Můj sen

Znáte ty sny, že jo? Nemyslím ty obyčejné, o kterých ráno ani nevíte. Mám na mysli sny, které se vám zdají tak skutečné, že ráno nevíte, co je pravda a co ne. Jsou tak dokonalé. Vnímáte v nich všechno. Každý detail… poletující mouchy, otravné psy, pobíhající kolem, hrající hudbu, zvuk rozbíjející se sklenice… dokonce cítíte pohledy ostatních lidí, kteří procházejí kolem vás… Nejsem pošuk. Jsem jen člověk, který měl problém a tenhle sen mu pomohl…

Běžím podivnou temnou uličkou. Neznám ji a nemám ani ponětí, kde jsem. V tu chvíli ani nevím, proč vlastně běžím, ale něco mě nutí utíkat dál a dál. Rád bych se konečně zastavil, ale nohy mě neposlouchají. Na konci uličky je starý hostinec a tak vběhnu dovnitř. Je tu rušno. Místní štamgasti to dnes už pořádně rozjeli a ze všech koutů se ozývá hudba a zpěv. Ukryji se za blízké dveře a čekám, co bude dál. Vzápětí rozrazí dveře dva muži v černých uniformách. „Á, copak přivádí pány policisty? Zase honíte místního ducha?“ přikolébá se k nim jeden z mužů, už značně pod parou a pusou od ucha k uchu: „Ten už vám tolikrát utek, že to nevzdáte... Pojďte, dejte si s náma radši jedno pivečko.“ „Musíme prohledat dům. Pravděpodobně zde máte ukrytého obviněného z vraždy.“ „No jasně hoši! Konečně jste na to přišli, už ho schovávám dlouho. Kuk sem, mrkněte se, tady ho mám. Stonásobného vraha!“ „Pane, zapněte si laskavě ty kalhoty, na tohle vážně nemáme čas!“ „Škyt.“ štamgastík se povážlivě zakolébá: „Když chcete…“ a snaží se zastrčit knoflík na původní místo. Policista se rozhlédne a pak se otočí ke kolegovi: „Sakra! Jdeme, ten už bude stejně pryč.“

Vyčerpáním se zhroutím na zem a vytáhnu krabičku cigaret. Propocené tričko se mi přilepí na záda. Zapálím si a snažím se rozdýchat ten maraton. Moje fyzička už dávno není co bývala. Co žiji s Evou, dost jsem zlenivěl. Asi bych měl se sebou konečně něco dělat. Za ty tři roky si toho se mnou moc neužila. I ty cigarety… slíbil jsem jí, že přestanu, ale když člověk prostě někdy neodolá… jako teď… přesně pro takovéhle případy s sebou nosím krabičku. No jo, přiznávám, jsou to výmluvy. Tahle cigareta je vážně poslední! S námahou se postavím na nohy a nakouknu za dveře. Zábava je už zase v plném proudu. Proklouznu ven z hostince a s úlevou utíkám domů.

„Romane! Romane… Je mi to tak líto!“ ozve se někde za mnou. Ten hlas je mi nějak povědomý a tak se otočím, přičemž naše sousedka se mi už se slzami v očích vrhá kolem krku. „Co je vám líto? Proč pláčete?“ nechápu. „Evička! Je mi jí tak líto. Měla jsem ji tak ráda.“ „Co?! Co se stalo Evě?“ Lítostivě se na mě podívá: „Chudáčku… Vždyť je mrtvá…“ „Cože? Eva?!“ zůstanu jako zkoprnělý. „Co to melete? Eva není mrtvá!“ zírám na sousedčiny slzy. „Ne… Ne! To nemůže být pravda! Evo!“

Rozrazím dveře od našeho bytu a vrazím dovnitř. „Evo! Evo, kde jsi?! Ozvi se mi! Evo!“ Prohledávám všechny pokoje: „Prosím tě, Evo, to není sranda, kde jsi? Ozvi se!“ Skončím v ložnici a zjistím, že byt je úplně prázdný. „Evo, Evičko, kde jsi? Lásko moje…“ Zhroutím se na postel a nedokážu už zadržet slzy. „Evo…“ „Je mrtvá.“ ozve se odněkud. „Né! Evo!“

„Evo!“ „Šmarja, co tu řveš? Jsou dvě hodiny ráno. Spi.“ Nechápavě se podívám vedle sebe: „Evo? Ty nejsi mrtvá?“ Vykulí na mě oči: „Proč bych měla…“ „Ježiš Evi, ty žiješ! Já tě tak miluju! Prosím tě, neopouštěj mě, nevím, co bych bez tebe dělal.“ přitisknu ji k sobě. Pomalu mě odstrčí: „Jak víš, že jsem chtěla od tebe odejít?“ „Byl jsem idiot lásko, odpusť mi to. Prosím tě, zkus to se mnou ještě jednou. Dej mi ještě šanci. Já vím, že jsem byl hrozný, ale zlepším se. Slibuju! Udělám všechno, co budeš chtít. Přestanu kouřit a ten zatracený počítač klidně vyhodím. Cokoli budeš chtít, jen neodcházej!“ vychrlím ze sebe dřív, než stihne nějak zareagovat. „Co se to s tebou stalo? Vůbec tě nepoznávám. Vyhodíš počítač? Co bys bez něho dělal?“ „To je jedno, nezáleží mi na něm. Hlavní jsi pro mě ty!“ „Romane…“ usměje se na mě a já vím, že jsem vyhrál. „Miluju tě, Evi.“ a s neskutečnou radostí ji políbím.