Záhadný rybář děda Bureš

Už je to docela dlouho, co jsem jezdíval na návštěvy k jednomu známému do Bystříčka v Orlických horách. Ten známý se jmenoval Jaromír a byl to rybář tělem i duší. Obýval takový malý baráček u silnice a nenáviděl pořádek. Nad postelí měl Jaromír mapu povodí Orlice, ve skříni hned vedle saka visel neoprenový oblek a potapěčské vybavení. Včetně harpuny na žraloky. Knihy nečetl, stačily mu kapesní a rozšířený atlas ryb. Místo v knihovničce tak mohly zaplnit různé druhy návnad a olůvek a jiných nezbytností. Na videu nejraději sledoval pořady o rybaření v Jižní Americe, což byl jeho největší sen.

„Štěpo,“ říkával mi při večerních projekcích, „já bych jim v tej Americe tak ukázal...“

Na rybářské pruty jsem u něj narážel všude možne – myslím, že jen na záchodě jsem žádný neobjevil. Ale jinak byly opravdu všude – v ložnici, v obýváku, v chodbě, v předsíni, ve spíži, dokonce na kuchyňském stole! Tam měl totiž svoje nejmilejší kousky a co pamatuji, tak je nikdy ze stolu nedal pryč. Ani při jídle ne – to mi vždycky vyprávěl, co s kterým prutem zažil, co na něj chytil a kde s čím vyhrál. Nejzajímavější ale je, že jsme ryby k jídlu nikdy neměli. Vlastně ano, jednou, ale to byly jenom nějaké rybí prsty z friťáku, takže se to asi nepočítá.

Jaromír pochopitelně zastával funkci porybného. Vydával rybářské povolenky a kontroloval povodí. Obzvláště rybník v Bystříčku byl pod jeho neustálým dozorem. Během každé mojí návštěvy jsme tam šli alespoň jednou na ryby. Brával mě i jinam – na Pastvinskou přehradu, na Tichou i Divokou Orlici, ale rybník v Bystříčku jsem si zamiloval. Tiché místečko s pravou rybářskou atmosférou. Tam jsem také poprvé chytal ryby – respektive pokoušel jsem se o to.

„Dáš návnadu na háček, tááák,“ vysvětloval mi Jaromír, „a pak si ho takhle dáš za záda a švihneš sílou dopředu.“

Nic těžkého. Napíchl jsem kus housky na háček a švihnul jsem rukou směrem dozadu. Netrefil jsem rybník, ale dráty elektrického vedení. Jaromír z toho byl moc smutný. Jednak proto, že přišel o téměř celý vlasec a pak také proto, že zjistil, jaké jsem neuvěřitelné nemehlo. A od té doby jsem už na rybníku raději nevzal prut do ruky. Stejně jsem tam ale nechodil kvůli rybám, jako kvůli rybářům.

Kolem té půl šesté se vždycky kolem rybníka sešlo několik obyvatel vesnice a zkoušeli svoje štěstí. Jedni chytali zásadně u hráze, druzí zase u ústí potoka. Nepamatuji si už, jaký byl mezi tím rozdíl, ale prý to souviselo s něčím, co by takové nerybářské trdlo jako já stejně nepochopilo. To mi tak nevadilo – rybáři totiž vedli při lovu neuvěřitelné řeči a mě bavilo je přitom poslouchat. Vyprávěli si zážitky, vyměňovali si zkušenosti a Jaromír vždycky vyprávěl novinky z televize. Nejvíce se ale dohadoval o tom, jak vyzrát na dědu Bureše.

Na Dědu Bureše jsem se těšil vždycky ze všeho nejvíce. Byl to málomluvný člověk, postavu měl shrbenou a nevím proč mě neměl rád. Ale těšil jsem se na něj protože přiváděl ostatní rybáře k zoufalství. Zatímco Jaromír oslňoval špičkovým vybavením a teorií, Bureš tahal z vody jednu rybu za druhou. Ostatní rybáři chytili sem tam něco, ale jen děda Bureš vždycky sedl k rybníku, nahodil a za chvíli vytáhl pěkného kapra. Oslavil to vítěznou cigaretkou a s výrazem patřičného zadostiučinění znovu nahodil.

Ta velká záhada, která trápí Bystříčko dodnes je, jak to děda proboha dělal? Vždycky než nahodil, tak se pozorně rozhlédl a pod vestičkou něco přidělal na háček. Nahodil a vytáhl rybu. Co pod tou svoji vestičkou dělal nikdo nevěděl. Spekulovalo se o tom, že tam má nějakou novou návnadu – snad domácí žížaly, malé mušky, nebo snad psí granule. Nikdo nevěděl a starý Bureš to nikdy neřekl.

Byl to myslím třetí rok, co jsem navštěvoval Bystříčko, kdy si Jaromír pořídil úplně nový závodnický prut za neuvěřitelné peníze a holedbal se, že právě tímto dědu Bureše porazí. Ale samozřejmě neporazil - vyšel naprázdno a pak se celý víkend vztekal a nebylo s ním k vydržení. Asi měsíc poté si pořídil novou speciální návnadu – takovou zvláštní umělohmotnou mršku, která při navíjení jakoby plácá ocasem – něco jako malou rybičku. Tvrdil mi, že tohle je právě ta tajná zbraň, která mu konečně přinese vítěztví.

Hned jsme vyrazili k rybníku, kde už se mezitím začali scházet rybáři a mezi nimi i děda Bureš. Ten měl zřejmě dobrý den, neboť v podběráku už se mu třepetala první kořist.

„Kucí,“ volal Jaromír na rybáře, „poťte se podívat. Mám tady supernovinku!“

Rybáři na nic nečekali a hned obklopili Jaromíra a prohlíželi si ten jeho nový plastový nesmysl. Já ho měl už plné zuby, proto jsem se byl raději podívat na rybník. Při západu slunce vypadal moc pěkně.

Přemýšlel jsem o tom, jaké by to bylo pěkné bydlet na statku hned nad rybníkem a každé ráno vstávat s pohledem na tak pěkný obrázek, ale proud myšlenek byl náhle přerušen.

Jak jsem se tak rozhlížel, stál jsem zády k dědovi Burešovi a když jsem si chtěl doplnit obrázek i o hráz, stanul jsem mu tváří v tvář. Uviděl jsem přesně, co dělá pod tou svoji vestičkou, viděl jsem ty jeho slavné návnady, ale přeci jen mi zatrnulo. Děda Bureš se jenom usmál, přiložil prst před ústa a zamrkal. Já pokýval hlavou a tím jsme stvrdili společné tajemství.

Celé mi to ale došlo až asi o deset minut později, když Jaromír zas nic nechytil a děda vytáhl z vody pěkného kapra. Musel jsem se hrozně rozesmát. A smál jsem se strašlivě dlouho a asi až moc nahlas, protože mě naštvaní rybáři vykázali od rybníku domů. Šel jsem a celou cestu jsem se jim smál.

Jaromír dorazil domů kolem desáté a nesl v podběráku pořádného kapra.

„To ste chytil?“ ptal jsem se ho.

„Ne,“ odpověděl naštvaně, „to ti posílá starej Bureš. A prej za nim máš zejtra zajít – ukáže ti jak se nahazuje.“

Znovu jsem se rozesmál.

„Moc se nesměj! Už vim jak to dělá,“ oznámil mi Jaromír.

„Jak?“ zeptal jsem se klidně.

„Má speciální těsto s kmínem! Prej má takový malý kuličky z hrubý mouky. Zejtra se dopoledne nespí – jedem do Letohradu koupit hrubou mouku.“

Odpovědí mu byl můj hurónský smích. Kdepak kuličky z těsta... Jaromíre, ty kdybys věděl, tak sníš ten svůj nový prut i s tou umělou rybičkou.

I když jsem v Bystříčku už dlouho nebyl, vím, že břeh rybníka je doteď obležený rybáři, kteří se snaží napodobit starého dědu Bureše a konečně vypátrat, jak to dělal.