Pohled

Dnes po svém návratu domů jsem byl v jednu chvíli úplně vytržen z předchozího kontextu díky jednomu pohledu. Hlavní věcí, která můj zrak tak převrátila bylo obyčejné holé pole. Pole za naším domem, které jsem ještě ve středu viděl pod přikrývkou sněhu. Sníh, který před čtrnácti dny napadl, toto pole původně zcela ukryl, schoval jej a tím je chránil před nežádoucími vlivy jako peřinka novorozeně v kolébce.  Krása nesmírná jej zachranila, toto nepatrné políčko přikryla a tím v něm budila naději, že až přijde jaro, tak bude naplněno novou energií k tomu, aby mohlo dál plodit další plody ze semínek, která do něj budou zaseta. Namísto toho přišlo i o tu svoji poslední naději a sníh odešel, dřív než stačil dosednout.
Podobně i já jsem byl se sněhem spjatý. Zcela obalil mé již beztak rozdrásané nervy a zakonzervoval všechnu beznaděj ve věcích příštích. Sníh dopadl i tam, kde jsem s tebou stával v objetí. Snad je to rok, možná i století, ale ve mně byla živena naděje, že i když se zase sami sobě navzájem ztratíme, tak se do příštího sněhu opět sejdeme a držíc se spolu vyjdeme za obzor, abychom tam s ním splynuli jako jedna duše, jedno tělo.