Prohra

Svět padá a ty s ním

Nevidíš, neslyšíš

Tma

Černý anděl roztáhl křídla

Nechoď!

Procházím ulicí a nevím, kde jsem. Rozhlédnu se kolem, všude leží jen trosky. Z krásných domů zbyly jen kusy stěn. Zelené zahrady dávno zmizely, dnes vidím jen plevelem zarostlou zem. Najednou se vše točí... Trosky jsou rozmazané, nic nevidím, neslyším, kolem je už jen tma...

Tvrdě dopadnu za zem. Všude je jen pustina, nic víc, jen přede mnou starý kostel. Podívám se pozorněji. Nade dveřmi Kristus na kříži a u jeho nohou... černý anděl! Děs se mě jímá: „Kde to jsem?!“ Hlava se mi zatočí, padám na kolena. Vzhlédnu a nade mnou je ON. „Kde jsi? Doma.“ Usměje se a já padám do temnoty...

Otevírám oči, trosky jsou zpět. Vstanu a jdu dál. Křičím o pomoc, ale nic se neozývá zpátky. Procházím starou ulicí, zbylé stěny domů už jen těžce odolávají větru. Jsou tichými svědky minulosti. Zaschlá krev a kulky v nich jsou důkazy... Co jsme to provedli? Zabili jsme sami sebe! Hrom udeřil, nebe pláče. Černý závoj noci zakryl lidské selhání. „Pojď domů.“ ozve se za mnou. Otočím se a tam zase ON. Podává mi ruku se slzami v očích. Slzy nebe jsou JEHO slzy. „Tvůj svět už není, zbyl jsi jen ty. Není už nic. Máš jen mne a já tebe... Zlo porazilo dobro, prvotní plán nevyšel. Pojď...“ Vkládám svou dlaň do JEHO. Letíme pryč, trosky mizí. Dívám se dolů. Kde byly lesy, jsou jen spáleniště. Zahrady, louky, města... Nic nezbylo. Démoni zvítězili...

Jsme doma. Kostel před námi. Vcházíme dovnitř. „Pojď.“ říká mi a já ho následuji. „Jsem Gabriel, jsem už také poslední.“ Vede mne uličkou mezi lavicemi. Poklekáme před křížem: „Můj Bože, jsme zde. Plán nevyšel, zbyli jsme jen my dva. Dovol nám se vrátit k tobě.“ Dveře za námi se otevřou a za nimi sluneční paprsky. Vycházíme ven. Vše je zde – stromy, ptactvo, řeky,... Jsem doma.