Lidem není pomoci

Slunce už dávno zakončilo svou každodenní pouť, na obloze se začínaly objevovat první hvězdy a nad starým, znesvěceným kostelem se vyhoupl tenký srpek přibývajícího měsíce. Kostel zdobily rozbité zbytky okenic a místy propadlá střecha. V nedaleké vsi zhasínala světla chatrčí jako jiskry uhasínajícího ohniště a nad hlavou, vysoko ve větvích starých kaštanů zahoukala sova. Něco usínalo, něco se probouzelo. Seděl jsem na žulové desce a trochu nervózně se vrtěl. Mistr se opíral o svou hůl a pozoroval klid zástupu křížů. Obdivoval se zahradě smrti. U mistra jsem se učil už dvanáct let a většina jeho umění mi byla vlastní, ale jeho klid na takovýchto místech mě vždy udivoval. Mistr prohrábl svůj šedý vous a dál zamračeně kontroloval zbytky propadlých hrobů. Znovu prohlížel krvavé skřetí znamení načmárané na stěně kostela, ač jsme oba ty jednoduché klikyháky ”Probuzení”, dobře znali. Dlouhé čekání jsem si krátil kresbou do hlíny kouskem dřívka. Mistr si něco broukal pod vousy. Často přemýšlel nahlas a povídal si sám se sebou, ale zde se snažil své myšlenky držet v tichosti. Ticho. Klid. Jako by i čas umíral.

Ale pak se ozvalo hluboké zamručení a podzemní hrabání. Zahodil jsem klacík. I mistr zpozorněl a ustal v mumlání. Hleděli jsme směrem, odkud přicházel podzemní zvuk. Nejdříve jsem nic neviděl. Dlouho bylo slyšet jen to hrabání, ale pak to začalo. Špinavý pařát ruky vystřelil ze země jako šíp, pak druhý, oba pařáty se opřely o zem a začaly vyprošťovat zbytek těla. Nejprve jsem spatřil černé, neúplné, snad okousané temeno hlavy se zbytky vlasů. Hrůzné podzemní vrčení pokračovalo a onen zlověstný zvuk neustával. Tvor původně lidské podoby se snažil vyprostit tělo z těžkého nánosu hlíny, kde už čněla hlava, která ze zbytku úst vyplivovala hlínu. Kašlal a temně vrčel. Když vyprostil i zbytek těla, ozval se zvuk z dalšího hrobu, kde se vztyčil další pařát a podobně jako u prvního nemrtvého o chvíli později vstal i další zombie. Tomu navíc chyběla spodní čelist, ale i v té tmě jsem dobře viděl jeho žluté tesáky. Pak další nemrtvý a další. Mistr zůstal v klidu, ale vše pozoroval. Ostatně i já už si zvykal na probouzení temnoty.

První nemrtvý hlasitě začenichal a pomalým belháním zamířil naším směrem. Mistrův pohled prozradil, že mi nechává volnou ruku. Nebylo to poprvé, co jsem se v podobné situaci s mistrem ocitl. Věděl jsem, že si musím nemrtvé držet od těla a nedívat se jim do očí. Jejich pohled je horší než pohled hada. Mnohem horší. Oběť vždy paralyzují a dřív, než si uvědomí nebezpečí, už ji ochutnávají vnitřnosti.

Kontroloval jsem okolí, a když se první přiblížil, vypustil jsem z dlaní kouzlo ”Nit”. Koutkem oka jsem zahlídnul, jak mistr vstoupil do teleportačního oválu a zmizel. Ovál se za ním uzavřel a já se stal jediným cílem. Došlo mi, že to je další zkouška. Snažil jsem se udržet si chladnou hlavu a nepropadnout panice. Zatímco se první nemrtvý v modré světélkující pavučině válel po zemi a světlo pavučiny ho spalovalo na prach, otočil jsem pohled na druhého a použil podobné kouzlo. Snad jsem se tolik nesoustředil, nebo uvolnil málo síly, neboť druhý nemrtvý spoután pavučinou zůstal stát na místě, i když se na něm škvařilo hnijící maso, navíc zkoušel zbylou horní čelistí překousnout magickou nit. Neměl jsem čas se mu dál věnovat a stočil zrak na třetího, jenž se ke mně nebezpečně přibližoval. Tentokrát jsem použil trochu silnější kouzlo ”Pěna”. Magický paprsky mi vystřelily z dlaní jako provazy a vnořily se do jeho těla. Nemrtvý na chvíli ustal v pohybu a sliz, jenž z něj doposud odkapával, začínal bublat. Pod hnijící kůží se začaly objevovat boule, připomínající bubliny v rašelině, jež praskaly a vystřikovaly odporný hnis. Zbytek jeho krve se začal vařit. Z úst mu vytékaly vařící se sliny a z očí žlutá pěna slz. Udělal krok, pak další, ale to už se mu podlomila noha a upadl. Jeho kůže praskala a z vnitřností vytékala pěna, která rozežírala zbytek těla jako koncentrovaný louh. Z pohledu na zbytek pěny mě probralo až zavrčení dalšího nemrtvého za mými zády. Okamžitě jsem se otočil a bez přemýšlení vyslal ohnivé kouzlo ”Škvára”. Tělo nemrtvého okamžitě vzplálo, ale ani oheň mu nemohl zabránit pokračovat v pomalé chůzi. Uhnul jsem z cesty hořící postavě a čekal, až jeho tělo sežehne láva. Netušil jsem, že druhý nemrtvý se vyprostil z modré pavučiny, a já se ocitl v jeho sevření. Ani jsem si neuvědomil, co se stalo a nejspíš by do mě ponořil své žluté tesáky, kdyby nás nespoutaly bílé paprsky. Bezvládné tělo nemrtvého mě povalilo na zem, bílé magické blesky mě pálily jako tekoucí vosk, ale nemrtvému musely působit zranění daleko větší. Snažil jsem se vyprostit z jeho sevření. Paprsky pálily, dokud jsem se neodplazil do bodláčí dál od zbytku rozpadajícího se těla. Až pak jsem se ohlédl, abych zjistil, že nade mnou levituje můj mistr.

Ležel jsem na zemi a mistr se pomalu snesl k zemi. Prohrábl svůj dlouhý šedý vous a chvíli počkal, až se vzpamatuji. ”Pozor na emoce, Eriku. Dnes tvou pozornost oslabil strach, ale jinak tě může oslabit stejně dobře zlost, vztek a nemusejí to být jen záporné emoce. Může to být i radost, nebo láska. Vím, že nemůžeš své emoce ovládat, ale můžeš je cítit a předvídat jejich následky. Pouč se z této chyby!”

Trochu roztřeseně jsem se vyhrabal z bodláků, vstal a tiše před mistrem sklonil hlavu. ”Ano, mistře. Děkuju.”

* * *

Ráno jsem pomohl mistrovi v oblékání, přinesl od hostinského snídani, po které jsme se vydali za starostou pro slíbenou odměnu. Starosta chystal žebřiňák a společně s čeledínem se připravovali na senoseč. Mistr zastoupil cestu žebřiňáku ve chvíli, kdy opouštěl grunt. Povoz zastavil a starosta mrzutě sesedl z kozlíku. Mistr svým klidným hlubokým hlasem přednesl: ”Jdu si pro slíbenou odměnu, starosto.” Starosta přešlápl z nohy na nohu a podezřívavě se zeptal: ”A hřbitov už je čistej?” Mistr si prohrábl vous. ”Jdi se sám podívat, popel z těch nemrtvých vítr ještě nerozfoukal. Splnil jsem dohodu. Zaplať!” Starosta se podrbal po ježaté kštici. ”No a kde mám záruku, že už nás další nemrtví nebudou napadat?” Mistrův hlas zůstal klidný, ”nepřišel jsem ti dávat záruky. Pokud chceš pochybovat o mých slovech,” ale získal kovový nádech, ”můžeš tam přespat sám.” Starosta, už ne tak sebevědomě, pokýval hlavou. ”Dobře, věřím ti, ale nemám důkaz. Zaplatím ti jen čtyřicet zlatých. Víš, čekal jsem že mi přineseš jejich hlavy, nebo zuby, nebo tak něco.” Mistr se zamračil a do svého kovového hlasu přidal magickou ozvěnu. ”Nepřišel jsem s tebou smlouvat o ceně. Tvoje peníze pro mě nemají takovou cenu, jako čest kterou mi svými urážkami bereš! Zaplať nebo zařídím, že tráva, pro kterou tak spěcháš, ti poroste z uší.” Věděl jsem, že to mistr myslí vážně. Ostatně nebylo to tak složité kouzlo. Starosta se plaše přikrčil, ale ještě chvíli váhal. Cítil jsem jeho obavy a váhání, zda-li má pro něj větší cenu padesát zlatých, nebo tráva v uších. Uměl jsem naslouchat pocitům druhých a prožívat jejich emoce, ale mistr mi mou slabost často vytýkal. Prý bych se měl pocitů oprostit a lépe se kontrolovat.

Starosta vztekle nakopl kolo žebřiňáku a vrátil se do statku, odkud přinesl slíbený měšec. Mistr obnos vzal a rozloučil se. Věděl jsem, že mistr by se nesnížil k přepočítávání. Zatímco starostův žebřiňák spěchal na senoseč, nasedli jsme na koně a opouštěli vesnici, když jsme spatřili přibližující se zástup vozů. Již na první pohled bylo znát, že to není obyčejná kupecká karavana, neboť ji doprovázel šik vojáků a koně, ač pěkně strhaní, určitě pocházeli z královských stájí. Mistr zastavil a pozoroval blížící se povozy. Už z dálky zmožení vojáci působili dojmem těžce strávených dnů. Ostatně za vše mluvily černé letky šípů, trčící z boků vozů, jimiž útočili jen skřeti. Povozy nás pomalu míjely. Mistr otočil koně zpět ke vsi a já ho následoval.

Karavana zastavila až na návsi. Jejich velitel rozdal pár stručných rozkazů a vojáci vypřahali. Pak se začal rozčilovat na vesničany. Očividně mu vadila nepřítomnost starosty. Velitel na jednoho vesničana něco sprostě zakřičel a o pár minut později se přiřítil starostův žebřiňák. Starosta dnes zřejmě neměl šťastný den. Velitel řval: ”Jak je možný, že jste, podle královskýho nařízení, nestanovili hlídku? Všude kolem loupeží tlupy skřetů a vy jste pro ně jak dobře vykrmený prase! Potřebujeme čerstvý koně a ranhojiče.” Starosta si otřel zpocené čelo. ”Ano, ano, pane, koně máme ty nejlepší a …” Otočil se na čeledína. ”Kde je kovář? Přiveď ho!” Zatímco vesničané pomáhali vypřahat koně a snášet raněné, přispěchal statný kovář. I když koženou zástěru neodložil, kupodivu nenesl své kovářské kladivo. Nejspíš vytušil, že zde nebude podbíjet podkovy. Ale i jeho nářadí: plátno, kleště a pila rozhodně nenaznačovaly příjemnou léčbu. Ale těžce zraněným vojákům bylo asi jedno čím budou léčeni, neboť jejich křečovité a prosebné pohyby značily, že za jakoukoliv pomoc budou vděční.

Kovář se sklonil nad jedním zraněným vojákem, posypal ránu nějakým práškem, podle barvy nejspíš mletými pilinami. Pak ránu obvázal a přešel k dalšímu. U něj se odehrál podobný postup. Až u pátého vojáka kovář znejistěl. Kdykoliv se jej dotkl, voják skučel. Slzy bolesti mu stékaly po tváři. Pak se kovář zamračil na jeho levou paži, jenž mu pod loktem visela snad jen na drátěné košili. Kovář vstal a mávnul nad zraněným rukou. ”Ztratil příliš moc krve, pane.” Znovu si prohlédl jeho rozdrcený loket. ”Musel bych řezat ruku, ztratil by další krev a zemřel stejně.” Pohlédl na velitele a tiše dodal: ”Ten muž je mrtvý.” Velitel se však nenechal odbýt a oponoval. ”Ten muž mi zachránil život. Trvám na jeho ošetření!” Kovář se poškrábal po vlasech plných sazí a vymlouval veliteli rozkaz. ”Pane, má křeče a i když ruku zaškrtím sebelíp, vykrvácí dřív, než dořežu paži. Musel by se zklidnit a nejen to. Nesměl by se pohnout celou dobu, co ho budu řezat.” Vysvětloval tónem, jako kdyby neřezal člověka, ale prase. Kovář bezradně svěsil ruce. ”To nikdo nevydrží.” V tu chvíli zakročil mistr. ”Vydrží!” Sklonil se nad skučícím vojákem a tiše zašeptal kouzlo ”Klid”. Voják v nářku ustal, uvolnil svaly a očividně se mu zklidnil tep. Velitel se trochu podivil, ale kovář dlouho nečekal, zaškrtil paži a pustil se do amputace. Nikdy jsem neviděl řezat člověka, nejsem doktor, ale kovář asi věděl co dělá. Bohu dík úspěšně a voják, ač zmrzačený, amputaci přežil.

Zraněných bylo mnohem víc, a tak mistr zapojil i mě. Většinou jsem jen řezal plátno a utahoval obvazy, zřídka čaroval a tišil bolest. Aspoň jsem byl užitečný a nemusel přemýšlet nad výsledkem těch jatek. Čím víc jsem se o záchranu životů snažil, tím víc jsem se cítil zodpovědný za nejistý výsledek. Byly i hrozné případy, kdy byl jakýkoliv pokus o záchranu opravdu zbytečný a já musel, pod mistrovým dohledem, zbavit raněné nejen bolesti, ale i převést jejich duši v pokoji do říše poklidné smrti.

Pro mě to byla hrozná zkušenost. Na boj s nemrtvými jsem byl zvyklý, ale zachraňovat nebo brát život bylo něco úplně jiného. Mnohem horšího. Když jsme skončili, sedli jsme si s mistrem na kraj vsi a pozorovali vzdálené pohoří. Věřil jsem, že jsme udělali všechno, co bylo v našich silách. Třásly se mi ruce a zimou to nebylo. Snažil jsem se zklidnit pohledem na pasoucí se stádo ovcí a kolem bezstarostně pobíhající děti. Mistr ztěžka promluvil: ”Doposud jsi poznal jen temnou stranu smrti a způsob jak s ní bojovat. Dnes jsi poznal jak tenká je hranice života a smrti. A proč je někdy třeba tichou, klidnou smrt přijmout.” Neměl jsem co říct, zážitek byl tak děsivý. Mistr se chvíli odmlčel, ale pak pokračoval: ”Nesmíme toho zneužívat. Oba vládneme mocí, které se obyčejní lidé bojí. Přesto je našim úkolem lidem pomáhat. Ostatně tak praví zákon našeho řádu.” Poslouchal jsem a dlouho mlčel. Až pak jsem nejistě položil otázku: ”Mistře, proč tedy nepomáháme lidem přímo? Proč se nepřipojíme v boji proti skřetům? Máme tu moc. Proč nezasáhnem dřív, než se něco takovýho stane?” ”Ne!” Zahřímal mistr. ”Náš řád nám nedává právo zasahovat do bojů, válek a rozepří. Kdybychom teď byli ve skřetí vesnici napadené královskými vojáky a ošetřovali zraněné skřety, matky, děti... mluvil bys stejně? Chtěl bys zabíjet královské vojáky, tyto muže? Nebo pálit lidské vesnice?” Mistr si promnul vous a klidněji povídal dál: ”Ne, nemáme právo zasahovat do politické agrese. Když se nad tím zamyslíš, pochopíš, že s naší pomocí by se skřeti, lidé, trpaslíci, elfové a všechny další rasy na světě nenáviděli a zabíjeli stejně.” Chtěl jsem se ještě na něco zeptat, ale vyrušil mě příchod velitele vojáků. ”Mistře, chtěl bych si s vámi promluvit.” Velitel se na mě podíval a dodal: ”O samotě.” Opustil jsem mistra, budou mít spolu asi delší rozhovor. Dlouho jsem o mistrových slovech přemýšlel.

* * *

Ráno jsem se dozvěděl, že se mistr rozhodl spojit naši cestu s vojenskou karavanou. Několik těžce raněných vojáků zůstalo ve vesnici a starosta dostal od velitele přesné a srozumitelné rozkazy, jak se vyhnout případným skřetím nájezdům z nichž ten nejrozumnější, podle mě, byla rychlá evakuace.

Vyjeli jsme s vojenskou karavanou severním směrem. Slunce nás hřálo do tváří, slabý vítr se vlídně opíral do mladých břízek a čerství koně, táhnoucí povozy klidně pofrkávali. I mě se cesta zdála bezpečná. Po poledni přijel stopař a něco důležitě oznamoval veliteli. Karavana jela dál a po chvíli jsem i já na obzoru rozpoznal kouř. Všem bylo jasné, že tohle není dým tábořiště a pečeného masa, ale kouř smrti. Ačkoliv byli vojáci v pohotovosti a průběžně povozy kontrolovali, skřety jsme nepotkali. Až když jsme dorazili na to ohavné místo.

Koně nervózně přešlapovali a hrabali kopyty. I oni cítili zlo, které zde bylo napácháno. Spálené střechy domů, pobořené chatrče, doutnající zbytky úrody, roztrhaná těla osadníků. Tak vypadal každý útok skřetů na nechráněnou usedlost. Zde však bylo něco jinak. Mnohem víc mrtvých skřetů než osadníků. A přesto nikdo nepřežil. Osadníci byli zabiti způsobem skřetům vlastním, tělům byla vyříznuta srdce, vypíchnuté oči, uřezané končetiny, nebo zbytky střev roztahané po celé osadě. Tak většina skřetů ležela s proříznutým hrdlem, nebo zlomeným vazem. Nikdo netušil, co se zde odehrálo. I velitel karavany vyštěkl na stopaře: ”Co se tady k čertu stalo?” Velitel, stejně jako já, věděl, že skřeti často útočí s menší tlupou na nechráněné pohraniční osady. Dříve se spokojili jen s úrodou, či podřízli sedláka, jenž svým tělem chránil dobře živené prase. Ale útoky skřetů se stávaly každým dnem krvavějšími a jejich krutost rostla. Avšak doposud se nikdy nestalo, aby se osadníci tak úspěšně bránili a skřetí tlupa byla pobita. Dokonce i mistr se mračil. Stáli jsme nad nejasnými stopami, zatímco zbytek karavany pečoval o koně.

                Stopař si odhrnul své dlouhé, plavé vlasy za ucho, čímž prozradil svůj elfský původ, a nejistě si začal připravovat slova. Skrze své vciťujícíse nadání jsem cítil jeho nejistotu, to, že odpověď asi znal, jen nevěděl, jak větu formulovat. Nebyl zrovna řečník. ”Asi… tedy zdá se … nebo vypadá to, že osada byla napadena skřetí tlupou. Jejich útok byl nečekaný a krvavý jako vždy. Nebylo jim pomoci, ale když už všechny osadníky povraždili, objevil se někdo jiný. Nevím… opravdu nevím, co to bylo.” Pak se plavovlasý elf přikrčil a prohlížel stopy. Jako by těm otiskům naslouchal. Vzal písek do dlaní a nechal si ho protéct mezi prsty. ”Vidíte to?” Ukázal na stopy bot, jenž byly trochu hlubší. ”Tady to začalo. Zde ten muž seskočil. Ne z koně, z větší výšky, stromy poblíž nejsou, možná ze střechy nějaké chatrče, která už lehla popelem, ale ani to se mi nezdá. Jako kdyby spadl z nebe...” Vycítil jsem stopařův zmatek. ”Potom začal další boj. Rychlý a mnohem krvavější.” Elf pohybem ruky ukazoval na mrtvé skřety, jako kdyby jejich smrt viděl. ”Skřeti se ani nestačili útoku postavit a už byla polovina mrtva. Boj musel být opravdu bleskový. Navíc byli přepadeni v noci. Musel je napadnout někdo, kdo si byl v noci jistější než ve dne. Jsou zde jen jeho stopy. Jeden muž proti tlupě skřetů. Pche... to je hloupost.” Stopař nás chaoticky vedl po spáleništi. ”Vidíte ty mrtvé? Zemřeli všichni skřeti i jejich náčelník.” A ukázal na tělo velkého skřeta. Hodnost skřetů se poznala podle počtu trofejí, jimiž byli zdobeni. A tenhle skřet měl kolem pasu za vlasy přivázáno asi sedm lidských hlav. O počtu jiných kostí a vysušených orgánů nemluvě. Stopař šel dál a ukázal neurčitým směrem. ”Odešel tudy.” Chvíli šel po stopách a prohlížel otisky bot. ”To nebyl muž. Vidíte hloubku té stopy? I ten krok je jiný, skoro taneční. To byla žena. Ano určitě žena. Ale nedovedu si představit, jak mohla žena povraždit tlupu skřetů. Je to celé šílené.”

                Pak se velitel otočil na nás: ”Co si o tom myslíte, mistře?” Můj učitel si prohrábl šedý vous, opřel se o hůl a zamyšleně odpověděl: ”Nevím, čistou magii zde necítím, jen nějaká temná aura zde zanechala stopy.” Velitel trochu znervózněl. ”Nemáme čas se zde zdržovat. Jen mě zaráží, jak někdo mohl povraždit celou skřetí tlupu. Ani nevím, jestli je to náš spojenec, a pokud ano, chci ho mít ve svý družině! Tohle nebyla jediná tlupa v tomhle kraji.” Pak se zamračil. ”Nebo máme novýho nepřítele a s tím bychom se měli co nejdřív vypořádat.””Už dlouho mám pocit, že se skřeti houfujou a chystá se něco velkýho.” Velitel se vracel zpět k povozům.

Cesta vojenské karavany byla ještě daleká, velitel váhal, ale pak vydal rozkaz a povozy pokračovaly v cestě. Dříve, než jsme se zařadili, se velitel otočil na mistra. ”Mistře, rád bych, abyste šli po těch stopách nebo za tím, co zabilo ty skřety. Vím, že si poradíte. Sám se tomu nemůžu věnovat, ale mám pocit, že to může bejt důležitý.” Mistr přikývl, ”I mě to zajímá.” trhnul svému koni uzdou a zabočil ve směru posledních stop. Já jsem ho následoval. Velitel se za námi ještě otočil a polohlasně popřál: ”Hodně štěstí”

 

* * *

                Vyvolal jsem kouzlo ”Stopa”, jenž zvýrazňovalo i nepatrné otisky bot a nám lépe ukazovalo cestu. Jeli jsme dlouho po horách, v lesích i přes rokle. Mistr se čím dál víc mračil a ani já nevěděl, co si o tom všem myslet. Pozdě odpoledne nás stopy zavedly k menšímu městu. Projížděli jsme kolem jezera. U břehu klečelo několik pradlen. Některé si nás zvědavě prohlížely, ale nejspíš je siluety dvou jezdců nelekaly. Pokračovaly v máchání prádla a dál zpívaly táhlou píseň o lásce. Ani město se nejspíš útoku skřetů neobávalo, protože bylo opevněno chabou palisádou a menší tlupě skřetů by se ubránilo. Pokud by ovšem zaútočila větší organizovaná horda, měli by obyvatelé nemalé problémy. Stráže u brány pospávaly opřeny o halapartny. Několik dětí si hrálo ve vyhloubených písčitých jámách pod palisádou a plácaly bábovičky. Ne, dřevěné opevnění rozhodně neplnilo svůj odstrašující účel. Pro nás však bylo horší, že při vstupu do města se magické zvýraznění stop postupně ztrácelo, až zmizelo úplně. Kupecké vozy spěchaly na tržiště, všude kolem bylo slyšet nadávky mužů, křik žen či povyk dětí. Projížděli jsme městem a obklopeni davem, bloumali uličkami a prohlíželi nápisy na zdech. Někdo potřeboval upozornit na svou špatnou gramatiku hesly: ”Mrtfej elf, dobrej elf”, nebo ”Trpaslícy do děr”. Nejspíš i sem dorazila civilizace. Ani mistr neměl z takových nápisů radost a klopil zrak.

Zastavili jsme až před hostincem ”U tří slunečnic”. Mistr vyjednal stáj pro koně a nocleh pro nás. Mě posadil ke stolu, objednal večeři a sám se vydal za správcem města. V klidu jsem povečeřel a čekání si krátil džbánkem piva, přičemž opatrně sledoval okolní dění. Hostinec vedla okatá šenkýřka, pod prostým šátkem skrývala kudrnaté vlasy měděné barvy. Měla příjemný pohled a příchozí vítala vždy s úsměvem. Alespoň pokud to byl vítaný host. Když přišel návštěvník, jenž zde měl nevyřízené účty, vyprovodila nezvaného hosta přívalem jadrných nadávek. S větším respektem k paní výčepní jsem si objednal další džbánek a nuceným pohledem bloumal po okolí. Přes nevraživost nápisů ve městě zde popíjeli nejen lidé, ale i trpaslíci, hobiti a další rasy. Někdo hrál na harmoniku, hosté se překřikovali a bylo veselo. V koutě hospody si hrály dvě malé děti, děvčátko s mladším chlapcem, asi ratolesti paní výčepní. Z malých zbytků truhlářových fošen stavěly něco jako hrad, či domek. Kostky se jim často bortily, ale to jim nebránilo stavět další a ještě vyšší věže. Ani hluk hospody jim zábavu nekazil. Hostinská se u nich občas zastavila, zkontrolovala zda-li chlapec neučinil potřebu do kaťat, postavila nějakou kostku do dětské stavebnice a spěchala dál roznášet půllitry.

Do hostince vcházeli další hosté, kupci, řemeslníci i prostý lid, zdatně pili, a tak měla šenkýřka plné ruce práce. Vešla i žena. Nebylo zvykem, že by hostinec navštívila žena bez mužského doprovodu. Šenkýřka si ji chvíli prohlížela, nejspíš odhadovala její počestné úmysly. Asi nechtěla, aby se z její poklidné hospůdky stal bordel. Do tváře jsem nově příchozí neviděl, měla volně rozpuštěné, havraní vlasy, což se na počestnou ženu asi nehodilo, ale nebyla oblečena vyzývavě. Jen cestovní plášť, pod ním kazajku a přes rameno menší zavazadlo. Spíš mě zaujal výraz šenkýřky, když se obě ženy pohledem setkaly. Jako by se šenkýřce na tváři mihl údiv, obavy, možná i trochu strach, ale ten se rychle vytratil. Nejspíš dobře ovládala mimiku obličeje a vykouzlila trochu rozpačitý úsměv. Černovlasá žena usedla k zadnímu, doposud prázdnému stolu poblíž hrajících si dětí. Nechtěl jsem na ni hloupě zírat, asi nestála o cizí pohledy, a tak jsem si radši hleděl svého, už prázdného džbánku a objednal si další. Šenkýřce jsem poděkoval, spíš za milý úsměv než za pěnivý mok a pohledem na její plné poprsí shledal, že zdejší obsluha je opravdu příjemná. Mistr se nevracel, pravděpodobně měl delší jednání, tak jsem usrkával z plného poháru. Pivo bylo studené, mělo říz a krásně pěnilo. Bloumal jsem pohledem dál po hospodě, sledoval u blízkého stolu karetní hru, poslouchal vzájemné popichování i nadávky mužů a cítil příjemné působení alkoholu. Po chvíli jsem měl džbánek opět prázdný, ale šenkýřka mi už nesla další. Usmála se a já se spleteným jazykem a nervózním pohledem na její plné vnady hloupě poděkoval. Zhluboka jsem se napil, jako kdyby to bylo moje první, otřel pěnu a povzneseně se usmál. Nechtěně jsem stočil zrak k zadnímu stolu na onu černovlasou ženu. Podle prázdného talíře jsem odhadoval, že už povečeřela. Černovláska klečela u dětí a pomáhala stavět hrad. Děti se černovlásky nebály, podávaly ji další truhlářovy odštěpky a radostí výskaly s každou další postavenou věží. Matně jsem zahlédl obličej šenkýřky, jejíž trochu rozpačitý úsměv věnovaný dětem prozradil radost, že si mají s kým hrát.

Znovu jsem si přihnul a zíral na skotačící děti. Ale možná jsem se snažil spatřit obličej té černovlásky. Jako by to vytušila, otočila tvář a mně se přání splnilo. Bože! Ty oči! Bledá pleť, rudé, smyslné rty, vysoko posazené lícní kosti, výrazné obočí, ale ty oči, ty černé oči... ty byly strašlivé... uhrančivé. Něco se ve mně zlomilo. A i když jsem si dlaní zakryl zrak, pořád jsem je viděl. Hlava se mi zatočila a já... Já asi usnul.

* * *

”Neměl bys tolik pít.” Uvědomil jsem si mistrův hlas a opatrně ze stolu zvedl přilepenou tvář. Plaše jsem se rozhlédl po okolí, ale hospoda už byla prázdná. Zmateně jsem odpověděl: ”Omlouvám se mistře.” Pletl se mi jazyk, ale i tak jsem se trochu neohrabaně postavil a následoval mistra. Cestu do našeho pokoje mi komplikovala vratká podlaha. Mistr mě na schodišti podepřel a sprostě lamentoval. V pokoji jsem se svalil na nejbližší postel a i když jsem pořád viděl ty černé oči, usnul jsem rychle.

Až první sluneční paprsek mi vrátil vědomí. Mistr ještě pravidelně pochrupoval, a tak jsem se potichu vytratil z pokoje a na dvorku u study omyl otlačenou tvář a uhasil žízeň. Ty doušky studené vody mi vrátily život. Po bradě mi stékala chladná voda a já se snažil zaostřit zrak pohledem do dálky. Dál za studní obě děti, plny elánu, běhaly kolem starého špejcharu a hrály na honěnou. Obdivoval jsem jejich energii. Ke studni s vědrem v ruce přicházela majitelka měděných vlasů. Zmateně jsem pozdravil. ”Dobrý den.” Trochu škodolibě se usmívala, ale odpověděla. ”Dobré ráno.” Naznačil jsem, že ji pomohu s vědrem. Mou pomoc neodmítla, a zatímco jsem plnil džber vodou, přiřítily se obě děti. ”Mami, mami, můžem si jít hrát do jam? Mamííí...” Z toho dětského křiku mě rozbolela hlava. Šenkýřka oponovala. ”a není na hry pod palisádou trochu brzy?” ”Mami, prosím. Mamííí.” Dál se dožadovaly děti, až šenkýřka svolila: ”Dobře, ale jen na chvilku, na snídani ať jste zpátky.”

Obtěžkaného vědrem mě šenkýřka zavedla do útulné kuchyně. Vůně dávala tušit vařenou zeleninu, špek a neznámé koření. Položil jsem džber a šenkýřka se mile usmála: ”Děkuju za pomoc.” Úsměv jsem roztržitě opětoval a zkusil požádat. ”Paní...” Skočila mi do řeči ” Dori, všichni mi tak říkají.” a pokračovala v dalším ze svých mnoha úsměvů. ”Já jsem Erik.” Představil jsem se a zkusil dokončit žádost: ”Mohl bych vás...ehm Dori... požádat o snídani pro mého mistra?” Šenkýřka přikývla, přerušila oční kontakt, jenž mě tolik znervózňoval a položila velkou pánev na plotnu. ”Nepotrpím si na vykání, nejsem paní.” Asi se stále usmívala, zatímco já se nervózně drbal za uchem. ”Jí tvůj mistr maso?” ”Ano, náš řád nám nezakazuje žádná běžná jídla.” Sledoval jsem, jak její hbité prsty krájí cibuli a pokládají na pánev plátky slaniny. ”To ehm... Dori, jsi na celou hospodu sama?” ”No, sama.” Povzdychla si. ”Manžel zemřel před víc jak rokem. Není to snadný, ale jde to. Musí. Jak jsi viděl, mám děti a nějak je musím živit.” Naoko jsem pozoroval zástup hrnců, a podvědomě se vciťoval. ”Asi to není snadný, nebojíš se?” Dori nad plotnou přikývla. ”Bojím. Někdy. Viděls ty nápisy na zdech? Pro zdejší jsem špína, protože si pouštím do hospody i trpaslíky, gnómy a hobity. Někomu se to možná nelíbí, ale pro mě je dobrej každej host, co platí. Kupcům nevadím. Prodávaj, kupujou, maj zisk. To je zákon kšeftu.” Přešlápl jsem na místě a uvědomoval si její skrývanou samotu. ”Jo, kšeft. Ale člověk by neměl být sám.” Dori otočila tvář od plotny. ”Nejsem sama, mám děti.” Kousnul jsem se do rtu. Moje tušení se potvrdilo. Neměl bych soucítit, je to přece slabost, před kterou mě mistr často varuje. Dál jsem pohledem bloumal po hrncích.”Asi máš pravdu. Děti dokážou prosvětlit život.” Zatímco jsem pozoroval svazek cibule zavěšený u stropu, přemýšlel, jak pokračovat. Věděl jsem, že někdy pár slov zmůže víc než všechna kouzla, ale já opravdu nevěděl co říkat. Naštěstí mluvila Dori. ”Podal bys mi to koření?” Sáhnul jsem po pytlíku, na který ukazovala. ”Ne to, tamto. Děkuju.” ”Někdy přijedou kupci ze zámoří a hospodou se nesou vyprávění o dalekých světech, lidech i nelidech. Ráda je poslouchám.” Usmívala se. Ač jsem jí do tváře neviděl, úsměv jsem cítil, možná byla ráda, že si má s kým povídat nebo podvědomě touží město opustit. V podávání koření jsem byl aspoň trochu užitečnej. Pak jsem položil trochu zbrklou otázku. ”Nechybí ti muž? Nebo někdo, s kým bys nesla společný břímě, někdo, kdo by se tě zastal?” ”Ne, nehledám muže.” Šibalsky se na mě usmála. ”Nebo ty bys snad chtěl?” Sklopil jsem pohled k zemi a uvědomil si, že bych se neměl tolik vciťovat.”Ne, to ne. Takhle jsem to nemyslel. Já ... ehm... jsem učedník.” Kousnul jsem se do rtu a prošel se kuchyní tam a zpět.”Když jsme přijížděli, viděli jsme jezero a ty pradleny, co společně máchaly prádlo, nebyly samy. Možná, někdy stačí mít jen přátele.” Znovu jsem se poškrábal za uchem. ”Prostě nebýt sama.” Dori seškrábla obsah pánve na talíř. ”Možná. Možná máš pravdu. Ale tady, v hospodě.” Smutně se usmála. ”Nevím.” Soucitně jsem přikývl, načež mi do rukou vtiskla talíř plný voňavé dobroty. ”Co ti dlužím?” Znovu předvedla jeden ze svých tajemných úsměvů. ”Nech si peníze. Zálohu už včera zaplatil tvůj mistr.” Nepozorovaně jsem nechal alespoň pár měďáků spropitného u vědra s vodou a s poděkováním odešel. Promíchala na pánvi slaninu se zeleninou.

Mistr byl už vzhůru, pomohl jsem mu s oblékáním a tiše se omluvil za svou včerejší indispozici. Mistr jen mrzutě mručel, dokud jsme neusedli k jídlu. Smažená slanina se zeleninou a skýva chleba vyčarovala mistru pod vousem spokojený úsměv, i mně chutnalo, ale jedl jsem obezřetně, abych nezatěžoval stále trochu pocuchaný žaludek. Dori se určitě mohla chlubit i výjimečným kuchařským uměním. Když mistr dojedl, očistil svůj vous a začal vyprávět: ”Včera jsem se snažil navštívit starostu, bezvýsledně. Nejspíš nestojí o rozhovor ani o další rady.” Mistr si trochu poodsedl. ”Lépe jsem pochodil u rychtáře. Sice se k čarodějům chová podezřívavě, a nelidi nemá zrovna v lásce, ale nebezpečí skřetího útoku nepodceňuje. Nicméně o ženě, co by dokázala pobít skřetí tlupu, nic neví. Několik zajatých skřetů při mučení vypovědělo, že se připravuje útok na město. Podle toho co vyprávěl, bychom se možná měli vrátit pro vojenskou karavanu a přimět velitele...” Mistrovo vyprávění přerušil zvon ze strážní věže a křik: ”Skřeti! Skřetííí. Za východní palisádou. Skřetííí” Vystrčil jsem hlavu z úzkého okna. Pod oknem běželi strážní, vyběhla i šenkýřka a ruce si držela u srdce. ”Bože, snad ne... moje děti.” Její hlas se zlomil v pláč ”Hlavně ne moje děti!” a utíkala za strážnými. Mistr mě od okna odstrčil, vyklonil se a odhadl směr skřetího útoku. Sebral svou hůl, náznakem dlaní otevřel teleportační ovál a vběhl do něj. Já spěchal za ním. Tohle jsem u mistra obdivoval. Otevřít stabilní portál po paměti a na nejistou vzdálenost bylo známkou nemalých zkušeností. Otevřít teleport samo o sobě nebylo tak těžké, ale sám jsem se toho odvážil jen pokud jsem měl cíl v dohledu a raději na krátkou vzdálenost.

Tentokrát i mistr trochu pochybil, neboť po opuštění teleportu jsem po zhruba dvousáhovém pádu mistra povalil a přišlápl mu vous. Hlavou mi blesklo: Sakra, tohle si ještě vypiju! Nicméně jsme přistáli přesně u palisád poblíž probíhajícího boje. Zatímco se mistr zvedal ze země, utíkal jsem vstříc boji. Jednoho většího skřeta s dlouhým tesákem jsem spálil krátkým bleskem, čímž jsem zachránil život ležícímu strážnému. Přeskočil jsem několik mrtvých a snažil se zorientovat v krvavém boji. Nemohl jsem použít silnější kouzlo, protože bojující stráže i skřeti byli promícháni. Vyslovil jsem alespoň paralyzující kouzlo na menšího hbitého skřeta, jenž kličkoval v krvavé řeži a dlouhým nožem dorážel povalené obránce. Pak mě tupý úder do zad odhodil na zem a někdo mi šlápl na záda. Zmateně jsem zvedl hlavu z písku a viděl, jak jeden skřet v plášti něco čmárá po stěně palisády. Chtěl jsem zasáhnout. Zkusil jsem vstát, ale uslyšel jsem nad sebou řev. Ještě vleže jsem se otočil a spatřil nad sebou skřeta s napřaženou sekerou. Okamžitě jsem vztáhl ruce a podvědomě vyvolal kouzlo ”Pára”. Kouzlo mělo silnější účinek než bych čekal. Mnohem silnější. Z těla skřeta se okamžitě vypařila zbroj společně s kůží i masem, které z jeho těla zmizelo mrknutím oka. Kostra se s dynamikou posledního pohybu rozpadla. Zbyla jen hromada zčernalých kostí a smrdutý kouř. S úlevou jsem vydechl, ale v zápětí zaslechl dětský pláč. Vstal jsem a přes štiplavým kouřem zastřené oči zahlédl obě děti. Táhl je jeden velký, neohrabaný skřet. Za skřetem jsem ještě zpozoroval černou postavu, ale dřív, než jsem stačil cokoliv udělat, mě opět něco povalilo. Až pak jsem poznal, že to byl vír mistrova mohutného magického skoku. Ještě s bradou v zemi jsem ucítil seslání mrazivého kouzla, zvedl hlavu a spatřil skřeta v plášti, přibitého k palisádě několika ledovými rampouchy. Pomalu jsem se zvedl a shledal, že další skřeti svůj útok vzdávají a utíkají. Podíval jsem se na místo, kde jsem naposled spatřil děti. Byly v pořádku. Vzlykaly u černé, klečící postavy. Skřet jenž děti ohrožoval ležel na zemi s proříznutým hrdlem.

Černá postava vstala. Ano, byla to ta černovlasá žena ze včerejšího večera. I když mi její oči už nepřipadaly tak strašlivé, přesto jsem cítil zvláštní mravenčení za krkem. To už přibíhali další strážní a za nimi šenkýřka. Šátek ji spadl kdesi do prachu cesty a rusé vlasy vlály, dokud nesevřela děti pevně v náručí. ”Děkuju, pane bože, děkuju.” Tiskla své děti a plakala. Přistoupil jsem k šenkýřce a soucitně ji pohladil po ramenou. ”To ta žena ti zachránila děti.” Ještě jsem zahlédl jak Dori poklekla před tou uhrančivou ženou, líbala ji ruce a nešetřila slovy díků. I mistr si černovlasou ženu chvíli zachmuřeně prohlížel, určitě z ní cítil to, co já. Pak se otočil, vzal mě za rameno a vedl k palisádě: ”Pro čaroděje se nehodí boj muže proti muži. Souboj kontroluj z povzdálí a cíl si dobře vybírej.” Pak ukázal na stěnu palisády, kde něco psal ten skřet v plášti. ”Vidíš to?” Lidskou krví psané křivky se splétaly do povědomého znamení. Naštěstí složitý rituál nebyl dokončen. ”To je přece znamení Nákazy!” Ledové rampouchy na slunci rychle tály, zlomily se a mrtvé tělo skřeta se svezlo k zemi. Mistr přikývl. ”Chtěli tu zasít sémě temnoty. Každý, kdo by se poblíž ocitl a pohlédl na tyto znaky, stal by se nemrtvým. Nákazu by přenášel dál a díky dětem, často hrajícími si poblíž, by se nákaza rychle rozšířila.” ”Mistře, myslíte...” ”Nemyslím, vím. To nejsou obyčejné klikyháky pouťového kouzelníka. Tohle mohl být začátek apokalypsy. Musím informovat radu čarodějů a musím...” V tom přiběhl podsaditý muž a křičel: ”Skřeti. Dneska skřeti, zejtra trpaslíci, pozejtří mě elf voddělá šípem do zad a hobiti...tfujtajks” Podsaditý muž se připotácel k nám a mistr nás představil: ”Tohle je zdejší rychtář a to je můj učedník Erik.” Rychtář letmo přijal mou ruku, znovu zanadával a ukazoval na mrtvoly: ”Znám je dobře. Parchanty! Všichni nelidi jsou stejný. Pche, dal bych krk, že za to můžou ti přivandrovalci. Jarmark jich bude plnej.” Pak vydával rozkazy strážným: ”Mrtvoly spalte a ty děcka vyžeňte, i ženský! Ať nikdo nevočumuje. A posilte hlídky” Mistr ztěžka promluvil: ”Rychtáři, musím s vámi mluvit.” Rychtář přikývl a přestal nadávat. ”Ta tlupa nebyla jen pár skřetů, co přišli ukrást krávu. Tohle bylo něco víc. Ten šaman,” mistr ukázal na mrtvé tělo skřeta v plášti a dával důraz na svá slova. ”se snažil smést celé vaše město nemrtvou nákazou. To by byl konec celého vašeho města. Stalo by se městem nemrtvých.” Rychtář přikyvoval: ”Máš pravdu! Nechám pozavírat všechny podezřelý nelidi a co víc povolám domobranu!” Mistr zamítavě zavrtěl hlavou. ”Zatýkaní nelidí nic nevyřeší. To, co hrozí tomuto městu, je magické povahy.” Mistr se zamyslel. ”Měl bych temnotě vzdorovat, ale tohle může být silnější. Mnohem silnější. Vrátím se pro královské vojsko a zkusím kontaktovat magickou radu. Věřím, že s její pomocí...” Ale rychtář ledabyle mávl rukou. ”Dobře, dobře. Vyjeď pane černokněžníku pro pomoc, ale my to tady nějak ohlídáme. Nějak jsme to vždycky zvládli.” Strážní odklízeli mrtvé a rychtář po nich těkal očima. ”Tfuj, co je to za zrůdu?” Podíval se po těle nejistého původu. ”To určitě nebyl našinec. Hoďte ho do močůvky.”

* * *

Když jsme se s mistrem vraceli do našeho pokoje, dostával jsem pokyny: ”Pojedu sám. Ty zůstaneš zde. Chci, aby ses díval. Něco se mi nelíbí na tý černovlasý ženský.” ”Myslíte její oči, mistře?” Mistr jen odfrknul. ”Ty taky, ale nelíbí se mi, jak podřízla toho skřeta.””Rozumím, žena by neměla tolik síly.” ”Nerozumíš, ženská může mít sílu jako kůň, ale ona neměla nůž.” ”Možná ho schovala v botě.””Možná. Možná se mi to jen zdá, ale podříznutí toho skřeta mi připomínalo mrtvý skřety v tý vypálený osadě. Navíc z ní cítím otisk temnoty, možná upíří nákazu. I ty to cítíš.” Přiznal jsem: ”Máte pravdu, ale upíři nesnesou sluneční světlo.” Mistr oponoval. ”Může jít o mutaci, prokletí nebo o úplně něco jiného. Upíři si často pěstují nehty do vražedného ostří.” Zamyslel jsem se. ”Nebo to, co cítíme, je jen echo, ozvěna agresivního boje. Ty děti přece zachránila ...” Mistr jen zavrtěl hlavou. ”Nenech se mýlit přetvářkou. I bludičky se zdají krásné, když lákají oběť do močálů. A pokud se nemýlím, určitě se ve své upíří podobě projeví a bude zabíjet! Možná ne ve dne, počkej si na noc. Víš co máš dělat.” Přikývl jsem. ”Chápu. Zůstanu a budu sledovat tu ženu.” ”Správně. Zůstaneš zde v hostinci. Tady se dozvíš víc. A pamatuj na první pravidlo boje: Držet si nepřítele od těla.” Výhružně dodal. ”Pokud se opět nezpiješ do němoty!” ”Omlouvám se mistře. Už se to nestane.” Mistr mou omluvu přijal, ale spěchal. Sbalil svoje věci, osedlal koně, opustil město a já zůstal sám.

Chvíli jsem přemýšlel nad mistrovými pokyny. Hlídat tu ženu? Možná je upírka. Dobře jsem věděl, že upír nesnese denní světlo a nehledá společnost smrtelníků, přesto může mít mistr pravdu. Opustil jsem pokoj a po schodech scházel do krčmy, odkud se nesl hlas Dori. ”Opravdu nevím, jak bych se ti odvděčila. Děti jsou pro mě vším. Nemáš hlad, nebo co si dáš k pití?” Černovláska skromně odpovídala, ”Ne, děkuji. Nemám hlad.” usmála se. ”Snad si nemyslíš, že jsem ty děti zachránila, abych zneužívala tvou pohostinnost.” ”Ne, to ne, ale přesto se ti musím nějak odvděčit.” To už jsem sešel do krčmy a Dori mě zpozorovala. ”Eriku, i tobě chci poděkovat. Dáš si něco k jídlu, pití?” ”Ne, děkuju snídaně byla výborná, jen ...” ”Ale no tak. Ty i paní Kriss...” ”Znáte se?” ”Ne, ne představím vás. Tohle je paní Kriss a tohle je Erik, čarodějnický učeň.” Podal jsem černovlásce ruku. Měla ji chladnou a krásně bílou. ”Těší mě.” Při podání ruky jsem cítil jemné mravenčení. Pohledem jsem přejel k Dori ”Děkuji, opravdu nemám hlad. Jen jsem si chtěl prohlídnout město.” ”Máš pravdu. Jdi. Je jarmark.” Usmívala se. Dori měla opravdu krásný úsměv. Zatímco jsem opouštěl hostinec, šenkýřka vyprávěla: ”Kriss, mám nápad. Pojď se mnou na jarmark. Alespoň nějak se ti odvděčím. Stejně tu nikdo není a kupci dostanou žízeň až k večeru. Vezmu děti a...” Zavřel jsem za sebou dveře a víc neslyšel.

Cestu k náměstí kde se jarmark odehrával, šlo poznat podle kupeckých vozů, jenž se tlačily v těsných uličkách, ačkoliv většina obchodníků už asi měla své stánky na místě a čile prodávala. Proběhl jsem uličkou kolem zaklíněných povozů a ocitl se na náměstí. Vjezd na náměstí hlídali strážní. U menšího stanu, před kterým seděl za stolem rychtář, stála velká cedule s pologramotným nápisem:

Kramáři a vetešnícy, daň z kšeftu.

Lidi:            5 zlatých

Hobyti, trpaslícy a gnómy:     10 zlatých

 

                Podsaditý rychtář se hádal s jedním trpaslíkem, který se všem snažil namluvit, že je jen nedorostlý člověk. Hádka mě pobavila, nicméně jsem se ji moc nevěnoval. Věděl jsem, že bych měl hlídat černovlásku, možná upírku, ale přeci jsem ji nemohl stále stát za zády. Těšil jsem se na jarmark, procházel se mezi stánky a svůj úkol pustil z hlavy. Tři gnómové prodávali nereznoucí kastroly, cukrář vychvaloval pečené koblihy, zelinář šťavnaté mrkve, jakýsi trpaslík se mi snažil prodat pancíř a když nebudu smlouvat dostanu toulec šípů zdarma, švec nabízel boty, které zaručeně nepropustěj vodu a silná žena s knírkem korzety a tkaničky. Někteří trhovci se vnucovali, jiní pochopili, že ze mě zisk nekouká. Dlouho jsem se jen tak procházel a okukoval. Zastavil jsem se až u grilu, kde voněly pečené masité rolky. Neodolal jsem a pochoutku zakoupil. Zatímco jsem okusoval masitý pokrm nejistého původu a prohlížel další zboží, vyrušil mě povědomý dětský křik: ”Mamí, mamííí a ten med na špejli...” Otočil jsem se. ”Mami, prosím. Prosím. Teto Kriss, prosím.” V davu jsem zahlídl černovlasou Kriss, pak i Dori, jak utišuje obě děti. Nechtěl jsem být viděn, měl jsem sledovat já je. Zbytek masa jsem si jak sysel nacpal do pusy a snažil skrýt u dalšího stánku. Doufal jsem, že mě ženy s dětmi minou.

Stánek obsluhovala dlouhovlasá elfka. Prodávala šátky, korálky a letky do šípů. ”Pane, kupte si šátek. Slušel by vám.” ”Děkuju, já nevím...””Máte hnědé oči, zkuste tenhle tmavě zelený. Jen zkuste.” Otřel jsem mastný ruce do kalhot, pracně žvýkal a rozpačitě okukoval hadřík. ”A nebo něco světlýho.” Ukázala po svém zboží. Byl bych radši, kdyby mluvila tiše, nechtěl jsem kupovat, jen jsem se snažil skrýt. ”A nebo tenhle, černý s bílými motivy. Ten by vám slušel.” Rozpačitě jsem prohlížel nabízený hadřík a polykal šťavnatý sousto, když se ke mě přitočila Dori ”Jé, Eriku, jsi to ty?” a mé špehovaní vzalo za svý. ”Ten šátek by ti slušel.” Polknutím zbytku masa jsem se div neudusil. Otočil jsem se na šenkýřku. Dori se usmála a pomáhala mi šněrovat šátek u krku. Pozoroval jsem Kriss, jak u protějšího stánku kupuje dětem med na špejli. ”Eriku, ale ten ti sluší, uvážu ti pěknej uzel.” Prodávající elfka mi podávala zrcátko. ”Sluší vám pane, jen se podívejte.” Hlavou mi bleskl nápad, jak zaženu pochybnosti o upířím původu černovlásky. Vzal jsem zrcátko a natáčel jím směrem na děti. Děti jsem viděl, ale ... ”Na sebe se dívej. Popleto.” Vytkla mi Dori a usmála se nad mou neohrabaností. ”Sluší ti, opravdu.””Kriss. Kriss, že mu sluší?” Černovláska přistoupila a uhladila mi límec košile. Chvíli si mě prohlížela a pak přikývla. ”Sluší. Mám ráda černou. A k tobě se hodí.” Připadal jsem si hloupě. Jak strašák v poli, kterého strojej do hadrů. Dori urovnávala uzel šátku. ”Tak vidíš, je pěknej.” Doufal jsem, že její konejšení nebyl výsměch nad hlupákem, co si neumí koupit kus hadru. Ale snad ne, to bych vycítil. Dori prostě měla z nakupování radost. Alespoň k něčemu je mi vciťování užitečné. Zmateně jsem se podíval po dětech, ale ty měly plnou pusu medu a poznámek neměly. Elfka lákala další kupující a přitom se na mě mile usmívala. ”Mají pravdu, pane. Vezmete si ho?” Přikývl jsem. Hlavně proto, že jsem chtěl mít celý ten cirkus za sebou a odpočítal dvanáct grošů. Nakupování oblečení mi vždy připadlo jako ta nejodpornější věc na světě. ”Eriku, pojď chvilku s námi. Tam, za Kovářskou uličkou, u toho velkýho stromu, se chvilku posadíme, děti dojedí ten cukrkandl a my si odpočinem.” Chtěl jsem se Dori nějak odvděčit za pomoc s nákupem, a tak jsem přikývl. S plnou pusou se mi špatně mluvilo. Raději jsem zrcátko položil. Dori se otočila na svoji společnici.

Seděli jsme na lavičce pod velkou lípou, děti běhaly kolem a olizovaly med. Dori přesvědčovala Kriss ke koupi nějakých šatů, které spolu viděly, ale Kriss jen zamítavě vrtěla hlavou. Tak se alespoň bavily, jaké šaty by komu slušely, k jaké barvě vlasů nebo očí. Občas se zeptaly i mě, ale ptejte se chlapa, co si neumí koupit šátek. Naštěstí jsem už měl nakoupeno, nebál se, že si budu muset něco znovu zkoušet, a tak mi rozhovor žen nevadil. Na jedno ucho jsem je poslouchal, ale spíš jsem sledoval děti. Při hře chlapci upadl zbytek medu na zem a začal natahovat. Dori nemohla taková malichernost vyrušit. Věděla, že se chlapec utiší. Ale já se zvedl, udělal pár kroků a přiklekl k plačícímu chlapci. ”Neplač, sestřička ještě med má a určitě se s tebou rozdělí.” Chlapec si setřel slzy a přijal od sestry nabízený mls. Děti se střídaly v olizování cukrkandlu a i já dostal za odměnu ochutnat. Brrr. Pak se děti znovu rozeběhly kolem stromu a do hry zapojily i mě. Hra mě bavila. Možná proto, že za mlada jsem pod mistrovým učení na hraní čas neměl. Musel jsem číst naučné spisy, studovat kouzla, a až když jsem získal určité vědomosti, mě mistr vzal mezi lidi. Teď jsem si hraní s dětmi užíval. Úmyslně jsem nechával děti vyhrávat, ale měly energie jak malí draci. Po chvíli jsem hru vzdal a zadýchaně se svezl na lavičku k rusovlasé Dori. Děti běhaly dál i beze mě, ale když chlapec nebezpečně zakopl a upadl do prachu cesty, ženy rozhovor přerušily. Dori běžela brečícímu chlapci pofoukat koleno a já zůstal s Kriss na lavičce sám.

”Máš ze mě strach?” Černovláska tiše promluvila. ”Neublížím dětem, ani Dori ne.” Podívala se mi zpříma do očí. Její oči už nebyly tak děsivé, jak mi připadaly včera. ”Ani tobě neublížím.” Cítil jsem, že mluví pravdu, ale dbal mistrova varování. ”Kdo jsi? Jsi upír?” Pokývala hlavou. ”Z části. Chceš mě zabít?” Raději jsem přerušil oční kontakt a sledoval Dori, jak utišuje chlapce. ”Ne, zatím ne.” Kriss tiše povzdechla. ”A příště?” Hlavou mi proletělo mistrovo varování a já přiznal pravdu. ”Možná.”

* * *

Opustil jsem obě ženy s výmluvou, že si chci prohlédnout severní věž a spěchal se ztratit několika klikatými uličkami. Skrze své nadání jsem cítil, že Kriss opravdu Dori neublíží. Alespoň určitě ne ve dne, ale i tak jsem vůbec nevěděl, co si o upírce nebo poloupírce myslet. Bylo pozdě po poledni a já dostal hlad. S obědem u Dori jsem počítat nemohl, a tak jsem zkusil menší zapadlou knajpu ”Na kovadlině”. Šenk čpěl pivem a cibulí. Nad výčepem visela velká cedule s nápisem ”NALEJVÁME JEN LIDEM!” a byl pravdivý. Dlouhé lavice plnili jen muži lidskýho původu. Žádní trpaslíci, hobiti ani gnómové. Hospodou se nesl hlasitý mužský křik a krátké věty. Usedl jsem na pokraj lavice a čekal na obsluhu. Nebyla nejrychlejší. U stolu naproti jsem poznal rychtáře. Popíjel a přikyvoval vousatému muži po pravici. Občas společníka poplácal po ramenou a něco sám vyprávěl. Až pak se přikymácel vysoký, pihovatý hostinský s otázkou: ”Pivo?” Pokrčil jsem rameny. ”Třeba a něco k jídlu.” Hostinský zaklonil hlavu a poškrábal se po mastných vlasech, jako by vzpomínal. ”Brambory a maso?” Chvíli jsem čekal na další nabídku, ale hostinský se dál škrábal po hlavě a očividně čekal na můj souhlas. Došlo mi, že velký výběr nebude a přikývl jsem.

Pivo jsem dostal hned. Bylo silné, mělo říz, ale na můj vkus málo vychlazené. Otřel jsem si pěnu, odložil džbánek a pozoroval, jak se podsaditý rychtář zvedá od stolu. Protáhl se v zádech, otřel ruce do kalhot, vykročil ke mně, přisedl a započal rozhovor; spíše monolog. ”U tří slunečnic nemaj tak dobrý pivo jako tady, co?” Znovu jsem ochutnal ze džbánku a s předstíraným úsměvem odpověděl: ”Ne, to asi ne.””Páč tady pijou dobří lidi. Tady se nemusíš ničeho bát. Žádnej bastard ti nevrazí nůž do zad.” Dlouhán donesl talíř s podivným obsahem a dřevěnou lžíci. Rychtář mi popřál, ”nech si chutnat.” načež se zhluboka napil a otřel pěnu. ”Víš, lidi jako ty tu potřebujem.” Rozvařené brambory mi utíkaly po talíři a musel jsem si pomáhat palcem. ”Jseš čaroděj, tam u brány jsi bojoval jako lev. Je v tobě síla.” Rychtář pochvalně pokýval hlavou, zatímco jsem jako lev bojoval s tvrdým masem. Rychtář dál pokračoval. ”Tfujtajksl, prašivý skřeti a všichni nelidi.”. ”Chci ti něco říct. Ta zrzka, pro tebe není dobrá společnost. Sám proti ní nic nemám, ale pouští si do hospody kdejakou špínu. Viděls ty přivandrovalce na jarmarku.” Možná to nebyla otázka, ale přikývl jsem. Rychtář se usmál ”Vidím, že jsme jedný mysli. Podívej támhle Hanz...” a ukázal na podřimujícího muže ”dřív pěstoval řepu a jaká to byla řepa. Mňam.” Rychtář předvedl rozporuplné gesto. ”Pak se sem přivandrovali hobiti a prodávaj řípu o polovinu levnějc. A co je nejhorší? Lidi to kupujou. Furt říkám starostovi, ať pro takovou pakáž zavede pěkně vysoký daně. Ale von? Darmo mluvit.” Zatímco jsem zápasil s jídlem, zkusil jsem se zeptat: ”A ze skřetů strach nemáte? Zaútočili jednou, zaútočí znovu.” Rychtář vypnul hruď, ”Máme stráže a domobranu! Síla je v nás a prolitá krev udělá z naší zemi vlast.” Pracně jsem žvýkal a s plnou pusou položil další otázku: ”Co když to bude málo? Mistr říkal...” Rychtář mi skočil do řeči. ”Ty nevěříš v tyto muže? Jsou připraveni prolít krev! Jen tuhý boj je zocelí a domů se vrátí jako hrdinové. Jedině tak sjednotíme tohle město. Vím, že skřeti zaútočí, ale možná to je požehnání. Protože jedině takový nepřítel sjednotí měšťany, přinutí starostu vyhnat tu špínu a dát víc peněz na obranu našeho města. My zvítězíme! Dá bůh, že příště bude starostou někdo jinej. Přece musíme našincům pomoct.” Vzdal jsem další boj s tuhým masem a odložil dřevěnou lžíci. Nechtělo se mi poslouchat další řeči o síle domobrany. Ve vší slušnosti jsem zaplatil, rozloučil se a s rychtářovým pozdravem ”Síla je v nás.” odešel. Znovu si přihnul

* * *

                Dlouho jsem se procházel po městě, ale na jarmark už se nevrátil. Večer jsem si spravil chuť v hostinci u Dori. Dostal jsem velký kus šťavnatého vepřového na houbách s knedlíkem. Dnes Dori nebyla na hospodu sama, v obsluze ji pomáhala upírka. Bylo poznat, že Kriss nemá takový fortel do hospodského řemesla, jen odnášela talíře a omývala půllitry, ale i to Dori práci usnadnilo. Občas jsem zahlídl, jak se Dori usmívá, nejspíš byla za pomoc vděčná. Vlastně se usmívala pořád a upírka ji úsměv vracela. Pamatoval jsem si mistrova slova, že to může být jen přetvářka. A když jsem viděl Dori, jak nad pípou s upírkou bezstarostně laškuje, došlo mi, že pokud měl mistr pravdu, Dori za své nové přátelství zaplatí životem.

I když Dori nechtěla peníze a pořád mluvila o zachráněných dětech, nakonec jsem ji přesvědčil a za večeři zaplatil. Odešel jsem do pokoje, dlouho seděl na posteli a přemýšlel, jak Dori ochránit. Možná ji upírka neublíží, ale nechtěl jsem nic nechat náhodě. Mohl jsem Dori varovat, ale mým obavám by asi nevěřila. Pokud budou v šenku hosté, snad se Kriss ničeho neodváží, ale až budou samy, může dojít na nejhorší. Ne, mám od mistra úkol a zákony našeho řádu velí chránit před temnotou. Vyčkal jsem v pokoji, dokud hluk z hospody neutichl. Pak jsem na sebe seslal kouzlo neviditelnosti a opatrně opustil pokoj. Dveře skřípaly. Musel jsem našlapovat tiše a pomalu. I podlaha vrzala, a já se raději chodbou plížil. Na schodech bylo vrzání ještě horší, ale to už jsem zřetelně slyšel hlas šenkýřky. ”A takhle to chodí každou noc.” Dori sbírala půllitry a nosila je k pípě, kde je Kriss ve džberu omývala a stavěla do polic. ”Všichni zmizej a já tu poklízím. Nuda, viď?” Kriss zavrtěla hlavou, usmívala se. ”Pro mě ne, pomáhám ti poprvý.” Dori snesla poslední džbánky, ”Děkuju. Vždyť víš, hlavně za děti.””No tak, nech už toho. Vím, jak ti na dětech záleží, ale cejtím se hloupě.” Pak Dori vzala ze škopku hadr a začala omývat pobryndané stoly. ”Nejen za děti. Jsem ráda i za tvou společnost.” Dori se krásně usmála. Kriss postavila poslední půllitr do police, vzala jiný hadr a otírala stoly z druhé strany. To už jsem pomalu sešel po schodech a upírka mě taktak minula. Ale mou neviditelnou přítomnost snad nezaznamenala, dál pokračovala v rozhovoru: ”I já jsem ráda, že jsem s tebou. To já bych ti měla děkovat za příjemný odpoledne a především za ty koupený šaty.” Dori přerušila práci. ”Ale jsou krásný a slušej ti.” Kriss přikývla, ”Jsou nádherný. Sama bych si je nikdy nekoupila.” položila hadr, podívala se na Dori a i ona se krásně usmála. Dori ji úsměv vrátila, ale pak pokračovaly v otírání stolů, přičemž se pomalu k sobě blížily. Cítil jsem v nich porozumění, souznění, ale i obavy. Přistoupila ke Kriss.

Když společně otíraly poslední stůl, jejich ruce se nechtěně dotkly. Nestál jsem přímo u nich, bál jsem se prozrazení, ale přísahal bych, že si pohladily dlaně. Ustaly v omývání stolu a chvíli tak setrvaly. Pak se Dori napřímila a upírku přátelsky objala. ”Jsem ráda, že jsi se mnou. Samota je hrozná věc.” Tiskla se ke Kriss a já pochyboval, zda-li to je opravdu jen přátelské objetí. Tlukot srdce jsem cítil až v hlavě, ale jak mě varoval mistr, jestli upírka zaútočí, musím zasáhnout. Už, už jsem čekal, že Kriss kousne a já se rozhodoval pro nejvhodnější kouzlo, ale závan temnoty, jenž podobným rituálům předcházel, jsem necítil. Dori ležela Kriss v objetí a letmo ji políbila za ucho. Cítil jsem, jak se mi zrychluje tep. Kriss polibek rozpačitě vrátila. Pak se obě ženy políbily na rty. Zlehka. Něžně. Nic víc.

Dori sklopila hlavu, nejspíš se zalekla, co vlastně dělá. Odstoupila od Kriss a pokračovala v úklidu. Hlavou mi bušil zrychlený tlukot srdce, ale největší nebezpečí upířího útoku snad pominulo. Snažil jsem se zklidnit, bál jsem se, že by upírka tep mého srdce mohla slyšet a mou neviditelnost prohlédnout. Ale obě ženy uklízely omyté talíře a nic je nerušilo. Když Dori zhasínala lampy u stolů a chystala se zamknout, vstupní dveře se rozlétly. ”Máme už zavřeno.”, reagovala Dori na nově příchozí. Ve dveřích stál ramenatý muž hrubých rysů a hrubých slov. ”Máme žízeň.” Vešel. Za ním vcházel druhý obtloustlý muž, který si u pasu přidržoval krátký meč. ”Jste hluchý? Je zavřeno!” Hlasitě zopakovala Dori. Kriss odložila utěrku, nejspíš vycítila nebezpečí. Hrubián rychle přiskočil k Dori, pevně ji chytil pod krkem, hbitě vytáhl dýku a ostří ji přiložil k hrdlu. ”Ty špinavá čubko, kdejakou verbež hostíš a nám nenaleješ?” Jeho tlustý společník se zachechtal, poplácal kamaráda po zádech a prohlížel si černovlasou Kriss. Zrak sklopil. Nevydržel se ji dívat do očí, ale vytáhl meč. To mu dávalo pocit převahy. ”Dej sem prachy. Všechny!” Hlavou mi blesklo, že musím něco udělat.

Zatímco se Dori škrtila v sevření hrubiána, soustředil jsem mysl a začínal mumlat smrtící kouzlo, kterým oba zloděje spálím na prach. Věděl jsem, že se prozradím, ale musím zakročit. Nicméně se stalo něco, co moje soustředění vyrušilo. Kriss se s nelidskou rychlostí objevila u hrubiána a dlaní zakryla dýku, jenž ohrožovala Dori. Než si to hrubián stačil uvědomit, upírka mu vyvrátila ruku do nepřirozeného úhlu. Kost praskla. Dori se vysmekla a spadla na zem. Tlouštík zatěkal očima, pocit převahy byl ten tam, upustil meč a s rychlým zadupáním zmizel odkud přišel. Hrubián řval bolestí, ale boj nevzdával. Snažil se Kriss udeřit levačkou, ale než se stačil rozmáchnout, stalo se to, na co jsem celou dobu čekal. Závan temnoty. Upírka k sobě hrubiána pevně přitiskla, odhalila krk a kousla.

Celé to drama jsem sledoval jako v transu. Muž řval a upírka pila. Vše se odehrálo během pár vteřin, ale pro mě to byly snad hodiny, a přeci jsem nebyl schopen cokoliv udělat. I Dori stále ležíc na zemi, si pomalu uvědomovala, co je Kriss zač. Řev hrubiána se změnil v sípání a nakonec v pláč. Když přestal vzdorovat, Kriss v pití ustala a uvolnila sevření. Muž padl na kolena, po krku mu stékala krev, z očí slzy a z úst sliny. Dori od té hrůzy nemohla odtrhnout oči, ale pozadu se plazila od hrubiána, dokud zády nenarazila na stěnu výčepu. Hrubián se pomalu zvedl. Zdravou rukou si tiskl krvácející hrdlo a jako zmámený vratkým krokem hospodu opustil. Hlasité bouchnutí dveří a ticho. Strašlivé ticho.

Dori měla v očích strach. Sledovala Kriss, ještě před chvílí tak blízkou, teď cizí. Cítil jsem vše. Možná jsem měl zasáhnout dřív, než se všechno tohle semlelo. Uvízl jsem v emocích jako moucha v medu. Z upírky jsem cítil zvláštní pocit provinění, snad lítost. Nebo cosi, co by žádný nemrtvý cítit nemohl. Kriss špitla: ”Promiň. Nechtěla jsem. Vlastně ...” krev ji stékala po tváři. ”jsem ti to měla říct. Kdo jsem a tak. Špatně se o tom mluví.” Dori stále seděla na zemi, zády opřena o výčep. Upírka sklonila pohled a se zastřeným hlasem špitla: ”Tobě bych neublížila. Ani dětem. Opravdu!” Dori opatrně vstala, aniž by zrak od upírky odtrhla. Chvíli na sebe obě ženy hleděly. Obavy a strach. Pak Dori pomalu vstala, otočila se a utíkala někam do svého pokoje k dětem. Kriss beze slova sledovala dveře, za kterými Dori zmizela. Povzdychla.

Nasucho jsem polkl a pomalu mi docházelo, proč je vciťování slabost.

* * *

Nespal jsem dobře. Dusil mě těžký, lepkavý vzduch. Nemohl jsem spát, ani když jsem otevřel okno. Dlouho jsem se převaloval a usnul až nad ránem. Probudil mě až moc živý sen, v němž jsem jasně slyšel lítostivý ženský pláč. Celý propocený jsem se zvedl z peřin, oči upřené do prázdna. Vycházelo slunce. Chvíli jsem s hlavou v dlaních seděl na posteli a v duchu si opakoval zákony našeho řádu. V kádi s vodou jsem omyl zpocenou tvář. Namočil jsem si i vlasy, drobné potůčky studené vody mi dávaly sílu zapomenout na noční můru. Bylo mi těžko u žaludku, ale něco sníst bych měl. Opustil jsem pokoj, sešel do šenku a pohledem se vyhýbal Dori. Nechtěl jsem cítit další emoce. Opět bych jim podlehl. V hospodě bylo jen pár hostů a Dori ... Zdála se smutná. Při objednávání snídaně jsem se dialogu s Dori nevyhnul. Bolelo to, ale snažil jsem se to v sobě udusit. Řekl jsem si jen o skývu suchého chleba a vodu. Dori plaše přikývla, asi ani ona neměla náladu na rozhovor. Byla smutná. Cítil jsem to, ale veškeré soucítění jsem si zakazoval. Nebylo to vůbec snadné.

Drobná suchá sousta mě zbavovala nepříjemného pocitu v ústech a studená voda osvěžovala. Nenuceně jsem pozoroval prázdnou hospodu. Dva kupci o něčem důležitém diskutovali a nějaký řemeslník zaháněl ranní kocovinu česnečkou. Dori stála za výčepem a v očích měla smutek. Beznadějnej smutek. Ne, nechci se vciťovat. Už vím, jak to bolí!

Černá postava rychle scházela po schodech. Byla to Kriss. Přes rameno měla malé zavazadlo a spěšně opouštěla hostinec. Cítil jsem obavy a strach, že upírka způsobí Dori další bolest. A šenkýřka? Její tvář, její oči doslova křičely ”Nechoď!”, ale hlas ji neposlouchal. Dveře hlasitě bouchly. Dori se dívala na zavřené dveře a propadla v pláč. K čertu! Sklonil jsem pohled na špičky bot. Tohle cítit nechci. Tohle se mě netýká! Z rozjímání mě vyrušil křik zvenčí. Zvedl jsem hlavu a spíš ze zvědavosti opatrně vykročil ke dveřím. Pomalu jsem dveře otevřel a hostinec opustil.

Venku stál asi tucet strážných a s napřaženými halapartnami obkličoval upírku. Za nimi seděl na koni rychtář a vztekle křičel: ”Vzdej se, ženská! Tohle je zákon! Jseš obviněná z vraždy.” Za koněm jsem zahlédl povědomého tlouštíka. ”Je to vona, pane. Určitě to vona kousla Harryho.” Ano, určitě to byl ten zloděj ze včerejšího večera. Kriss neodpovídala, jen těkala pohledem po strážných a hledala příležitost k útěku. Chtěl jsem nedorozumění vysvětlit: ”Rychtáři, ona je nevinná. Jsem svědek. Dva zloději chtěli včera vykrást hospodu. A tato žena jim v tom zabránila.” Kriss se po mně ohlídla. V očích měla otazníky. Zlé a krásné otazníky. Rychtář si nic nenechal vymluvit: ”Ty se do toho nepleť. Řikám, vzdej se, ženská!” Nemohl jsem mlčet, včera jsem zaváhal, ale dnes ne. ”Říkám pravdu! Ten muž za tebou byl …aú ...” Ani nevím jak, někdo na mě shora hodil těžkou síť. Snažil jsem se vyprostit, ale jen jsem se víc zamotával. I Kriss byla polapena, ale ona alespoň zkoušela svými pěstěnými nehty proříznout oka sítě. Strážní na nic nečekali a bili nás plochými údery halaparten. Kriss se stále zmítala a snažila vyprostit. Ona měla šanci, snad. Další rána do hlavy mě zbavila vědomí.

* * *

Procitl jsem, jen vůně sena staré stodoly dávala tušit místo. Seděl jsem zády připoután k dřevěnému sloupu a zkoušel otevřít oči. Pravé napuchlé víčko vzdorovalo. Hlava se mi motala a bolest se ozývala v každém údu, ale spoutané ruce nedovolovaly ohmatat modřiny. Navíc mě v ústech dusil roubík. Jen ztěžka jsem dýchal nosem. Naproti mně visela k trámu za ruce přivázaná Kriss. Špičkama nohou se taktak dotýkala země. Zdravým okem jsem hledal možnost úniku, ale jediné vstupní dveře hlídali dva strážní. A co víc, dveře se právě rozletěly a dovnitř vcházel rychtář. Vedl několik dalších měšťanů a vysvětloval: ”Je obviněná z vraždy, ale určitě to je ďáblova děvka.” Rychtář ukázal na Kriss. Jeden z mužů v dlouhém plášti vzal dřevěné štokrle z rohu stodoly a postavil ho k upírce. Uchopil ji pevně za nohu. Kriss museli držet strážní, neboť se hystericky zmítala a křičela. Cítil jsem její strach, touhu utéct a všechny její pocity. Muž v plášti přiklekl, vzal dlouhý hřeb a kladivo. Přidržel hřeb na zmítajícím se nártu, rozmáchl se a udeřil. Řev. Šílená bolest. Hřeb ji takřka proklál chodidlo.

Moje nadání mi vracelo všechny bolestivé emoce, které musela Kriss strpět. Řval bych, kdyby mi to roubík dovolil. Muž v plášti vstal. ”Myslím, že vina byla prokázána. Tato žena je posedlá ďáblem. Člověk by se stříbra nebál.” Ostatní muži přikyvovali a pomalu se rozcházeli. Nechápal jsem, jak může být někdo takto souzen. Rychtář si přidržel stranou muže v plášti a šeptem se zeptal: ”Byl ten hřebík aspoň stříbrnej?” Muž v plášti pokrčil rameny ”Kdo má dneska na stříbro?” a odešel. Rychtář něco zanadával, chvíli se nervózně rozhlížel po stodole, ale pak přistoupil ke mně a s pocitem vítěze se usmál. ”Stál jsi na špatný straně, hochu. A já tě varoval. Říkal jsem ti, drž se od tý zrzky dál. Ale ty ne.” Vzal stéblo slámy a šimral mě jím po nose. ”I na tu zrzku dojde, už brzo. Uvidíš. Dal jsem ti roubík, aby tě nenapadlo něco čarovat.” Rychtář vstal a pásl se pohledem nad mým příkořím. ”Ty máš vlastně štěstí, že vím, co je soucit. Pomůžu ti a dám ještě šanci. Dostaneš jen deset ran holí. Soud už rozhodl. Není to tak hrozný, když ji,” kývl hlavou k upírce, ”čeká hranice. Snad se poučíš.” Znovu se povzneseně usmál a odešel.

Kriss, přivázaná za zápěstí k trámu stodoly, skučela bolestí, ale já ji nemohl pomoci. Ostatně ani sobě ne. Strážní nám občas zkontrolovali pouta, ale jinak polehávali na seně u vchodu. Kriss na mě upírala oči. Pohledem na její zdravá chodila jsem poznal, že hřeb opravdu nebyl ze stříbra. Stříbro upírům působilo vážná, často smrtelná zranění, zatímco jiné rány dokázali rychle regenerovat. Ale to nikdo ze samozvaných soudců nejspíš nevěděl nebo nehodlal čekat. Hlavou mi běžela všechna kouzla, jenž jsem se u mistra naučil a kterým bych se osvobodil, ale s pouty na rukou a roubíkem v puse moc nezmůžu. Je opravdu málo kouzel, na které stačí soustředěná mysl.

Kriss se po mně pořád dívala, byla vystrašená, ale to já taky. Možná ještě víc. Musím něco udělat. Musím! Ne kvůli sobě, snad ani ne kvůli upírce, se níž jsem byl bolestí spojen, ale určitě kvůli Dori, - příští rychtářovou obětí. Znovu jsem se snažil vybavit si kouzlo, jenž by nás zachránilo. Marně. Ale něčeho jsem si všiml. Nad trámem, ke kterému byla Kriss poutána, ležela mrtvá krysa. Nazdařbůh jsem zkusil upřít zrak na mrtvé tělo hlodavce a zkusil uvolnit trochu síly. Nedělo se nic. Sakra! Zavřel jsem oči a zkusil se víc soustředit. Když jsem oči otevřel, mrtvý hlodavec pohnul nohou. Nečekal jsem to a vlastně mě vyděsilo, že jsem tuto temnou sílu schopen použít. Nekromancie byla našemu řádu přísně zapovězena. Magická rada by mě zavrhla, nejspíš uvěznila, a už nikdy bych... Ne, tohle bych opravdu neměl zkoušet. A proč vlastně? Zítra dostanu deset ran holí, ale budu žít. Mně se přece cizí problémy netýkají! Ale, ... Sakra! Došlo mi, že takhle nemůžu přemýšlet, opovrhoval bych sám sebou. A znovu se snažil najít jiný způsob, jak nás osvobodit. Marně, a čas běžel.

Nakonec jsem sebral odvahu a s upřeným pohledem na krysu uvolnil víc magické síly. Hlodavec se zvedl na všechny čtyři a otřepal se. Z těla krysy spadla kůže a odpadalo maso. Byl to hrozný pohled. Přestože jsem za ta léta učení viděl podobných probuzení stovky, tohle bylo mé dílo. Hlodavec kostnatou hlavičkou sledoval mé oči. Čekal na rozkaz stvořitele. Kriss na mě vyděšeně upírala oči, nejspíš vytušila kouzlo temnoty. Kývnul jsem na Kriss na znamení, že je vše v pořádku a soustředil se na hlodavce. Krysí kostra hbitě proběhla po trámu a začala přehryzávat provazy, jenž upírku k trámu držely. Když provazy povolily, Kriss zkontrolovala, zda neupoutala pozornost strážných. Zbytečně, strážní leželi na seně u dveří a něco si ospale vyprávěli. Upírka mě tiše zbavovala pout a pak letmo políbila. Nekousla. Jen jeden polibek na rty. Nevím, zda to byl výraz díku, nebo něco osobního, ale bylo to hezké, nečekané. Když jsem měl ruce volné a ohmatával si všechny modřiny, chystala se Kriss k útoku na stráže u vchodu. Tiše jsem ji zadržel a na oba strážné seslal kouzlo ”Spánek”.

* * *

”Dori, musíme odsud.” Vysvětloval jsem šenkýřce když nám otevřela. ”I tebe chtěj uvěznit. Vem děti, něco málo, co uneseš a musíme zmizet. Rychtář má plán a nebude dlouho trvat... ” Dori přikyvovala, ale když za mnou spatřila Kriss, vrhla se k ní a láskyplně přítelkyni objala. Cítil jsem zvláštní pocit štěstí a radosti. Už jsem upírku nepodezříval, že by chtěla Dori ublížit. Vlastně jsem byl rád za jejich city. Zní to zvláštně, ale mě jejich radost skrze vcítění vracela sílu. Přestože by mistr s mým jednáním určitě nesouhlasil. Kriss políbila šenkýřku na krk a zašeptala: ”Promiň. Nechtěla jsem tě včera vyděsit.” Dori upírku radostí tiskla ”Slyšela jsem, že tě chtěj upálit.” a po tváři jí stékaly slzy štěstí. Cítil jsem jak Dorina skrývaná samota pomalu taje jak jinovatka na slunci. Ani Kriss neměla daleko k slzám. ”Je mi s tebou hezky. Neopustím tě.” Znovu se k sobě pevně přitiskly. Soucítil jsem a byly to krásné city. Nádherně krásné. Kriss zašeptala: ”Erik má pravdu, přijdou si pro tebe. Pojď, dokud je čas. Pomůžem ti.” Očekával jsem dlouhé přemlouvání, ale Dori si setřela slzy, přikývla a běžela pro děti.

Kriss pomáhala Dori balit nejnutnější věci a já hlídal okolí, zda si pro nás nepřijdou rychtářovy stráže, ač jsme při útěku snad velkou pozornost neupoutali. Bylo pozdě odpoledne. Z hostinské stáje jsme tiše vyvedli tři koně. Totiž ne všichni koně nám patřili, ale museli jsme spěchat.

Kriss se proměnila v netopýra, kontrolovala město z výšky a ukazovala směr. Děti jsme vysadili do sedla, i Dori nasedla a já na sebe seslal kouzlo ”Neviditelnost” a pěšky doprovázel koně. Děti se divily, ale moc nereptaly, stejně jako jejich matka měly strach. Vysoko nad hlavou jsem pozoroval netopýří křídla, jež nám ukazovala směr. Po ulicích města jsem doprovázel Dori a šeptem ji i děti uklidňoval. Jen jsem se musel vyhýbat ostatním chodcům, kterým jsem zůstal skryt a občas do mě vráželi. Stráže u brány kontrolovaly jen povozy, hlavně kupce. Možná nás ještě ani nezačali hledat, a tak jsme se z bran města dostali snadno.

Když jsme se ztratili z dohledu města, přilétla Kriss a nabyla lidské podoby. Děti radostí výskaly nad povedeným trikem, ale Dori znejistěla. Měla obavy a já je cítil. Asi se těžce smiřovala s tím, co je Kriss doopravdy zač. Nicméně sesedla z koně, sklonila hlavu a pomalu přistoupila k upírce. Chvíli jen tak stála, ale pak upírku objala. Až teď Dori upírce odpustila. Zatímco si obě ženy vyměňovaly polibky, já se snažil bavit s dětmi. Běhali jsme kolem koní a hráli na babu. Když se ženy od sebe odpoutaly, Kriss špitla: ”Musíme někde přespat.” Dori přikývla. ”Tam, za kopcem je stará opuštěná ovčírna.” Nasedli jsme znovu na koně, Dori nás vedla a slunce pomalu zapadalo.

Ovčín byl opravdu opuštěný. Blízký potůček zabavil děti, já odstrojil koně a Dori s Kriss připravovaly nocleh. Když dokončily úpravu našeho útočiště, vysvlékla Dori promáčené děti z šatů. Šaty dala sušit a děti spát. Prohlížel jsem okolí. Mohli nás napadnout skřeti i rychtářova domobrana. Za ovčínem stál vysoký, pampeliškami porostlý kopec. Dával tušit větší rozhled po okolí. Pomalu jsem se hrabal k vrcholu, ale v půlce cesty se ohlédl. Kriss s Dori se vysvlékly z šatů a ponořily se do koryta potoku. Perlivá voda omývala jejich těla. Bylo to už dlouho, co jsem naposled viděl krásné křivky nahého ženského těla. Nervózně jsem se podrbal po hlavě, ale ... Ne, nechtěl jsem obě ženy obtěžovat, určitě chtějí být o samotě. Zaplašil jsem necudné myšlenky a hrabal se dál na kopec. Na vrcholu jsem pozoroval světla města, ze kterého jsme museli utéct. Sledoval jsem ta světla s lítostí. Útěkem jsem se vzdal mistrova učení. Mistr by nikdy nepochopil, proč jsem pomohl upírce. Měl jsem pomáhat lidem, chránit město. Ale jak? Lze vůbec lidem pomoci? Nevěřil jsem, že rychtářova domobrana dokáže příští útok skřetů odrazit. Snad jsem pomohl alespoň Dori, dětem a Kriss. A byl jsem za to rád.

Ležel jsem v pampeliškách, pozoroval první hvězdy a poslouchal od tůně se tichý ženský smích. Zasnil jsem se a naslouchal tomu všemu. Přál jsem Dori i Kriss vše, po čem touží. Bylo mi krásně. Až když tichá slova od vody ustala a obě ženy se vytratily, i já zatoužil omýt bolavé tělo. Seběhl jsem k potoku, vysvlékl se a chvíli si prohlížel modřiny. Po té jsem usedl do písčitého koryta. Sluncem prohřátá voda příjemně osvěžovala. Zaklonil jsem hlavu a znovu přemýšlel, zda pomocí upírce, Dori i dětem činím správně. Soucítění mi dávalo směr, víru, ale ne logické vysvětlení. Odpověď jsem nenašel, ale perlivá tekoucí voda tišila bolest a smývala špínu událostí.

Když jsem se dost vymáchal, posbíral oblečení a tiše otevřel dveře ovčírny. Doufal jsem, že už všichni spí. Děti spaly, čerstvý vzduch jim dělal dobře, i Dori s upírkou ležely ve svém hřejivém objetí a tiše oddychovaly. Těžko jsem po tmě hledal lůžko, kde přespat, až po chvíli tápání jsem spatřil připravené, prázdné místo s volnou dekou vedle Dori. Nechtěl jsem ji budit. Tiše jsem ulehl, přikryl se a s čekáním na klidný spánek povzdechl. Dori ve spánku zavrněla a pohladila Kriss po zádech. Upírka procitla, snad ani nespala, oplatila milence pohlazení a políbila ji do vlasů. Polekal jsem se a předstíral, že už tvrdě spím. Dori se probrala a polibek upírce vrátila. Pak se políbily na rty, pohladily se po ramenou a nohy zapletly mezi sebe. Šeptaly si sladká slůvka a mazlily se ve vlasech. Touha a vášeň. Cítil jsem všechno! Přál jsem jim lásku, ale připadal jsem si strašně hloupě, být jim nablízku v tak intimní chvíli. Posadil jsem se a chtěl rychle zmizet. Dřív než jsem tak stihl učinit vzala mě Dori za ruku, přitiskla ji na štíhlý bok a zasněně šeptla: ”Nechoď pryč. Buď tu s náma.” Zaváhal jsem a znervózněl ještě víc. Dori jsem měl rád, možná víc než rád, nechtěl jsem před ni utéct, vlastně i polibek Kriss, jenž mi při útěku z rychtářova vězení věnovala, mi nebyl nepříjemný, ale takhle...? Svědomí zápasilo s touhou. Opatrně jsem pohladil rusé vlasy, nicméně pořád pochyboval. Pak se ke mně Dori otočila a hladila po vlasech, krásně ji v tý tmě zářily oči. Voněla. I Kriss se překulila a začala mě hladit po nahých zádech. Měla chladné dlaně a jemné mravenčení mi pomalu prostupovalo celým tělem. Pochyby se vytratily a já už se nedokázal ovládat. Podlehl jsem. Oplácel jsem Dori sladké polibky a hladil ji, i upírku po jejich krásných tělech. Bylo to dlouhé a vášnivé. Hodně vášnivé.

Když jsme propleteni v sobě usínali, uvědomil jsem si, že můj zápas svědomí, bolest, modřiny a jiné příkoří, který jsem strpěl, jsou vlastně nepodstatné. Všechna tíha světa ze mě spadla a cítil jsem se snad poprvé v životě opravdu šťastný. Asi jsem ztratil to, pro co jsem žil, ale opuštěním mistrova učení snad není všemu konec. Nekonečná síla mi dávala vědomí, že budu a chci dál pomáhat lidem, jak praví řád magického učení. Ta síla mi proudila celým tělem a já cítil: Miluju! A pro ten pocit má přeci smysl žít. Žít pro lásku.

Ráno se první probudily děti. Dori se ve spánku tiskla ke Kriss. Potichu jsem je přikryl, oblékl si jen spodky a vzal děti k potoku, po jehož proudu jsme si pouštěli loďky z listů, klacíků a dřívek. Voda byla i po ránu teplá, a tak jsme se brodili potokem, cákali a hrál si s nimi jak malý.

Dori se s upírkou probudila až po pár hodinách. Vyšly z ovčácké chýše nahé. Nestyděly se. Držely se za ruce a krásně se usmívaly. Moc krásně. Děti maminku radostně vítaly. Ženy přišly k potoku, ponořily se do bublající vody a hrály si s námi. Děti měly radost, že se do hry zapojilo víc lidí, pouštěly po proudu další loďky a výskaly. Kriss s Dori se usmívala, slunce hřálo a nad krajem se nesl zpěv ptáků.

* * *

Konec vodních radovánek ustal, když se nad krajem ozvalo táhlé troubení rohu. Vyskočil jsem z vody a spěchal na blízký pampeliškový kopec. Zadýchaně jsem se připlazil k vrcholku a pozoroval, jak se u lesa připravuje početná škřetí horda k útoku. Město bylo takřka obklíčeno. Za mnou běžela Kriss, pak Dori i děti. Chvíli jsme zástup skřetů pozorovali. Kriss zhodnotila situaci: ”Měli by jsme zmizet!” ”Maminko, tam se bude bojovat?” Chlapec měl taky otázku: ”A budou tam i střílet?” Holčička dodala: ”Bude je to bolet?””Bojovat budou vojáci.” Děvčátko přikývlo. Vyvedl jsem koně a pomáhal se zavazadly. Děvčátko se ptalo dál: ”Maminko, je dobře, že už tam nebydlíme.” Pomohl jsem Dori vysadit děti na koně. Ale děvčátko mělo další otázku: ”A co když vojáci prohrajou? Zapálej ti zlí skřeti město?” Mladší chlapec se rozplakal: ”A kdo pomůže ostatním dětem, Adélce a Kubíkovi?” Kriss nasedla na koně, Dori taktéž a dodala: ”Těm pomůžou jejich maminky a tatínkové. Teď, musíme pryč.” Kousl jsem se do rtu. Už, už jsem chtěl nasednout, ale v hlavě jsem slyšel poslední slova dětí. ”Kdo pomůže Adélce...?” Nenasedl jsem, otočil se a znovu běžel na kopec. Ještě chvíli jsem se díval, ale pak přikývl. Seběhli jsme do ovčína, začali se rychle strojit a balit zavazadla. Děti pobíhaly kolem, ale malá holčička se ptala: Dori strojila děti a vysvětlovala:

Dori na mě křičela. ”Eriku, kam jdeš?” Stál jsem na kopci a sledoval jak skřetí horda vyráží k útoku. Nemohl jsem se od boje odtrhnout. ”Eriku!” Kriss i Dori sesedly. Stál jsem na kopci, ale já ... já nemohl odjet. Ne teď. První ke mně přiběhla Kriss, chvíli i ona pozorovala boj a pak špitla: ”Eriku, musíme jít.” Až po chvíli jsem odtrhl zrak. ”Já vím.” Pak přiběhla i Dori. ”Eriku! Pojď.” Před Dori jsem sklopil oči, přistoupil k ní, objal ji a dlouze políbil. Asi mi nerozuměla, ale přesto líbala tak něžně. Pak jsem zašeptal: ”Nemůžu jet s váma.” Slzy měla na krajíčku. Cítil jsem je. Objal jsem i vášnivou Kriss a políbil ji na slmyslné rty. ”Jeďte napřed. A buďte na sebe hodný!” a vykročil vstříc svému osudu. Dori plakala, ”Eriku, proč?” ale já se už neohlédl. Nemohl jsem odtrhnout oči od útočících skřetů a spíš pro sebe dodal: ”Děti maj pravdu. Kdo pomůže Adélce?”

Šel jsem vstříc boji. Dori za mnou ještě něco křičela, ale slovům jsem už nerozuměl, jen něco krásného jsem pocítil u srdce. Určitě říkala něco hodně krásného. Něco, co umocnilo můj nevšední milostný zážitek. Avšak vrátit jsem se nemohl. Město se neubrání a vidina mrtvých dětí a žen z města byla příliš děsivá. Skřeti útočili, ale místo opevňování se hlavní brána otevřela a vyjela nepočetná družina domobrany. Magicky jsem zostřil smysly a spatřil v jejím čele rychtáře. Jeho kůň si razil cestu vpřed a nebojácně vedl své muže. Jeli rychle a beze strachu. Zdatně pobíjeli skřetí válečníky. Ale bylo jich málo. Příliš málo. Rychtář neohroženě stínal hlavy útočníků. Ale první nebezpečný výpad skřetím kopím zbavil rychtáře sedla. Krev, řev, bolest, porážka a smrt.

Ostatní obránci zbaveni velení znervózněli a chystali se k ústupu. Musel jsem zasáhnout. Byl jsem ve výhodě, stál jsem v týlu skřetí hordy. Z rukou mi vyletělo asi pět kulových blesků skřetí armádě do zad. Víc jsem nemohl, popálil bych si dlaně. Ale i tak byl výsledek lepší, než jsem čekal. Skřeti se tlačili v obléhání palisád a každý kulový blesk zabil skoro tucet skřetů. Ale nemohlo stačit. Dobře jsem věděl, že tak velké přesile neubráním sebe ani město. Zákon našeho řádu přece říká: Pomáhat. Otázkou bylo jak? Znovu jsem použil temné kouzlo, jako včera na hlodavce. Jednoduché soustředění a mrtví skřeti vstávali ze země. Oklepali ze sebe zbytky masa, chopili se zbraní a čekali na rozkaz. Vyšel jsem vstříc bitvě a do krvavé řeže zařval jediný rozkaz: ”Bóóój!!!”

Nemrtví služebníci se okamžitě pustili do svých bratří a útočící skřeti umírali zbraní mých služebníků. Šel jsem dál a vyvolával další nemrtvé. Šlo to tak snadno. Jen trochu soustředění umocněné mávnutím ruky. Měl jsem koho chránit a důvod bojovat. U srdce mě hřála láska dvou žen. Další služebníci se probouzeli a bojovali jako draci. Má armáda rostla. Nemrtví získávali převahu a poráželi vše, co jim stálo v cestě. Jedinou myšlenkou jsem jim zakázal vstup do města a útočit na obránce. Zpoza palisád občas vylétl šíp, i lidé ve městě se snažili bránit, ale nemrtvou armádu ohrozit nemohli. Kráčel jsem dál, soustředěnou myslí a lehkým pohybem ruky probouzel další nemrtvé. Skupina mých služebníků se množila exponencionálně. Skřetí horda se rychle ztrácela a město zůstalo netknuto. Zbytky skřetů utíkaly do lesů, ale někteří se vraceli, vstříc jisté smrti mé nemrtvé armády. Až pak jsem spatřil, jak z lesů vyjíždí královské vojsko. Zastavil jsem boj.

Nemrtví svěsili paže a čekali. Z lesu vyjel kůň. Vezl staršího muže s dlouhým vousem. Muž jel vzpřímeně, mával holí a stojící nemrtví, jenž mu stáli v cestě, se rozpadali v prach. Byl to můj mistr. Zřejmě tušil co se přihodilo a jel mi vstříc. Věděl jsem, čeho jsem se dopustil, dle řádu magické rady mě čeká vězení, ale o svých činech jsem nepochyboval. Teď už ne.

Mistr zastavil pár sáhů přede mnou a promluvil: ”Eriku, víš, co děláš?” stáli jsme proti sobě. Mistr měl za zády dvě, možná tři stovky těžce ozbrojených mužů, ale mě chránilo dobrých půl tisíce nemrtvých skřetů. ”Vím co dělám, zachránil jsem lidi v tomhle městě, ženy, děti, před jistou smrtí.” Mistr sesedl z koně a vykročil mi vstříc. ”Eriku, možná jsi je zachránil, ale temnotou. Dobře víš, že nekromancii náš řád přísně zakazuje.” Podíval se mi do očí a pokusil se mi číst myšlenky. V telepatii jsem nebyl tak silný, zkoušel jsem odolat, ale i tak mistr nejspíš něco vyčetl. ”A ta černovlasá žena, je upír, vid? Ano, tušil jsem to. Ovládla tu zrzavou šenkýřku, která ti popletla hlavu. Chráníš to, proti čemu bys měl bojovat.” Oponoval jsem. ”Ne, mistře, nemyslím, že bych stranil temnotě. Zabránil jsem krveprolití, město žije. Cožpak to nevidíte? A že se chci zastat někoho, na kom mi záleží, je to snad důkaz, že straním temnotě?”

                ”Eriku, mluvíme o upírech! Znáš ty bytosti, necítím z tebe nákazu, tak proč to děláš?” Sklonil jsem před mistrem hlavu a vysvětloval. ”Mistře, vážím si Vás, ale ty ženy nejsou tím, co si myslíte. Ta černovlasá žena není upír, nejspíš ji stihlo prokletí, není lhostejná k životu, jako jiní nemrtví. Nemá potřebu působit bolest a zabíjet.””Eriku! Tvá mysl je zmatená, to co cítíš je pomatená láska dvou žen.” Vzdoroval jsem. ”Ne mistře, v tom se mýlíte. To určitě není pomatená láska. Já věřím, že láska v každé formě si zaslouží úcty. Já vím, že láska...” Hlas se mi zlomil. ”těch žen je opravdová.” Slova mi vázla v hrdle. ”Musel jsem je chránit. Stejně jako jsem chránil město.” Uvědomil jsem si, že nemusím pochybovat. ”Náš řád nám přece káže: Pomáhat!” Zhluboka jsem se nadechl. ”Ne, mistře, nemohu se vzdát, ani vydat ty ženy. Odejdu v míru, zříkám se Vašeho učení, ač si Vás opravdu vážím.” Otočil jsem se a vykročil směrem za obzor, kde jsem opustil Dori, děti a Kriss. Věřil jsem, že mě mistr nechá odejít.

Najednou se nad krajem ozval mohutný výbuch a vše kolem bylo smeteno tlakovou vlnou. I já byl smeten někam do kopřiv. Hlavou jsem se praštil o kámen, a když jsem přišel k sobě, shledal jsem, že většina skřetích služebníků se rozpadla v prach, uvnitř kruhu stál mistr a křičel další zaklínadla. Zvedl jsem se z kopřiv a mohutným magickým skokem doskočil k mistrovi. Za letu jsem negoval všechna mistrova zaklínadla a poslal na něj větrný vír. Síla větru mistra odhodila několik sáhů. Rozhlédl jsem se a zjistil, že těžkoodění vojáci se chystají k útoku rozdrtit zbytek mé armády. Zatímco se mistr ztěžka zvedal, probouzel jsem soustředěnou myslí další nemrtvé služebníky. Teď vstávali nejen mrtví vojáci, ale i drobná zvířata, hlodavci, vše mrtvé bylo připraveno položit za mě nově získaný život. Ale rozkaz k útoku jsem nevydal. Těžkooděnci zastavili útok. Dobře věděli, že teď by už neměli šanci. Když se mistr zvedl, byl asi zaskočen mým pevným rozhodnutím bránit svou víru v lásku. Rysy v obličeji mu ztvrdly, zvedl svou hůl a do nebe zakřičel: ”Nenechám tě takhle skončit.” Země se začínala třást, pak silněji, a pak mnohem silněji. Ve městě se bořily vysoké věže a padali nemrtví i těžkooděnci z koní. Zatáhla se obloha, přihnal se vítr, jenž se splétal do trychtýřů a tvořil tornáda. Z nedalekého jezera se vzedmula ohromná vlna a porážela všechny mé služebníky. Pak se mi zablesklo před očima a mě zasáhla slabost. Nevím co to bylo, takové kouzlo jsem neznal. Nohy se mi podlomily a nějaká mohutná síla mě udeřila do prsou a odhodila na velký balvan. Bolest v kříži mě ochromila, ztratil jsem dech, ale ne vědomí. Zkusil jsem magicky regenerovat síly, ale nešlo to. Přišel jsem o všechnu sílu. Bezmocně jsem sledoval, jak mistr s napřaženou holí a mocným skokem dopadá na mě. Nebyl jsem schopen vstát, ale svou víru v lásku nevzdám. Ne! V poslední chvíli jsem se dokázal odkutálet stranou. Něco zapraskalo. Něco se zlomilo. Koutkem oka jsem zahlédl, jak mistr dopadl na balvan, který mi před chvílí pochroumal záda. Něco bylo jinak, pocítil jsem opět magickou sílu. Z temné oblohy začalo hustě pršet. Prudký déšť bodal do tváře. Vstal jsem. Mistr se těžce zvedal z balvanu. Pod sebou měl svou zlomenou hůl.

Magická síla se mi vracela. Nečekal jsem na další mistrova překvapení a vztyčil magický štít, jímž jsem utvrdil regeneraci, ale i tak jsem stěží lapal po dechu. Mohl jsem seslat ohnivé blesky nebo jiné útočné kouzlo, měl jsem vztek, možná i důvod k odplatě. Ale snad poslední zbytky svědomí mi bránily. ”Mistře,” ztěžka jsem dýchal, ”nechte mě jít. Nic víc nežádám. Jen mě a ty ženy nechte jít. Prostě nás nechte jít!” Mistr se zvedl a zařval: ”Sám sis zvolil cestu!” Vztáhl ruku k nebesům a kraj prosvítil oslnivý záblesk. Celý to trvalo jen zlomek vteřiny, ale mně se vše odehrávalo trochu mimo realitu a zpomaleně. Blesk z mraků sjel přesně na moji hlavu. Zahřmělo. Zapotácel jsem se. Celý můj život mi proletěl před očima a já si uvědomil, že asi takhle nějak vypadá smrt.

Ale blesk mě nezabil. Sjel po mém těle, nebo po magickém štítu a po deštěm promoklé zemi se šířil dál. Mistr byl silou blesku odhozen naznak. Sám blesk by mu nejspíš neublížil, ale jeho tělo odletělo zpět na balvan o nějž se opíraly rozštěpené zbytky hole. Zůstal ležet. Z hrudi mu čněly třísky. Zbytky jeho magické hole. Znaku jeho moci. Mistr zachroptěl a snažil se zvednout hlavu. Upíral na mě chladné oči. Z úst mu tekla krev. Ztěžka vydechl. Naposled. Netrpěl.

Přiklekl jsem k mrtvému učiteli. Tohle jsem přece nechtěl. Jeho mrtvé, prázdné oči mě vrátily do reality. Dlaní jsem mu zatlačil víčka a tiše zašeptal: ”Tohle jsem nechtěl, mistře.” Poklekl jsem a zkusil se pomodlit. Hustý déšť smýval krev z jeho úst. Vstal jsem a vykročil směrem, kde jsem opustil Dori, Kriss a děti. Miloval jsem jejich lásku. Cítil jsem, jak mi po tváři stékají slzy, ale utichající, milosrdný déšť je smýval. Šel jsem dál a začínal si uvědomovat, že nesmím poslechnout svou touhu, vrátit se k čarokrásné, vášnivé Kriss, milé, vždy přívětivé Dori a k jejím všetečným dětem. Vždy jsem se snažil lidem pomáhat! Ale lidem asi není pomoci. Teď na mě rada čarodějů za vraždu mistra uspořádá štvanici. Už mi nepomůže žádné neviditelné kouzlo. Ne, nesmím se vrátit, následovat svou touhu a ohrozit ten krásný cit lásky. Nejspíš asi nikdo nemůže pochopit to, co k oběma ženám cítím. K jejich něžnému objetí, kráse, dokonalé souhře citů. K citu, jenž mi dal tolik síly. Ne, nesmím je vystavit dalšímu nebezpečí, které by jim v mé přítomnosti hrozilo. Zvedl jsem jeden dlouhý nůž a procházel se po prázdném poli mrtvé i nemrtvé armády. Žádné místo by nemělo nést svědectví o smrti a přinášet pozůstalým bolest. Země by měla dávat úrodu a ne se stát památníkem smrti. Déšť utichal. Smýval krev, špínu a všechna svědectví o bitvě a zlu, zde napáchaném. Šel jsem dál a přemýšlel. Jednou se pole obrodí, po dešti slunce vysvitne, časem mrtví zetlejí. Pole bude znovu zoráno, zaseto a vzklíčí. Život půjde dál. Přežije. Ostří zbraně jsem si přiložil k srdci, připomenul si cit dvou žen a dokončil myšlenku: ”I láska přežije!” A pak bodl. Zprudka. Rychle. Ani to nebolelo.

---