Cesta VI.

                                               21.kapitola

Po vynikající snídani se jdu ještě umýt ke studánce. Petr zadupává poslední nesmělé plamínky a můžeme vyrazit na cestu. ,, Pavli, nemá cenu se vracet ke kolejím. Když jsem se dnes toulal po lese, zjistil jsem, kde končí. Začíná tam polní cesta a ta nás určitě zavede do nějaké vesnice. Beru ho za ruku a nechám se vést směr civilizace. A opravdu, asi za půl hodiny docházíme na kraj lese. Cesta, která se vine mezi poli a loukami slibuje, že na jejím konci nalezneme nějakou vesničku nebo možná něco většího. Tak, jako duha končí hrncem zlaťáku, naše by měla končit obživou. Musím uznat, že v tuhle chvíli je to lepší, než hrnec zlata. Jak řekla jedna moudrá žena v jedné pohádce, zlatem si chleba neposolím. Sluní si dnes dalo oddech, asi se mu nechtělo vstávat. Nebe je sice plné oveček, ale většina z nich vypadá, jako by je pohladil kominík svou štětkou. Přijde nám to docela vhod, nevíme, jak dlouho budeme muset jít za svým vytouženým cílem. A kdyby sluní pálilo, nebylo se kam schovat. Cesta se mi tentokrát zdá dlouhá. Popravdě, už se mi nikam nechce, chození mám plné kecky. Na svých toulkách budu pomalu třetí týden, takže se červenec blíží ke svému konci. Nejraději bych zalezla někam k vodě a tam strávila zbytek léta. Ani nevím, jak to bude s námi. Co potom? Myslí Petr vážně, že chce být už stále se mnou? Nebo jen teď a pak konec... Hlavou se mi honí pochmurné myšlenky, které velmi připomínají nebe nade mnou. Ani si neuvědomuji, že se mračím. Petr si všiml, že se něco stalo. Zastaví se, podívá se mi do očí, které nemají daleko k pláči a čeká nějaké vysvětlení. Ale já nevím, jak začít, ani co mu mám říci. ,, Copak se stalo, Jezinko?  Ještě před chvíli ses tak krásně smála a teď mi chceš ronit slzičky? “ ,, Nechci tě ztratit, ale mám strach, že všechno končí. Sám jsi říkal, že chceš jít v srpnu na brigádu a pak? “ To už se neudržím, po tvářích se mi koulejí slzy jak hrách a já je nedokážu zadržet. Petr mě k sobě přitiskne,hladí mě po vlasech a šeptá krásná slůvka. Slzy se pomalu odkutálí, ale smutek zůstává. ,, Jezinko, lásko moje, neopustím tě, už nikdy tě neopustím. Všechno se dá nějak zařídit a my to spolu dokážeme, uvidíš. No tak, usměj se na mě, prosím. “ Pokouším se usmát. Strašně moc chci věřit jeho slovům. Ani já ho nechci ztratit, můj život by bez něho neměl žádnou cenu. Petr vidí, že i když se snažil, jeho slova moc neúčinkovala. ,, Jezinko, co s tebou mám dělat! “ Povzdechne si, pak se na mě krásně usměje a začne mě líbat. Vezme mě do náruče a položí na louku, která se rozprostírala po celé levé půlce cesty a začne se semnou mazlit. Nedokážu se mu bránit a ani nechci, celá se mu poddávám a vychutnávám si tu rozkoš, která se ve vlnách prolévá mým tělem. Jakmile jsem se vrátila na zem, začala jsem se smát. Nahlas a bláznivě smát.

                                               22.kapitola

V Petr ví, že mi chvíli trvá, než doletím. Leží vedle mě, drží mě v náručí a zasypává drobnými polibky. ,, Lišáčku, musíme jít nebo zmokneme. “ ,, To mi nevadí, Jezinko, s tebou budu dělat všechno rád, dokonce i moknout. “ Přesto se zvedáme a pokračujeme  v cestě. Máme neskonalé štěstí, nejen že vidíme vesnici, která je, co by kamenem dohodil, dokonce jsme ani nezmokli. I když, zrovna přicházíme na kraj malé vísky a poprvé zahřmí. Než se nedějeme, začíná pršet. Máme alespoň v něčem štěstí. Když se tak rozhlížíme na půl mokří kam se schovat, uvidíme malé podloubí, na konci čtvercového náměstí. Ani jsem se nestačila zmínit, že ta vesnička je velmi podobná té předchozí, mále náměstí a domečky kolem dokola. Zajásáme a utíkáme se schovat pod střechu. Ale myslím, že nám to nebylo moc platné. Dobíháme celí mokří. Chvíli se tak dívám jak prší a pak dostanu nápad. Petr se na mě dívá dost udiveně, když si zouvám boty a nechávám je ležet vedle jeho batohu. Než se stačí na cokoliv zeptat, vybíhám ven a začnu tančit. Pak si stoupnu doprostřed náměstí, zvednu ruce nad hlavu a nastavím tomu stříbrnému opojení tvář. Vždy jsem chtěla zmoknout, pořádně zmoknout a pak si toho deště užít. Brouzdat se v kalužích, tančit nebeské písně a nechat se zalévat slzami bohů. Možná si o mě Petr myslí, že jsem blázen, ale to mi v tu chvíli je úplně jedno. Mokrá a neskonale šťastná se za ním vracím do úkrytu. Petr už je skoro suchý, ale já ho samou radostí objímám, takže má zase smůlu. Voda ze mě teče proudem, ale mě je prostě nádherně. ,, Jezinko, asi ti začnu říkat Rákosníčku. Něco pro tebe mám. Zavři oči a otevři pusu.“ Juj už zase, no tentokrát mu věřím, když se tak rozhlížím, brouků tu moc neleze. Poslušně zavírám oči a čekám, co to bude tentokrát. ,, Ještě je neotvírej, ale musíš si kousnout, jinak nic neucítíš. “ Poslušně hryzám do něčeho, co je tvrdé, mňam, ale strašně dobré. Okamžitě je otvírám, abych zjistila, co mlsám dobrého.

Jak to může vědět? Petr  v ruce svírá hořkou čokoládu a má radost, že dobře vybral. ,, Jak to všechno víš? I s těmi medvídky ses trefil, že bys byl kouzelník? A taky by mě zajímalo, odkud jí máš. Pokud vím, máme jít teprve nakoupit i když, jak se tak na sebe dívám, asi mě nikam nepustí. “ ,, Jak si tady tak krásně tančila, já se chtěl dívat, ale hlad zvítězil. Když se podíváš za má záda, zjistíš, že je tu obchod, takže, už máme vše co potřebujeme. No a taky něco navíc. Mám pro tebe ještě jedno překvapení, ale  to se dozvíš až v pravou chvíli na pravém místě. “ Dal mi zbytek čokolády a rohlík, dneska mám opravdu dobrou snídani!

                                               23.kapitola

 Musíme počkat, než přestane pršet. Sedíme na zemi, která je ještě vyhřátá z minulých dnů. Nikde ani živáčka. Zvony na věži odbíjí poledne. Konečně! Sluní se pořádně vyspalo a teď se rozhodlo, že si to proflákané dopoledne hezky vynahradí. Mraky se protrhávají, první paprsky se derou na světlo a začínají vysoušet tu spoušť kolem. ,, A kam teď? “ ,, Uvidíš, nech se překvapit. “ Teda, Petr se dneska překonává, od rána je samé překvápko. Jako kdyby věděl, že je mám tak strašně ráda. Je zvláštní, že zná tolik věcí, které mám ráda a o kterých jsem se nikdy nezmiňovala. Jednou se ho budu muset zeptat… Za chvíli máme vesničku za zády a pokračujeme dál polní cestou, která tam plynule navazuje. Věci mám vlhké, nepříjemně se lepí na tělo. Sundávám si alespoň tričko, před Petrem už se nestydím. Když si ho uvazuji kolem pasu, zpozoruji, že se na mě dívá. Ten jeho zvláštně zasněný, vážný pohled, nikdy nevím co si myslí. ,, Strašně ti to sluší, Jezinko. “ Já se snad jednou naučím opravdu červenat. Takhle jenom sklopím oči a předstírám, že si prohlížím tkaničky od bot. Jdeme asi hodinu po té samé cestě. Z jedné strany je louka, z té druhé hustý les. Jdeme ještě chvíli, když v tom Petr odbočuje přímo do lesa. Vůbec nevím, kam jdeme, neznám to tu a mám za to, že Petr taky ne. Ale jak vidno, pohybuje se tu s takovou samozřejmostí, jako kdyby tady byl doma. Chci se ho na to zeptat a taky, kam to vlastně jdeme, očima mi však dává znamení, ať ještě chvíli vydržím, že se to hned dovím. A opravdu, neuplyne ani dalších deset minut a my se vynořujeme z lesa přímo na velkou mýtinu. Zprvu nechápu, proč mě zavedl právě sem, ale netrvá dlouho a já si konečně všimnu velké vodní hladiny, která tak splývá z okolní krajinou, že jí člověk hned nezpozoruje. Na nic se ho neptám, tuším, jak věděl kam má jít, ale to mi bylo teď jedno. Myslím, že mě to chtěl zrovna všechno vysvětlit, ale já nečekám, zouvám boty, šortky a během minuty jsem ve vodě. Bože, je to tak příjemné! Voda příjemně chladí a já se jí nemohu nabažit. Za chvíli je u mě i Petr. I na něm je vidět, jak si to vychutnává. Únava ze mě pomalu opadává a já se cítím jako znovu zrozená. Doplavu k Petrovi a za šeptám mu do ucha. ,, Děkuji, Lišáčku. “ Pak se na chvíli potopím , takže se mu ztratím z dohledu. Vynořuji se za jeho zády, obejmu ho za krkem,jemně políbím a pak ho potopím. Petr pochopil, že si chci hrát. Netrvá dlouho a jsem pod vodou zase já. Takhle dovádíme a blbneme skoro do soumraku.

                                            24.kapitola

Krásně unavená vylézám z vody a sedám si na břeh. Naskýtá se mi překrásný pohled na západ slunce. Petr si sedá vedle mne, opřu si  hlavu o jeho rameno a kochám se tím zázrakem, který se opakuje po celá staletí. Sluní už je skoro v pelíšku, ale mě se nechce vstávat. Petr pomalu rozdělává oheň, ale i když slyším jak praskají první větvičky, nemám se k odchodu. ,, Nad čím přemýšlíš, Jezinko? Kdepak se mi touláš? “ Přisedá si vedle mne a bere mě do náruče. Podívám se do jeho krásných pomněnkových očí, které mě teď hladí a říkají. ,, Nemusíš se ničeho bát, vždy tu budu pro tebe, slibuji, že už tě nikdy neopustím. “ Přitulím se k němu ještě více, chci cítit teplo, které mě hřálo skoro celou cestu až sem. Petr se zvedá i se mnou a v náručí mě odnáší až k ohni. Položí mě na deku, kterou tam před tím nachystal a jde sbírat další suché větvě na večer. Celá se do ní zabalím a sednu si k ohni co nejblíže. Je příjemné, cítit ten žár! Sleduji, jak plamínky olizují kousky větví a vytvářejí různé obrazce. Mezitím přichází Petr s plnou náručí chrastí, pokládá ho poblíž a sedá si ke mně.  ,, Lišáčku mohu mít jedno přání? “ ,, Povídej, chceš se snad ještě vykoupat? Že bych tě tam hodil i s tou dekou, co říkáš. “ V očích mu hrají jiskřičky smíchu. ,, No třeba na to ještě dojde, noc je dlouhá. A Rákosníček bez vody dlouho nevydrží. “ Petr se začne smát a opravdu se chystá, že mě tam hodí. ,, Tak povídej, co by si moje Jezinka, přála? “ ,, Hrníček čaje. Vím, že to není skromné přání, ale asi ti brzy leknu žízní. “ Petr se neudrží a začne se znovu smát. ,, No já myslel, že té vody máš už dneska dost. Ale když to chceš vzít tak důkladně, rád tvé přání splním. “ Petr je opravdu kouzelník. Neuplyne ani deset minut a držím hrníček voňavého čaje. ,, Má moje sladká Jezinka ještě nějaké přání?“ ,, Děkuji, Lišáčku, pro dnešek tě propouštím ze svých služeb. Máš až do zítřka volno. “ Petr nemá daleko k tomu, aby se nezačal smát, ale s vážnou tváří mi řekne.  ,, No počkej, Jezinko, ale já nepropouštím tebe. “ ,, A copak by sis přál? “ ,, No, to je to moje další překvapení. “ ,, A mohu se zeptat jaké? “ ,, Až vyjdou hvězdy, tak ti napovím, ju? “  Hvězdičky vyjdou každou chvílí, takže se to brzy dozvím.

                                           25.kapitola

Petr šel ještě pro nějaké chrastí a já jsem na chvíli osaměla. Dívám se na vodní hladinu, černou jako uhel a mám chuť se ještě vykoupat. Svlékám si plavky a vklouznu do té černé propasti. Čekám, že voda už bude studená, ale k mému překvapení ještě stále hřeje. Jako kdyby si v sobě uchovala paprsky slunce a teď mi je znovu nabízí. Cítím se svobodná a lehká jako pírko. Měsíc se na mě dívá a vpíjí do mé nahoty. Hvězdičky už také vyšly. Mám pocit, jako kdyby mě pozorovalo celé nebe. Ale nebyl to ani měsíc, ani hvězdy kdo mě sledoval, ale Petr. Seděl na břehu, v očích ten svůj zasněný výraz. Vím, že mě nemohl vidět, černé hedvábí mě obklopovalo ze všech stran. ,, Jezinko, víš že jsem ti předtím nevěřil, když si říkala, že se půjdeš ještě vykoupat. Určitě je voda pěkně studená a já tě pak budu muset zahřívat. “ Když to říkal, tak se smál, ale né pobaveně, ale tak, já nevím, jemně, mazlivě. ,, Tak pojď za mnou a ucítíš sám, jestli je studená nebo ne. “ Moc si teď přeji aby mě objímal a líbal. ,, No když mě tak hezky lákáš, Rákosníčku, tak jdu za tebou. “ A opravdu, sundal si boty a skočil do vody. Rychlými tempy připlave až ke mně. ,, Tak jsem tady, lásko moje. “  Přitáhne si mě co nejblíže k sobě a až teď zjistí, že na sobě nic nemám. Je vidět, že ho to zaskočilo, ale taky cítím, že ho dost vzrušuji. ,, Jezinko, lásko! “ Pošeptá a začne mně vášnivě líbat. Projede mnou vlna rozkoše a zjišťuji, že mi tělo vypovídá službu. Kdybych se nedržela Petra, asi se utopím. ,, Lásko, myslím, že nemám sílu doplavat na břeh. “ ,, No, tak tě budu muset odnést v náručí. “ ,, Když já se stydím! Budeš muset zavřít oči. “ ,, Počkej a jak doplavu ke břehu, když nic neuvidím? “ ,, Já tě povedu, neboj.“ Petr se začne smát, ale poslušně oči zavírá. Mou navigaci ani nepotřebuje, plave s takovou jistotou, jako kdyby tu byl doma. Donáší mě na deku a já se do ní rychle balím, né, že by mi byla zima, ale opravdu se stydím. Chci se hned obléci, tedy, alespoň to nejnutnější. ,, Jezinko, prosím, moc prosím. Já… Moc bych chtěl, abys zůstala takto. Navíc mám pro tebe to překvapení a pokud vím, ještě jsem tě nepropustil ze služby. “ Usměje se na mě tím nejkrásnějším úsměvem, jaký jsem u něho ještě neviděla. Vyhrává, zůstávám tedy takto.