Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBílá veranda III.
20. 03. 2009
0
0
380
Autor
palosacek
Ale dost povídání, jdu postavit na ten čaj.“ ,, A mohli by jsme si ho dát venku? Moc ráda bych se ještě houpala v tom křesle. “ ,, Dobře, tak já přinesu nějaký malý stolek, myslím, že tu kdysi nějaký stával. “ ,, A nechceš nějak pomoci? “ ,, Ne, jen si klidně sedni a houpej se. “ Věříte, že jsem se cítila opravdu jako malé dítě, které je zahrnováno tou nejlepší péčí? Je zrovna začátek jara, stráně se začínají zelenat a první nesmělé kvítky vyrážejí na povrch, aby se koukli, co se tu za tu dlouhou dobu zase změnilo. Sedám si do křesla a připadám si neskutečně. Ještě si živě pamatuji na ten strach, když jsem přicházela po pěšince a bála se, že mě odtud vyhodí. A teď? Můžu tu prožít celý fantastický týden a mám takovou zvláštní předtuchu, že tím to končit rozhodně nebude. Po vynikajícím čaji jsi jdu konečně prohlédnout vnitřek domu a svůj pokoj. Ze všeho na mě dýchá minulost a krásná léta dětství. Trošku se zdráhám vejít do svého pokoje. Nevím, jak to na mě bude vše působit a nechci před Davidem plakat. Ale když otevřu dveře, neubráním se a pár slziček klouže po mé tváři rovnou na koberec. Všechny věci jsou na svém místě, tak, jak jsem je tu zanechala při odchodu. Nechtěla jsem si nic brát sebou, vzpomínky měli zůstat zde. Chtěla jsem začít znovu a zapomenout. Ale jak léta utíkala, vše se vracelo a mě se stýskalo čím dál víc. Proto teď stojím na prahu svého pokoje. První nával vzpomínek pomalu utichá a já už se může bez větších emocí dotýkat svých starých věcí. Knížky i plyšáci jsou na svém místě, dokonce i můj nejoblíbenější, který si hezky trůní na posteli a čeká, že s ním zase budu spát tak, jako dřív. Věci si nechám u nohou postele a vydávám se na obhlídku dalších místností. Měla jsem velmi ráda dědečkovu pracovnu. Byla veliká, prostorná a hlavně plná knížek. Pod oknem stál velký psací stůl z tmavého dřeva a po jeho levé straně byl krb, ve kterém se pořád topilo. Před ním na zemi ležela medvědí kožešina a na té jsem velmi ráda ležela a nekonečné hodiny koukala do ohně. Nebo jsem se dívala na všechny ty knížky a představovala si, co vše tam asi může být napsáno. Každá měla jinou vazbu a byla jinak veliká. Takže jsem si třeba říkala, co se může skrývat v té nejmenší, celé potáhlé v rudém plyši. Proto se teď do dědečkovy knihovny moc těším. Když se mě David zeptal, kam se chci podívat nyní, odpovídám- do dědečkovy pracovny. Oheň v krbu opět praská, kožešina je stále na svém místě a proto si na ní hned sedám a zaujmu polohu jako dřív. David se na mě dívá vážně a já nevím proč. ,, Stalo se něco? “ ,, Ne, Pavlo, ale celé to tady tvým příchodem ožilo. Já moc společnost nevyhledávám, ale teď najednou zjišťuji, jak moc jsem byl sám. Oheň jako by vydával líbezné melodie a celou místnost prozářilo zvláštní světlo. Alespoň tak mi to připadá, když se na tebe dívám. “ Zvedám se ze země a přistupuji k oknu. Vždy odtud byl krásný výhled. Celé město jako na dlani a za ním se rýsovali ti překrásní velikáni, kteří dávali svobodu. Alespoň já jsem si vždy tak připadala,volná jako pták a zároveň pod ochranou přírody. Na okolí padal soumrak, město se během chvilky proměnilo v jednu velikou svíčku, plápolající klidným plamínkem. I do místnosti se pomalu vplížil a připomněl mi, že jsem zase doma. Mezi svými a ve svém domě.