Bílá cesta

                                 Bílá cesta

 

Šli vedle sebe, muž a žena. On se díval před sebe na cestičku, která byla vysypána bílými kamínky. Snažil se nemyslet na to, co ho trýznilo. Ona šle vedle něho se sevřenými rty, zavěšená do jeho paže.     Mlčky došli domů. Usedl ztěžka na židli. Přispěchala s horkou kávou. Sedla si naproti němu a usmála se.

  „No tak, Petře, musíš být rozumný, bude jí tam dobře. Slyšel jsi ředitelku, viděl jsi sám, takové pohodlí by u nás neměla.“

  Sklopil hlavu, kývl, ale nepodíval se na ni.

  „Tak pij to kafe, bude studený.“ Pobídla ho.

Sevřel šálek mezi dlaně. Vadil mu její klidný hlas, jako kdyby mluvila s dítětem. Podíval se na ni. Hned se usmála a on sklopil oči.

  „No co je? Proč se na mě tak díváš? Vyčítáš mi pohledem, nakonec ještě budu špatná já, že chci jen její dobro.“

Muž rychle zavrtěl hlavou. Věděl, kam by to směřovalo. Nechtěl se zase hádat. Takhle to vždycky začínalo…

  „Ne, nic ti přece nevyčítám, asi máš pravdu, nezlob se…“

Polkl a nervózně začal míchat lžičkou. Nedíval se na ni, když vyhrkl: „ Ale přece jenom, víš, bez ní bychom ještě teď bydleli na svobodárně, pomáhá ti s úklidem, vařením …“

  „No právě!“ vybuchla zlostně. Ruce jí vylétly nahoru.

  „Pořád jsem u ní jako malý dítě, co nic neumí, pořád mi je za zády, hlídá mě, do všeho strká nos…“

Dotčeně odstrčil kávu.

  „To si namlouváš, není to tak zlé, copak jsi po svatbě nebyla ráda, že ti pomáhala?“

  „Ráda, ráda…Říkal jsi jen na čas…a zatím se k nám nadobro odstěhovala! Už toho mám dost!“

  „Prosím tě, Lído…“

  „Neumíš se ani postarat o byt! Mám už toho po krk! Nemíním se kvůli ní pořád něčeho vzdávat. Buď ona, nebo já. Vyber si. Dál tu takhle žít nehodlám.“

Položil si prst na ústa – „Prosím tě nekřič, může se každou chvíli vrátit z procházky a…“

  „No tak ať to slyší! Je mi to fuk! Konečně jí to už řekni, nebuď pořád takový slaboch!“

Najednou zmlkla a sedla si mu na klín. Vzala mu hlavu do dlaní, aby se na ni podíval.  

  „No tak, Péťo, copak mě nemiluješ?  Budeme mít čas jen sami pro sebe, budeme tu sami, slib mi že jí to řekneš…“

Odevzdaně kývl.

 

Stará paní na něho hleděla s laskavostí.

  „Tak řekni, potřebuješ peníze?“

Zavrtěl hlavou: „Ne, ne, to ne, jenom ti chci navrhnout…víš…“

Přecházel nervózně po pokoji, ale matka byla trpělivá. „Klidně mluv, jestli něco potřebuje Liduška, tak víš, že vám vždycky pomůžu, jestli potřebujete…“

Prohrábl si rukou vlasy a nevěděl jak do toho. Připadal si jako hlupák.“ Ale ne, já jen …jak bych ti to řekl…“ Stará žena vzhlédla, když do pokoje vešla mladá žena s tácem v ruce.

  „Maminko, smím?“

  „Ale Liduško, to je samozřejmé, jen pojď.“

Snacha se posadila na opěradlo křesla. Podívala se na muže a pak na ženu. „ Už vám to Petr řekl?“  Stará žena zavrtěla hlavou a maličko se zachmuřila: „Ne, stalo se něco?“

Pohodila hlavou a spolu s mužem se střetli očima. Musel hned odvrátit pohled, vyzývavě se zasmála.

  „No jistě, myslela jsem si to. Petře, víš co? Skoč nám pro něco dobrého do kuchyně!“

Poslechl s ulehčením, i když věděl, že utíká jako zbabělec. Přes zavřené dveře slyšel matně její hlas –

  „Maminko, víte, že nemůžete být tady pořád sama, jsme v práci a co kdyby se vám něco stalo?  Nikdo tu nebude a co vy…“

  Odcházeli cestičkou vysypanou bílými kamínky. Pod nohama mu protivně křupal písek. Šel pomalu, žena na něho musela neustále čekat, jak spěchala. Minuli bránu. Otočil se a nechtěně si znovu přečetl nápis na plechové cedulce – Domov důchodců…

Náhle mu ostře prolétla hlavou vzpomínka…Sám jako malý kluk s matkou, to, jak se mu snažila vynahradit, když otec odešel…a zastavil se.

Ucítil škubnutí za paži, ale nereagoval… uslyšel konejšivý mámin hlas, když seděl v kuchyni a dělal s ní výkres do školy…škola, zaměstnání, její svačiny…pak si přivedl domů Lídu…maminka se těšila na vnoučata, ale poslední dobou už o tom nemluvila…vlastně proti Lídě neřekla nikdy nic…Proč tak vlastně Lída nechtěla děti? Ze začátku prosil, pak se jen podřídil, jako všemu, co řekla… Přizpůsobil se. Stačilo, aby se na něho Lída podívala – byl jako bez vůle. Jednou si všiml, že po jedné jejich hádce s Lídou maminka pláče. Zeptal se jí, ale to rozhodně popřela. Kolikrát vlastně takhle tajně plakala? Proč jí Lída nikdy neměla ráda? Ta se přece do nich nikdy nepletla, naopak, měla Lídu ráda. Bála se taky jako on Lídy? Proč se jí nikdy nezeptal? Proč nikdy matku nebránil? Proč…

 

  Otočil se směrem k parku za branou. Na lavičkách lemující cestičku seděli neznámí starci a stařenky a netečně oťukávali hůlkami kamínky pod nohama. Polekaně se jim díval každému do tváří. Nemohl dýchat. Připadalo mu, že to, jak poprvé zvedl hlavu, nějak bolí. A také jakoby viděl až teď věci, které dříve nemohl vidět…Ty oči…Díval se těm starým lidem do očí a viděl v nich všechno…

Slyšel, jak na něho Lída volá, aby nebláznil, že musí být na nějaké přednášce, ale bylo mu to jedno. Rozběhl se jako malý kluk. Jako kdyby bolel i ten běh… Vyběhl schody do patra. Celý udýchaný rozrazil dveře pokoje. Jeho matka seděla na lůžku a v rukou držela jeho fotografii. Polekaně vzhlédla. Jak měla náhle šedou, starou tvář… Vrhl se k ní a zabořil jí hlavu do klína jako kluk.

  „Maminko, maminko, prosím tě, odpusť…odpusť mi…“

Poprvé po dlouhé době se jí díval do očí a ona na něho hleděla skrz závoj slz. Uchopil ji za ruku a pobídl ji: „ Pojď, mami, půjdeme domů…“

Žena ho pohladila po vlasech a tiše namítla:“ Ale co…Liduška?“

Usmál se na ni a zahleděl se na okamžik k oknu: „ Myslím, že už doma nebude…doufám.“

Otočil se na ženu: „Pojď, půjdeme, mami…“

 

 

 

 

---