Cesta II:

                                                                   5.kapitola

,, Dobré ráno, " vítá mne něčí hlas a já si najednou nemohu uvědomit, kde to jsem a komu patří ten smích. No baví se dobře, když se dívá, jak se soukám za spacáku, netuším, jak jsem se do něho dostala. Jenom matně si vybavuji předešlý den. Asi těch zážitků na mne bylo přeci jen moc. Oheň opět hoří a na pánvičce se smaží vajíčka. No tomu říkám, královská snídaně. Moje strava během cesty nebyla valná, takže když mi dává půlku na talíř, ani chudák nestačí říct dobrou chuť a já už se cpu. Poděkuji mu za vynikající snídaní a dávám se trochu do pořádku. Nedaleko je studánka, kde se mohu opláchnout a pomáhám i umýt nádobí. Chci za vše poděkovat a zaplatit za to, jak se o mne staral, něco málo mi ještě zůstalo. A potom vydat se vlastní cestou. Jenže o tom Petr nechce ani slyšet. ,, Pavlo, mám o tebe strach. Potloukat se sama v neznámých končinách, není zrovna nejlepší nápad. " Jenže já chci být sama, o společnost absolutně nestojím. Neříkám, že mi v jeho přítomnosti není dobře, ale od toho přece utíkám ne? ,, Víš, já nevím, jak to mám říct. Já ti za vše moc děkuji. Ale na tuhle cestu jsem se vydala proto, abych byla o samotě. Vyléčila si ránu, která ještě pořád dost bolí a navíc asi bych nebyla dost dobrý společník. " ,, Když tě tak poslouchám, máš k tomu pádné důvody, ale přesto jdu s tebou. Neboj,o mně nebudeš ani vědět, slibuji. Nemohl, bych jít s klidným srdcem dál, když bych věděl, že se potloukáš bůhví kde. " Zkouším poslední pokus. ,, Ale třeba nemáme ani společnou cestu, i když dá se říci, že nemám žádnou, jdu kam mě nohy nesou. " ,, No vidíš, já se tu taky jen tak potloukám  a cíl nemám žádný. Takže dohodnuto, jdeme spolu. " Nemohu nic namítat, kdyby bylo nejhůř, prostě uteču. Čekám až si zabalí stan a můžeme jít.             

                                                               6,kapitola

Nevím, o čem se mám bavit, pro mne to je neznámý kluk,který, kdybych si hodně vymýšlela, prostě spadl z nebe. Třeba je to můj anděl strážný a přišel mi pomoci, asi už se na mne nemohl dívat. Petr zřejmě vycítil mé rozpaky a tak se rozhovořil sám. ,,Měl bych se ti asi představit. Mé jméno už znáš a příjmení, myslím, není důležité. Studuji na vysoké škole umění. Maluji portréty, krajiny, vlastně zatím zkouším všechno, nemám vyhraněný styl. Většinou prázdniny někde prolenoším, ale tentokrát jsem si řekl, že se budu toulat a hledat náměty. Žiji vlastně jen se svým pejsek. Teď mi ho hlídají rodiče. Asi by to pro něho bylo velké dobrodružství, ale nechci, aby se mu něco stalo. Je to celý můj svět. Poté co jsem se rozešel s přítelkyní, s kterou jsem byl 3 roky a nějak nám to přestalo fungovat, mi dělá společnost jen Čumáček. Zatím žiji školou, rodiče mě podporují a já si zbytek platím z brigád. Chtěl bych si ještě nějakou sehnat než skončí prázdniny. Tak to je o mně asi všechno, nevedu moc zajímavý život, ale mě to takhle vyhovuje. " ,,Díky, že jsi ke mně tak upřímný, chtěla bych být taky, ale zatím nemohu, nezlob se. " ,, To je v pořádku Pavlo, nemusíš mi nic říkat, pokud nebudeš sama chtít. " ,, DÍky." Naše cesta nemá pevný cíl. Jdeme kam nás nohy nesou. Já chtěla zapomenout a Petr jak tvrdil, hledal náměty ke svému malování. Pak už spolu moc nemluvíme. Já měla jednu stranu kolejí a on druhou. Pomalu se začalo opět stmívat. Sluní se s námi loučilo a chystalo se do měkkých peřin. Poslední ptáčci skládali své notičky a ještě sem tam jednu zazpívali, aby ji do zítra nezapomněli. Pro nás nastal menší problém. Všude byla otevřená krajina, kdyby začalo pršet, nemáme se kde schovat. Stan byl pouze pro jednoho a já nechtěla, aby kvůli mně spal pod širákem. Nakonec se rozhodujeme, že půjdeme dál, dokud bude alespoň trochu světla. Při troše štěstí snad znovu vstoupíme do lesa.

                                                               7.kapitola

Nohy už skoro necítím, ale nakonec se nám to přece jenom podařilo. Chtěli jsme sice jít, jen dokud se docela nesetmí, po delším domlouvání  se však rozhodujeme, že půjdeme, dokud nenajdeme nějaký úkryt. Spása přišla v pravou chvíli. Jsem rozhodnuta kapitulovat a utábořit se hned. Zrovna, když se k tomu chystám, zahlédnu začátek jakési houštiny, která se pomalu rozrůstá. Je to malý lesík, spíše hájek, ale na noc nám to vyhovuje akorát. Rozděláme táborák a díky Petrovi se i navečeříme. Rozhoduji se, že jakmile dojdeme do nějaké vesničky, nakoupím zásoby a budu zase chvíli hostit já jeho. Hned to taky Petrovi navrhuji, že se zítra po něčem poohlédneme. Jelikož se mu tenčily zásoby, souhlasil s mým návrhem. Hvězdy už stojí hodně vysoko, ale mně se pořád nechce spát. Jsem sice unavená, ale oči jako by moje tělo ignorovaly. Můj společník na tom je stejně. Chvíli mne pozoruje a potom sáhá do batohu. Vytahuje malou kytaru, ani nevím, jak se jí přesně říká a začíná jí ladit. Musím říci, že jsem čekala hodně, ale tohle určitě ne! Zpozoruje můj údiv a začíná hrát. Nejsou to známé písně, většinou jen vybrnkává melodie, občas i zazpívá. Natahuji se blíže k ohni, zavírám oči a poslouchám. Přistihuji se, že na svou bývalou lásku už nemyslím. Ani nevím, kdy to ze mne všechno spadlo. Možná to má na svědomí Petr, jeho přítomnost, je úplně jiný než můj bývalý. Najednou začínám

porovnávat a zjišťuji, že Petrovi nesahal ani po kotníky. Jak jsem to s ním mohla tak dlouho vydržet, sama to nechápu, ale láska prý dělá divy a vy se pak taky nestačíte divit. Ale nechtěla jsem se do něho zamilovat, hledala jsem klid a možná i samu sebe a s dalším přítelem by to asi nebylo dost možné. Najednou zjišťuji, že je ticho. Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem si to ani neuvědomila. Otevírám oči a zjišťuji, že se na mne Petr dívá. ,,Hraj ještě chvíli, prosím." Aniž by něco řekl, začne opět hladit struny. Tentokrát už oči nezavírám, koukám se na hvězdy. Tady v přírodě mi připadají blíže a větší než ve městě. Mám pocit, že si na ně mohu sáhnout a něco si přát. Natáhnu ruku vzhůru, přivřu jedno oko a najednou ji držím, tu krásnou, zářivou hvězdu. A teď si můžu něco přát. Neprozradím vám co, to už by se mi pak nesplnilo. Pořád se ozývá ta krásná melodie a já u ní nakonec usínám.