Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHlídač snů
03. 03. 2009
6
8
2035
Autor
Dahlia
Když jsem byla malá, chodívala jsem na jedno místo k přehradě. Byla zde stará vrba a na té seděl vodník.
Myslela jsem si, že si ze mne někdo dělá srandu. Vodníci jsou přece jen v pohádkách. Nevěřila jsem mu.
Avšak kdykoli jsem tam přišla, seděl na své vrbě a houpal nohama. Jednou jsem mu uvěřila a postupem
času si získal mou důvěru. Samozřejmě jsem to tehdy neuměla popsat, ale cítila jsem, že mu můžu svěřit
svá tajemství.
Začala jsem tam chodit pravidelně. Svěřovala jsem mu své problémy s prvními láskami, se spolužáky,
s takzvanými přáteli. Svého času to byl můj jediný kamarád. Povídali jsme si hodiny a hodiny. Znal všechny
mé sny, ať už sebehloupější, co chci v životě dokázat, co od života čekám. Znal mne jako nikdo.
Ani nevím proč, ale jednoho dne jsem tam prostě přestala chodit. Přišlo mi to hloupé. Asi jsem přestala
věřit na pohádky. U přehrady jsem od té doby nebyla.
Znovu jsem tam přišla po třech letech.
"Ahoj, vodníčku" pozdravila jsem ho. Neodpověděl. Jen tam seděl a díval se do vody.
"Já vím, nebyla jsem tu tři roky. Ale věř mi, že jsi mi moc chyběl. Za tu dobu se toho tolik stalo!"
Čekala jsem, že se zeptá, proč jsem tam nebyla, co se stalo. Ale on jen mlčel.
"Našla jsem si přátele. Mnoho přátel. Ale žádný kamarádský vztah nevydržel dlouho. Dokonce jsem
si našla i kluka. Dostala jsem se na vysněnou školu. Pamatuješ si ještě na mé sny? Vodníku,
Vodníčku drahý, pamatuješ si na mě?"
Očekávala jsem odpověď. Nic. Jen tam seděl a stále mlčel. Ještě chvíli jsem tam seděla. Když nic
neříkal, rozhodla jsem se odejít.
"Počkej, neodcházej!" ozvalo se za mnou najednou. Zastavila jsem se, otočila se a vrátila se.
"Jsem rád, že se ti splnily sny."
"Můžu na tebe mít jednu otázku, Vodníčku? První za celou tu dobu."
"Ano, ptej se."
"Jsi skutečný, nebo je to výplod mé fantazie?"
"Záleží na tom, co si myslíš."
Chtěla jsem ho obejmout, avšak v té chvíli se rozplynul se slovy:
"Byl jsem jen hlídač tvých snů."
Od té doby jsem ho neviděla. Už tam nebyl.
Vždy, když se mi povedlo splnit si sen, vzpomněla jsem si na kamaráda vodníka.
Jsem si jistá, že za veškerými mými úspěchy stojí on.
Myslela jsem si, že si ze mne někdo dělá srandu. Vodníci jsou přece jen v pohádkách. Nevěřila jsem mu.
Avšak kdykoli jsem tam přišla, seděl na své vrbě a houpal nohama. Jednou jsem mu uvěřila a postupem
času si získal mou důvěru. Samozřejmě jsem to tehdy neuměla popsat, ale cítila jsem, že mu můžu svěřit
svá tajemství.
Začala jsem tam chodit pravidelně. Svěřovala jsem mu své problémy s prvními láskami, se spolužáky,
s takzvanými přáteli. Svého času to byl můj jediný kamarád. Povídali jsme si hodiny a hodiny. Znal všechny
mé sny, ať už sebehloupější, co chci v životě dokázat, co od života čekám. Znal mne jako nikdo.
Ani nevím proč, ale jednoho dne jsem tam prostě přestala chodit. Přišlo mi to hloupé. Asi jsem přestala
věřit na pohádky. U přehrady jsem od té doby nebyla.
Znovu jsem tam přišla po třech letech.
"Ahoj, vodníčku" pozdravila jsem ho. Neodpověděl. Jen tam seděl a díval se do vody.
"Já vím, nebyla jsem tu tři roky. Ale věř mi, že jsi mi moc chyběl. Za tu dobu se toho tolik stalo!"
Čekala jsem, že se zeptá, proč jsem tam nebyla, co se stalo. Ale on jen mlčel.
"Našla jsem si přátele. Mnoho přátel. Ale žádný kamarádský vztah nevydržel dlouho. Dokonce jsem
si našla i kluka. Dostala jsem se na vysněnou školu. Pamatuješ si ještě na mé sny? Vodníku,
Vodníčku drahý, pamatuješ si na mě?"
Očekávala jsem odpověď. Nic. Jen tam seděl a stále mlčel. Ještě chvíli jsem tam seděla. Když nic
neříkal, rozhodla jsem se odejít.
"Počkej, neodcházej!" ozvalo se za mnou najednou. Zastavila jsem se, otočila se a vrátila se.
"Jsem rád, že se ti splnily sny."
"Můžu na tebe mít jednu otázku, Vodníčku? První za celou tu dobu."
"Ano, ptej se."
"Jsi skutečný, nebo je to výplod mé fantazie?"
"Záleží na tom, co si myslíš."
Chtěla jsem ho obejmout, avšak v té chvíli se rozplynul se slovy:
"Byl jsem jen hlídač tvých snů."
Od té doby jsem ho neviděla. Už tam nebyl.
Vždy, když se mi povedlo splnit si sen, vzpomněla jsem si na kamaráda vodníka.
Jsem si jistá, že za veškerými mými úspěchy stojí on.
8 názorů
Je to docela milé. Škoda, že ti zmizel. Já bych si ho nechala. Hlídače snů člověk potřebuje pořád :o)