nevěděla o nervech listů, nic nevěděla o listech ani o stromech. Nic nevěděla o krásách rostoucích na ní. O jemném tkanivu žilek rostlin. O pavučinách ozdobených perličkami rosy.

 Opájela se studenou a křehkou krásou krystalů uvězněných v jejím nitru. Opájela se přehršlemi  průzračných barev sršícími z těch krystalů , když na ně dopadlo světlo. Byla pyšná na svou pevnost a tvrdost. Na všechnu tu krásu v mracích i hlubokých údolích. Na svistot větru hlučícího na kamenných planinách, ženoucího se údolím, hrajícího na trumpety jeskyní. Na potůčky zurčící po jejích úbočích, na ohlušující dunění vodopádů padajících do ohromujících hloubek a vymílajících v ní hluboké průrvy.

 Moc ráda si s ostatními skálami vyprávěla o těch barvách, o tvarech o zvucích o žhavosti svého nitra a jiskřivé kráse zasněžených vrcholů.

 Stromy na skále rostoucí nerozuměly řeči skal. A i kdyby jí rozuměly, nechápaly by nadšení pro chladnou a křehkou krásu. Nechápaly by vyprávění o průzračné čistotě krystalů. Nechápaly by nadšení pro drtící sílu mohutných vodopádů. Nechápaly by vůbec, že skála žije.

 Na stráni seděl člověk. Poslouchal ševelení listí, obdivoval se vůni květin a mladého jehličí. Obdivoval se barvám probouzejícího se jara. Obdivoval se také krásně vybarveným oblázkům, vodní tříšti vznášející se nad vodopádem a jeho ohlušujícímu řevu. Fascinovaly ho vrcholky hory schované v mracích a nedohlédnutelná hloubka údolí. Seděl opřený o mohutný strom. Cítil jeho klid a sílu a snažil se mu o kousek od obého říci. Cítil neklid stromků stojících opodál a připisoval to životodárnému jaru. Slyšel, nebo spíše cítil spoustu dalších a dalších zvuků. Snad někde spadla lavina? Snad se uvolnil kus skály narušený ledem nebo kořenem stromu. Snad vítr zadul přes nějakou průrvu ……….. .