Proč...

Proč...

Celou cestu si poskakovala,jako malé kůzle.Hlavou jí sice šlo,není pro tebe moc starý,vždyť je mu o 15 let víc.No a co,vždyť je tak boží,tak super,prostě miláček můj.Konečně byla před jeho domem a lehce prstíkem zmáčkla zvonek u jeho vizitky.Vzápětí ji pozval dále a už běžela po schodech do prvího patra domu.Stál v otevřených dveřích bytu a usmíval s na ni.Vběhla dovnitř a hned se mu vrhla kolem krku celou divokostí svých sedmnácti let.Tomáš ji objal a zasypal polibky.Cítila se nádherně,prostě sen."Tak kde jsi byla včera,že jsi na mě neměla čas"zeptal se jí.""No,přece jsem Ti říkala,že jdu s kámoškama z ročníku na tu diskotéku",pravila nevinně."A Ty nevíš,co jsem Ti řekl"odpověděl Tomáš.V jeho hlase postřehla podivný podtón,ale mezi polibky ,kterými ho obdarovávala,tomu příliš pozornosti nevěnovala."Tak slyšíš mě,nebo ne!"Teď už zněl Tomášův hlas skoro výhružně."Ale Tome,přece bys nežárlil?""Co to říkáš,co jsi tam prováděla,mluv!"Vymanil se z jejího objetí a díval se jí zpříma do očí.Trochu ucouvla a zmateně na něj hleděla."Tom..."Rána,která dopadla na její tvář,přerušila řeč.Za ní následovala druhá,třetí a další a další.Schoulila se,jak se bránila tomu,aby ji dobře mířené rány co nejméně zasáhly.Mozek jí vypověděl službu,vlastně jí vypovědělo službu celé tělo,nebyla schopna přemýšlet,pohnout se,zkrátka nebyla schopna ničeho.Ovládl ji jen děs a strach.Konečně ji přestal mlátit.Popadla kabelku a bez rozmyšlení vyběhla z jeho dveří,utíkala seč jí síly stačily.Venku před domem se zastavila,vytáhla z kabelky zrcátko a nevěřícně koukla na svůj znetvořený obličej,na rozseknutý ret,roztržené obočí pomalu se rýsující monokly pod očima.Bláznivě se rozesmála a vzápětí jejím tělem začal škubat nezvladatelný pláč.Konečně ,ani sama neví jak,se octla v bezpečí svého domova a celá hrůza se jí znovu a znovu odehrává před očima.Pořád dokola jí v mozku zní:proč,proč,proč...