Bílá veranda IV.

Týden utekl jako voda v řece. S Davidem jsem se velmi sblížila. Nahrazoval mi teď rodinu, kterou jsem už dávno ztratila. Teď už se mi vůbec nechtělo vracet a vše tu nechávat. Poslední večer před mým odjezdem jsme seděli na verandě. Už během týdne ve mně klíčilo malé semínko a teď se dralo na povrch. Musím to Davidovi říci. ,, Víš, představa, že bych se sem vracela, jen kdybych měla volno, je strašná. Někdy ho dostanu jen jednou za rok. Proto jsem se rozhodla, že tu zůstanu natrvalo. Snad se mi podaří ve městě sehnat nějakou práci. Pomáhala bych ti tu se vším. Jen jde o to, jestli mi to dovolíš. Nechci tady zůstat, pokud bych ti překážela. “ ,, Pavlo, ani nevíš jak si mě potěšila. Ten týden co jsi tu byla, jako bych omládl a měl mnohem více síly. Taky mi přišlo strašné, že už bych tě viděl tak málo. Nikdy mi nebudeš překážet a budu rád, nesmírně rád, když tu semnou zůstaneš. Mezitím, co si to budeš vyřizovat u sebe v práci, se ti zkusím po nějaké podívat tady. Přeci jenom jsem tu kdysi taky něco znamenal, tak snad na mě nezapomněli. “ Mám takovou radost, že jsem Davida objala a dala mu pusu na tvář. Mohu tu zůstat, už natrvalo zůstat. Když večer pozoruji ty velké hvězdy, které se tu tak nádherně předvádějí a vím, že je nevidím naposled, svírá se ve mně cosi krásného, pocit, že jsem konečně doma, tam, kam patřím. Brzy ráno mě David doprovází na vlak. ,, Tak za měsíc, domluveno, už se nemůžu dočkat, až tu konečně zůstanu. “ ,, Budu tu čekat a vyhlížet tě. Nashledanou, Pavlo. “ ,, Nashledanou Davide. “ Vlak se pomalu rozjíždí, mávám mu z okna, dokud ho neztratím úplně z dohledu. Tak se vracím opět zpátky. Ale mám překrásný pocit. Pocit, že konečně někam patřím a že se tam brzy natrvalo vrátím….