Cesta IV.

12.kapitola

Den utekl jako voda v řece. Je to příjemné se válet i když asi bych to dlouho nevydržela. Pomalu se vracím k našemu tábořišti. Sluní se  choulí ke spánku, jen si musí vybrat správnou peřinu, aby se dobře vyspalo. Zpěv utichá, louka bledne v nastávajícím soumraku. Čekala jsem, že Petr už bude na místě, ale oheň byl vyhaslý a nikde ani noha. Asi se ještě někde toulá a kreslí si. Přišlo mi to celkem vhod, mám ještě nějakou chvíli pro sebe. Už vím, jak se zapaluje táborák, takže brzy první plamínky olizují suché větvičky. Postavím vodu na čaj a přitom si ohřívám ruce. Najednou mi někdo přikryje oči dlaněmi, v první chvíli chci vykřiknout, ale pak si uvědomím, že je to Petr a začnu s ním hrát jeho hru. ,, Kdo je to? “ ptá se a já naschvál dělám, že si nemohu vzpomenout. ,, Napovím ti, dneska se mu moc po tobě stýskalo, už víš? “ Vím to zcela jistě a ten pocit, že na mne nemohl zapomenout, je velmi příjemný. Ale já si ještě chvíli chci hrát. ,,Můžu mít tři možnosti, prosím? “ ,, Budiž tedy, máš je mít. „ Slyším jeho tichý smích a cítím jak se ke mně pomalu přibližuje. Ale abych pravdu řekla, nic mě nenapadá, teda aspoň nic duchaplného. ,,Rákosníček. “ Vyhrknu první jméno a sama se divím, proč mě napadá zrovna tohle. Slyším, jak potlačuje smích. ,, Nee, máš ještě dvě možnosti.  “ ,, Ivánek. “  Vymýšlím další, tentokráte živou postavu. ,, No už se lepšíš, tak to zkus na potřetí. “ Jestli to budu ještě chvíli zdržovat, tak se mi tu svalí smíchy. ,, Princ na bílém koni. “ Zkusím poslední možnost a čekám, co s ním udělá můj třetí pokus. Najednou je ticho. Petr mi mlčky sundá dlaně z očí a obrátí mě k sobě. ,, Trefila ses Jezinko, to si žádá sladkou odměnu. “ Vezme mou tvář jemně do dlaní, zavřu oči a cítím to sladké kouzlo, které se mi rozlévá po celém těle. Pomalu je znovu otevírám. Petr mne drží v náručí a dívá se na mně. Není mi to nepříjemné, jen najednou nevím co mám dělat. Myslím, že to vytušil a ač nerad pouští mě ze svého obětí. Nemám sílu dělat vůbec nic a tak si jen sedám k táboráku a koukám do ohně. Pomalu střebávám ten okouzlující pocit, který mi zaplavil celé tělo. Sedá si ke mně, já mu položím hlavu na rameno a opět zavírám oči. Cítím, jak si hraje s mými vlasy a přitom si brouká tichou melodii, pro mne neznámé písně.

                                          13.kapitola

Hvězdy na nebi září a měsíc jim dělá společnost. Večer ještě nekončí, teprve začíná. Mám šílený hlad a Petr na tom je, myslím, úplně stejně. Přiložíme na oheň velký kus dřeva a začneme připravovat hostinu. Nebo spíš co nám naše zásoby poskytnou. Není toho mnoho, ale nám to nevadí. Stále mlčíme, jen se tu a tam po sobě podíváme. Zrovna si opékám topinku, moje nejoblíbenější jídlo. Petr je také zabrán do své večeře, ale nebrání mu to v tom, aby se na mne stále díval. ,, Jezinko, můžu mít k tobě prosbu?“ ,, Povídej.“ Strašně se mi líbí, jak mi říká! ,, Chci si tě namalovat, prosím.“ Musím říci, že jsem čekala všelicos, ale tohle zrovna ne.  ,, No dost jsi mě zaskočil a to myslíš teď hned, nebo až někdy, někde? “ ,, No upřímně, chtěl bych hned. Moc se mi líbíš a nikdy na tebe nechci zapomenout. “ ,, A není už moc pozdě? Vždyť na to  neuvidíš. “ Zkouším ho od toho nápadu odradit. ,, Právě že ne, teď je ta nejlepší chvíle. V záři ohně vypadáš překrásně.“ Kdybych to uměla, začnu se z těch lichotek červenat. Takhle nevím co říci. ,, A co mám dělat?“ ,,Co chceš, jen buď přirozená, jako bych tu prostě nebyl.“ Aniž by mi řekl cokoliv dalšího, vytáhne si skicák, tužku a zabere se do práce. Oheň praská a já přemýšlím, co podniknu. Zachumlám se do deky, vezmu si svůj notýsek, který vytahuji za svou cestu poprvé. Píši si do něho, co mně napadne, své myšlenky, básničky, citáty. Dnes je překrásná noc, měsíc zpívá píseň lásky a hvězdičky, jeho věrné družky mu k tomu tančí. Sáhnu po tužce a prázdná stránka se pomalu zaplní drobnými písmenky. Oba končíme ve stejnou dobu. Jsem zvědavá a tak ho prosím, aby mi to ukázal. Mezitím si Petr všiml mého zápisníku. ,, Dobře, ale na oplátku mi ukážeš, co sis to tam celou dobu psala. “ Nechci mu nic ukazovat nebo se spíš stydím, ještě nikdo si mé básně nečetl a já se bojím, že nejsou dost dobré. Snažím se smlouvat, ale Petr je neústupný.  ,, Dobře, ale jen tuhle stránku, nic jiného. Slibuješ? “ ,, Slibuji Jezinko. “ Tím oslovením mne dostal.  Mlčky si vyměňujeme své zápisníky.

                                          14.kapitola

Myslím, že kdybych si vzala zrcadlo, podívala se na sebe a na ten obrázek, uviděla bych dvojče. Je překrásný, neříkám, že já jsem tak hezká, ale myslím , jak to nakreslil. Úplně zapomenu, že si čte mé verše a je nějak moc dlouho potichu. Odtrhnu tedy oči od jeho díla a pátravě se na něho podívám. Zjišťuji, že to udělal už mnohem dříve a celou tu dobu mne pozoruje. Naše pohledy se střetávají a já v nich vidím  zvláštní vážnost. ,, Co se stalo, Petře?“  ,, Je překrásná. Moc se mi líbí, vážně. “ Přiznám se, že zprvu nevím  o čem mluví, ale náhle mi to dojde. Najednou nevím co s rukama a málem upustím jeho obrázek. Petr si přisedne blíž a aniž by mi cokoliv řekl,  začne mne líbat. Přeji si, aby tato chvíle nikdy neskončila. V jeho blízkosti, v jeho obětí mi bylo neskonale dobře. Po hodné chvíli, mně to připadalo jako pár sekund, opustil moje rty, ale v náručí mne držel stále. Vpíjel se do mých očí, do mého těla, ale na mně je to ještě příliš brzy. Jestli mne opravdu miluje, musí si počkat. Aniž by mne pustil jen na chvíli z náruče, přehodí přes mne deku, přitulí se ke mně ještě více a začne si broukat neznámé písně. Zavírám oči a pomalu, ale jistě se nechám unášet do říše snů.                                      

                                          15.kapitola

Ráno se probouzím jako první. Petr ještě spí a netuším, jak dokázal usnout v sedě, protože mě stále drží v náručí. Opatrně, abych ho nevzbudila, vyklouznu z jeho obětí. Příroda se ještě koupe v ranní rose a slunce vše zalévá prvními slunečními paprsky. Neodolám, sundám si boty a ponožky a brouzdám se v mokrém stříbru, které mne příjemně osvěžuje. Ani nevím, co je za den, ale v tu chvíli mi to nepřijde podstatné. Brzy budeme muset opět někam pro zásoby, tak se někde poptáme. Jen mě zajímá, jak dlouho už jsem na svých toulkách. Brouzdám se po okolí, nikde ani živáčka, jsme sice v otevřené krajině, ale je neobydlená. Nevadí mi to, mám ráda samotu, hluku už jsem si za svůj život užila dost. Cítím, jak mě ta příroda kolem nabíjí. Připadám si jiná, svěží a odpočatá. Jen, jestli je to jen tou přírodou… Nohy mám krásně mokré, ale celkem ráda bych se někde umyla celá. Hned se mi vybaví koupaliště. V zápětí se ale oklepu, tolik lidí a že by to bylo zrovna čisté! Ale tady jistě narazíme na nějaké jezírko nebo rybník. Bohužel nemám potuchy, kde se nalézáme. Mapu jsem si nevzala, na co také. Když člověk utíká, nepotřebuje vědět kam, hlavně, že uteče. Pomalu se vracím k tábořišti. Petr ještě spí. Mám za to, že jsem byla dlouho pryč, ale jak vidím, tak asi ne. Když já nemám ani hodinky, no hotovej poustevník! No nic, tak rozdělám oheň a postavím na čaj. Třeba se ta šípková Růženka probere. Zrovna si nalévám první hrníček, když tu na mě někdo zívá. Musím se smát a zároveň mi je ho líto. Určitě je chudák celý ztuhlý. ,, Dobré ráno, Jezinko, jakpak ses vyspala? “ ,, Dobře, můj Lišáčku, zdály se mi překrásné sny.“ ,, Tak to jsem rád, já se taky vyspal do růžova. “ Začnu se smát. Když vidím jak se protahuje, nevypadá na to, že se vyspal zrovna nejlíp. S vážnou tváří mu ale podávám hrnek čaje a chleba, který zbyl z noční hostiny. ,, Tak, kam se vydáme dnes? Už mě to lenošení nebaví, docházejí nám zásoby a taky bych chtěla vědět, kde to jsem, kolikátého je a  kolik je hodin.“ ,, Na to ti mohu odpovědět zcela přesně. Je 14. července, 10,30. A až se podívám do mapy, řeknu ti, kde se nacházíme. “ Chvíli se divím, jak to může vše vědět a pak se kouknu na jeho zápěstí, no jasně, hodinky se vším všudy! Já je nenosím, pro mě je lepší mobil a ten leží někde doma, tam mu je lépe. A mapu? Ta se určitě mohla hodit, ale copak člověk v takových chvílích uvažuje rozumně? Ovládá ho bolest a zbytek nevidí. Mezitím, co já se probírám svými vzpomínkami, Petr už pilně hledá, kam nás to vítr zavál. Po chvíli marného hledání, to vzdal. ,,Nemám tu žádné záchytné body, na horách určitě nejsme, ale to poznáš sama. “ To je pravda, všude samá rovina. ,, To máš jedno. Jen, víš, ráda bych se někde vykoupala, nemusí to být sprcha, stačí jezírko nebo rybník. “ ,, Jezinko, nejsi vůbec skromná, “ směje se Petr. ,, No, uvidíme, co se dá podniknout, aby jsi byla spokojená. “ Stan už ani nevybalujeme, spíme vždy pod širákem. Udusíme ohniště a vydáváme se hledat moje vytoužené přání.