Cesta III.

8.kapitola

Něco mě pořád šimrá na tváři. Vím, že už je den, ptáčci z plna hrdla cvrlikali, ale mě se nechtějí otvírat oči. Toužím ještě ležet a hlavně nikam nechodit. Jenže mně pořád něco lechtá a představa, že po mně něco leze byla strašná. Ač nerada, otevírám nejdřív jedno a pak druhé oko. Jaké je moje překvapení, když vidím Petra. Drží v ruce stéblo trávy a culí se jak andělíček. Mám chuť po něm něco hodit, ale pak se začínám smát také. ,,Promiň Pavli, ale já už mám strašný hlad a my nemáme co jíst. Nechtěl jsem odejít a nechat tě tu samotnou. Můžu se podívat po něčem na zub po okolí, ale asi nebudu mít moc štěstí. “ Nikam se mi nechce, nohy už mě z toho chození dost bolí, ale nemám  na výběr. Navíc jsem mu minule slíbila, že ho budu hostit já. ,, Tak, prosím, vydrž ještě chvilku, musím se zkulturnit nebo mne nikam nepustí. “ Petr se na mne chvíli dívá s vážnou tváří a pak se dá zase do smíchu. Opět  mám chuť po něm něco hodit. Netrvá dlouho a jsme na cestě. Tedy, spíš podél kolejnic. Nevím proč, mám občas chuť chytnout ho za ruku, ale naštěstí je na druhé straně a mých pohledů si nevšímá. Abychom se dostali do nějaké vesnice, musíme odbočit z naší vyšlapané trasy. Brzy se nám to podaří. Úzká polní cesta nás  zavedla do civilizace. Je to malá vesnička, jen pár chaloupek kolem návsi, jedna z nich, je obchod. Oba zajásáme současně, naštěstí kolem není živá duše. Začali jsme se smát a dali se do běhu. Oba udýchání naráz sáháme na kliku. Podívám se mu do očí a nacházím tam dvě jiskřičky, které se na mne smějí.

                                                9.kapitola

Přivítá nás pán, který nevypadá dvakrát vesele, ale musím přiznat, že nám to vůbec nevadí. Výběr tam není velký, přesto dokážeme nakoupit potraviny na další dobu a jak jsem slíbila, tentokráte to platím já. Chci hned jít, ale Petr se ještě nemá k odchodu. Chce, ať ho počkám venku.  Asi za pět minut vychází ven a hned ať zavřu oči a nastavím dlaně. Tuším, co to může být, ale poslechnu  bez mrknutí oka. Něco ucítím v dlaních. Čekám až mi dá svolení, abych se mohla podívat. ,, Tak už můžeš. “ Otevírám oči a nestačím žasnou. Petr mi koupil gumové medvídky. Jak mohl vědět, že je mám tak strašně ráda! ,, Děkuji. “  ,, Jen, můžu ještě něco přidat? “  Než stačím přikývnout, dává mi pusu. Musím říci, že jsem to sice čekala, ale i tak to byl šok. Né, že by se mi to nelíbilo, už uplynul delší čas od mého rozchodu, ale já jako bych zapomněla, jak tohle všechno chutná. Navíc, nevím, jestli jsem na to už připravena. Petr se naštěstí na nic neptá, bere mě za ruku a pokračujeme v našich toulkách. Pomalu jdeme po pěšině, která nás opět dovede ke kolejím.Tentokráte nejsme každý na jedné straně, ale oba na stejné. Držím jeho ruku ve své dlani a vychutnávám si ten pocit. Připadá mi, jako bych to všechno zažívala poprvé, jako kdyby Petr byl můj první kluk. Ale proč ne, s bývalým přítelem jsem tohle nikdy nezažila. Náš vztah byl založen úplně na něčem jiném a mně to tehdy připadalo v pořádku. Až teď si uvědomuji, o co všechno jsem přicházela! Ale ne, už se nechci vracet do minulosti, tu nechám za sebou, ať si zůstane kde je. Šla jsem se toulat s jediným cílem, zapomenout a jak vidno, podařilo se mi to krásně. Přitom se podívám na Petra a usměji se na něho. On na mne také a opět mi dá malou pusu. Jsem ráda, že nikam nespěchá a nechává tomu volný průběh.

                                                10.kapitola

Jak už jsem říkala na začátku deváté kapitoly, vůbec nikam se mi nechtělo, jsem uchozená. ,, Končím, dnes už nikam nejdu!“ Chci si alespoň chvíli vychutnávat tu přírodu kolem, né jenom kolem ní procházet.  S těmi slovy usedám na nejbližší pařez a nehodlám se nikam hnout. Jsme zrovna na rozhraní otevřené krajiny a lesa. Všechno přede mnou hraje barvami, sluní hřeje, nebe bez mráčku. Už nechci nikam spěchat, jen si tu krásu užívat. Připadalo mi, že nemá cenu někam prchat. Utíkám před láskou a najdu další, to prostě nemá cenu. Budu si vše jen vychutnávat a zbytek nechám osudu. Zavírám oči před sluncem a nastavuji mu celé tělo, paprsky mne hladí a hřejí. Po chvíli cítím, jak se na mně Petr dívá. Není mi to nepříjemné a dál se vyhřívám na sluníčku. Tak to trvá asi pět minut, ale dál nevydržím. ,, Stalo se něco? Že se na mne tak díváš? “ ,, Nemohu si pomoci, ale jsi hezčí než okolní krajina, proto se dívám na tebe a né na ni. “ Nevím co na to odpovědět. Aby neviděl mé rozpaky, začnu bloumat očima po okolí, kde by se dalo utábořit.  Nejlépe blízko lesa a od mého pařezu je jen kousek na krásnou mýtinu. Aniž bych cokoliv řekla, zvedám se a mířím k našemu příštímu tábořišti. Sbírám po okolí kameny a rovnám je do kruhu. Petr nelení a začíná shánět suché chrastí a menší dřívka. Mlčky rozděláváme oheň a chystáme pozdní snídani. Ani jeden z nás nechce promluvit jako první. Nevím co bych měla říci.Trapné ticho nakonec prolomí Petr. ,, Tak se na mne nezlob, Pavlo, mluvil jsem pravdu a stále na ní trvám. “

,, Já se nezlobím, jen mě to překvapilo. Už dlouho jsem taková slova neslyšela. Asi se chovám hloupě, odpusť. Víš, utíkám ode všeho jen proto, že mě nechal můj bývalý přítel. Chci si vyčistit hlavu, trochu srovnat myšlenky a příroda mi měla pomoci. Teď tu najednou sedím s tebou a netuším co říci. Ani nevím, jestli už jsem s tím smířená nebo ne, vše se seběhlo tak rychle. Jsem trochu zmatená, nechci tě ranit, víš!? “ ,, Pavli, nedokážu jen tak odejít a nechat tě tu. To prostě nemohu! Taky ti nechci ničím ublížit. Líbíš se mi a moc, ale počkám, až mi sama řekneš, že jsi připravena. Slibuji, že se tě nikdy nedotknu, pokud nebudeš chtít. Vše bude záležet pouze na tobě. Dokážu čekat a věř mi, že mi za to stojíš. “

                                                11.kapitola

Nevím co na to říci a tak raději neříkám nic. Petr to neštěstí chápe a sám se pouští do líčení jedné z příhod, která se mu stala na jeho toulkách, dříve než mě poznal. Jsem mu za to vděčná i když přiznávám, že ho poslouchám jen napůl. V uších mi zní jeho slova a já pořád nevím jak se rozhodnout. Nejraději bych byla opět sama. Jen já a příroda. ,, Promiň, že tě přerušuji, je to napínavý příběh, nemohu se dočkat až uslyším jak to dopadne. Jen, chtěla bych být dneska sama. Slibuji, že se nebudu toulat daleko. Ale moc to potřebuji.“ ,, Dobře, nic se neděje, i já to tady chci prozkoumat. Už dlouho jsem nemaloval, tak bych měl zase začít.“ ,, Díky, Petře. “  Když jsem odcházela, loučil se mnou úsměvem. Chci si promyslet jak dál, co vlastně cítím, ale najednou mi to nejde. Jediné co vím, že k Petrovi něco cítím, ale co přesně? Je to láska? Sama nevím, mám v tom chaos. Ale taky jsem z toho všeho už unavená, pořád řešit nějaké city a pocity. Pozoruji okolní krajinu. Louka hýří barvami, vzduch voní po bylinkách, všude je slyšet zpěv a hudba. Proč to vlastně nenechám osudu? Proč se bráním, když mi je s ním tak dobře! Nejraději bych se vrátila a prožívala tenhle den s Petrem. Ale ne, to už vydržím, budu hezky lenošit a užívat si sluníčka. Jen bych se chtěla opálit tak nějak víc, takže si musím najít příhodné místečko, kde na mne nebude vidět a budu mít jistotu, že tam Petr nepřijde. Byl by to slušný trapas i když…..kdo ví, že?