Ve škole

... a jak tak sedím, přemýšlím co se děje. Někdo na mě ve předu mluví. Říká vše co znám v knih. Ta osoba před námi si přečetla tučné slova z učebnic.... možná to myslí vážně.... ale nemyslím si to... jen tak se schovává před rodinou a když za to dostane jistou finanční částku... určitě si říká... proč ne....

Sedím a pozoruji tupé aleje vztyčených rukou.... chtějí něco říct.... a řeknou to co i semena ví....

vím určitě, že v této poloze sedím přes jedenáct let... i v této sytuaci...

Jsem vhozen do pytle osob, které jsou podle smýšlení té osoby ve předu stejné...

ale my nejsme stejní... všichni jsme jinačí.. všichni....

Sedíme ve stejné místnosti s lidima, po kterých nám je hovno. nevidíme si do duše. Vidíme jen první dojmy, které se přehrávají pořád dokola a pořád stejně. jsem tu už dlouho, přesto píši chyby. Vím že na tom nezáleží. i v chybách lze psát moudra. ale oni tam čumí pouze na chyby, za které dávají své hodnocení. 1 až 5. A 5 až 1. Jsou to pouze orientační body, které nám však řídí budoucnost.. tedy aspoń se to říká.

Mám vizi... mám sen... a mám touhu...

mé zájmy nenasytí monology pedagogů, ani marné zpřátelování s lidmy, které hodil do této místnosti osud a souhra náhod...

Klišé...

Vidím jak sedím v odraze okna, které je zašpiněné houbou od křídy, kterou vdechujeme dlouhá léta, ale ony nám nedají moudrost... to pouze zkušenosti. pouze naše radost... Dělejme co chceme.. na ostatní serme....

Nechci aby mé děti seděli v této místnosti.. aby poslouchali ty monotóní tóny zestárlých i mladých hloupých i moudrých...

Sedím na žisdly ze dřeva, které patřilo stromu. Ten strom byl usmrcen mužem, který tuto práci dělá denně. Nepamatuje si co se učil ve škole, ale dělá svoji práci dobře....

Sedíme tu v mlze poznání, které zatemńuje touhu plnit si své sny....

Chci dělat to co chci... učíme se o stromech, ale vidíme jen pouze v podobě židel....

učíme se o ekologii, namísto toho, abychom šly ven a uklidili odpydky, či zasadili nový strom....

Sedíme ve škole a vidíme se v oknech, ze kterých vyhlížíme konec těchto dnů.... sedím na židli, kterou udělal člověk, který zde byl před lety.. neučil se zde zabíjet stromy, ale te´d to dělá a baví ho to...

Sedíme tady v tý zasraný školy a čumíme na nasrané obličefje arogantních učitelek, kteří se těší domů....

Život není o sezení o stání a učení....

Blbost...

Člověk ať se učí svými chyby... z knich či od moudřejších...... ale ne ve škole...

sedím ve škole a nasírá mě ten ve předu, který mluví o svobodě....

jak může učit o svobodě.. když zde sedíme přes jedenáct let?????

Seru na to!