Cesta I.

Cesta

                                                                 1.  kapitola

Stojím na jednom nádraží a marně přemýšlím, kudy pokračovat dál.

Je ještě brzo ráno. Slunce teprve zívá v měkkých peřinách a první

ptáčci zatím hledají noty. Tak kam se mám vydat? V hlavě mám

prázdno a jediné co cítím je rosa, která mne studí do bosých

chodidel. Je začátek léta, prázdnin a každý odjíždí na svou

vytouženou dovolenou. Jen já se jela jen tak toulat, poznávat krajinu a hlavně konečně zapomenout na předešlé dny.  Po týdnu putování

docházím na staré nádraží, kde už vlak nezahoukal nejmíň století.

Jediné co zůstalo jsou ty koleje, které přesně ví kam míří. Vlastně

mi dávají na vybranou. Buď doleva nebo doprava, jak snadné a

jednoduché. A přece nevím kam mám jít.Chtěla bych si vyčistit

hlavu. Stále mi tam zní ta samá slůvka a já na ně nemohu

zapomenout. Snad na čerstvém vzduchu přijdu na jiné myšlenky.

Tak tu stojím u kolejí a přemýšlím kam dál. No konečně, že mě to nenapadlo dřív. Hodím si korunou. Panna vlevo, orel vpravo. Mince letí vzduchem a rozhoduje o mém příštím osudu. Padl orel. Pomalu jdu kolem kolejí a kochám se okolní krajinou.Nebe jako vymalované, slunce září a dodává všemu teplý nádech. Ptáčci už našli své notičky a pilně cvičí. Ale já se na to stejně nedokážu soustředit. Bloudím ve dnech minulých a přehrávám  si je pořád dokola. Můj přítel mi řekl, že se mnou končí. Po třech letech mi dal kopačky a já stále nevím proč. Prostě mi

nechal na stole lístek, že odchází a už se nevrátí. A to jsme ještě tu

noc strávili spolu a myslím, že nám spolu bylo krásně. A pak jen

vzkaz a konec. Nesnažím se mu volat, ani psát. Vím, jaký je.

Nejspíš si hned vymazal moje číslo a spálil všechny mosty. Prostě

si všechno sbalil a nechal tu jen kroužek. Byl to ode mě talisman,

slíbil, že si ho nikdy nesundá. A teď tu ležel vedle vzkazu a já

nevěděla, co dělat dál. Najednou je byt příliš velký a vše to na mne

začne padat. A tak se sbalím a prostě odcházím.

 

                                                                  2.kapitola                                        

Blíží se další večer a další noc strávená pod hvězdami. Kolik bezesných nocí mě ještě čeká, než zapomenu? Ale jak můžu, když ani nevím, proč mě opustil nebo spíše vědět nechci. Nemyslet na něho, ale nemohu. Tak rychle to prostě nepůjde. Jedině se s tím smířit. Jen je to moc živé, až příliš na to, abych to jen tak smetla ze stolu a šla dál. Proto se léčím přírodou a jejím tichem. Říká se, že lečí, jen netuším, jestli zná lék na všechny nemoci. Pomalu se začíná stmívat. Slunce už si hledá nejměkčí peřiny, ale já se rozhodla, že půjdu i v noci, tak dlouho dokud nepadnu a neusnu. Je to jediná možnost jak opět neprobdít noc. Celou tu dobu jdu podél kolejí. Vím, že mě jednou zavedou do civilizace a nebo taky do slepé ulice. Mohly tam prostě končit. Pak bych se jednoduše obrátila a šla zpátky. Musím říci, že zase tak dobrý zálesák nejsem. Asi bych se v lese rychle ztratila. Ty koleje byly můj jediný záchytný bod se světem a i když z něho prchám, nehodlám se ztratit úplně. Další noc mám zdárně za sebou, sice jsem více šla než spala, ale necítím žádnou únavu. Pomalu se otupuji vůči té bolest, kterou stále cítím. Čerstvý vzduch mi dělá dobře. Člověk, který žije ve městě a neustálém shonu, vůbec neví o co přichází. Zůstanu tu tak dlouho, dokud nebudu mít dostatek síly, čelit všemu tváří v tvář.

 

                                                                  3.kapitola

Přicházím do oblasti, kde se tu a tam vyskytuje domek nebo spíše roubenka. Jako by byly doplňkem celé té okolní krajiny. Bez nich by to nebylo ono! Většinou jsou všechny ze dřeva. Takové ty pruhované, hnědobílé. Pár jich je i z cihel. Vedle každé je malá zahrádka nebo políčko. Jdu dál. Konečně na mne začíná padat únava, jen si najít příhodný kout. No super, náhoda mi hraje do noty! Konečně končí otevřená krajina a začíná opět les. Tam si najdu příhodné místo. Už jen pár metrů a prostě si někde lehnu a budu spát. Pod nohami mi začínají křupat první větvičky. Obloha už nejde vidět, zakrývají ji husté koruny stromů. Tady bude to nepříhodnější místo! Lehám si do mechu a konečně zavírám oči. Jsem zvědavá, co se mi bude zdát.

 

                                                                   4.kapitola

Cítím, že mne někdo tahá za ruku. Nevím, jestli je to sen nebo

skutečnost. Pomalu otvírám oči a zvykám si na tu tmu kolem sebe.

Netušila jsem, že budu spát tak dlouho, ale podle toho jaká je tma, bych tipla, že jsem spala skoro celý den. Najednou si uvědomím, že

na de mnou někdo stojí. Takže to nebyl sen, ale skutečnost. Pro tu

tmu mu nevidím do tváře a začínám dostávat strach. Dá mi velkou práci, zeptat se klidným hlasem dotyčného, co je zač a co po mě chce. ,,Omlouvám se, nechtěl jsem vás tak vylekat, když jsem vás tu uviděl ležet, bál jsem se, jestli se vám něco nestalo. Jmenuji se Petr a nedaleko odtud mám tábořiště. Byl bych rád, kdyste šla se mnou, ještě by se vám opravdu mohlo něco stát! " Zamýšlím být sice sama a o mužskou společnost absolutně nestojím, ale v něčem má přece jenom pravdu. Zůstat v noci v těchto končinách a docela sama se mi vůbec nechce.,, Díky Petře, ráda přijmu tvojí nabídku. Jinak,já se jmenuji Pavla. " Pomáhá mi vstát a za pomoci baterky se vydáváme k jeho tábořišti. Je to malý stan, tak akorát pro jednoho. Ohýnek ještě mírně plápolá, ale vypadá to, že už dlouho nevydrží. Najednou mi začíná být zima, asi se konečně probírám a veškeré teplo ze mne vyprchává. Petr zpozoruje, jak se začnu třást a dává mi svou bundu. Ihned přiloží, plamínek olizuje suché dřevo a začíná více hořet. Netrvá dlouho a držím v ruce hrnek s teplým čajem. Je už dost pozdě, na nebi svítí měsíc a hvězdy se vedle něho předvádějí jako na promenádě. ,,Nemáš hlad? " Ozve se Petr a já si uvědomím, že jsem vlastně celý den nejedla. Němě přikyvuji. Vytáhne z batohu chleba, uřízne mi velký krajíc a omlouvá se, že k němu nic nemá. To mi vůbec nevadí, poblíž leží větší klacky, na kterých si asi opékal kabanos. Za chvíli si snídani, oběd a večeři opékám na ohni. Nelení a následuje mého příkladu. Od chvíle co mě našel v lese až po teď, na sebe prakticky nemluvíme, když nepočítám klasické fráze. Petr je vysoký. Tmavé vlasy má ztáhnuté na šíji gumičkou. Jeho modré oči mě neustále sledují. Nejdřív mi to nedělá dobře, ale pak už to ani nevnímám. Přemýšlím jak strávím dnešní noc. Jsem vyspaná, což o něm nemohu říci, ale je slušný a nedává to najevo. Po vynikající večeři nastala otázka noclehu. Galantně se nabídl, že bude spát venku a já ve stanu. Říkám mu, že mi nevadí spát pod širákem, koneckonců jsem tak spala celý den. Nakonec si vytáhne věci ven a ustýlá si před táborákem. Než opravdu usne, nanosí mi plno dřeva, abych se s tím nemusela tahat a sbírat ho po okolí. Pak opravdu usíná. Říkám si, že měl asi náročný den. Když se tak na něho dívám, jak spí, zachumlaný ve spacáku, nemůžu  se ubránit pocitu, že je to celé omyl. Vždyť já před civilizací a mužskými zvlášť, prchala pryč. A najednou se octnu ve společnosti cizího kluka a beru to jako samozřejmost. Nevím co je zač, jestli mi nechce ublížit, ale to mohl udělat už dávno a nezval by mě až sem. S takovými myšlenkami se koukám do ohně a ani nevím jak, opět usínám.

 

                                                                 

---