Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBílá veranda I.
20. 03. 2009
0
0
422
Autor
palosacek
Bílá veranda, ten známý kout mého dětství. V rohu vždy stávalo houpací křeslo a kolem něj plno plyšových hraček a knížek. To babička mě brávala na kolena, houpala a četla pohádky. Jak jsem ty chvilky měla ráda! A co z nich zůstalo? Snad jen ta bílá veranda a možná i houpací křeslo. Ani nevím, proč se na ten výlet vydávám. Snad touha prožít to vše znovu. Vrátit čas a ta krásná léta. V práci si beru týden volna a rozjíždím se do známých končin. Cesta vlakem trvá 3 hodiny. Krajina za oknem se mění s každým okamžikem. Roviny pomalu vystřídají malé kopce, které se s každým kilometrem zvětšují. Ano, na horách jsem strávila své dětství. Čím blíže je můj cíl, tím více se divým, jak jsem to tak dlouho mohla vydržet ve městě. Ta panenská příroda kolem, to byl kdysi můj svět a život. Až kvůli práci jsem se odstěhovala do města, ale když tak přemýšlím, asi to bylo to nejhorší, co jsem mohla udělat. Dříve mi to ani tak nepřišlo, toužila jsem po změně, poznávat nové lidi a tváře. Čím více mi je let, tím více toužím po klidu a tichu. A tam kam jedu, ho bude opravdu dostatek. Cesta ubíhá poměrně rychle. Nemohu se dočkat, až vystoupím na tom známém malém nádraží. Ach, jak už je to dlouho,co jsem odtud odešla. Mě se to zdá strašně dávno. Deset let? Možná víc? Nevím… Najednou mě tam nic nedrželo. Babička s dědou umřeli, moji jediní příbuzní, rodiče jsem ani nepoznala. Možná proto jsem tehdy toužila odejít. Až teď si uvědomuji, jaká to byla chyba. Konečně! Na příští stanici vystupuji. Vzala jsem si sebou jen nejnutnější věci. Trocha nepohodlí mi vůbec neuškodí. Vlak pomalu zastavuje. Vylézám z vlaku a s každým dalším krokem mi srdce buší víc a víc. Nic se tu nezměnilo, jako kdyby se tu čas zastavil. Horský vzduch se mi dere do plic a snaží se vytlačit tu špínu, kterou jsem tak dlouho dýchala ve městě. Chvíli se rozhlížím a pak se dám malou pěšinkou směr k městu. Bojuji s touhou se tam podívat, ale pak si říkám, že na to bude potom času dost. Těsně před městem je malá křižovatka. A právě ta druhá cesta vede přímo k našemu, bílému domu. Ale dá se říci, že to je spíš taková zadní cesta. Hlavní silnice vede z druhé strany. Úzká pěšinka, která je dlouhá asi půl kilometru, končí za domem. Přijde mi to v hod, aspoň mě nikdo neuvidí. Asi tak v půli cesty se najednou zarazím. Ale vždyť já tam nemohu jen tak přijít. Jistě jsou tam jiní nájemníci a třeba pro mě nebudou mít pochopení. Mám chuť se vrátit a vše vzdát, ale něco ve mně mi říká, ať jdu přeci jen dál. Bílý dům je pomalu na dohled a ve mně se mísí strach a odhodlání. Ještě pár kroků a budu se moci dotknout svého dětství. Srdce mám až v krku, když rukou přejíždím ta stará prkna. Ten dům, to kdysi byl můj celý svět. Všude je naprosté ticho. Dodávám si odvahy a obcházím ho. Krok za krokem stoupám po rozvrzaných, starých schodech na tu krásnou, bílou verandu. Křeslo je stále na svém místě, vše jak má být, jako bych odešla před chvílí a hned se vrátila. Rozhlížím se, nikde nikdo a tak si pomaloučku sedám do toho křesla, zavřu oči a začnu se houpat. Vidím sebe, jak si hraji na podlaze s plyšáky, babička je zrovna venku a kdykoliv se na ni podívám, mile se na mě usměje. Promítá se mi jeden obrázek za druhý a já se chvíli usmívám a občas nemám daleko k pláči. Už to nemohu dál vydržet a proto rychle otevírám oči.