Cesta VII.

                                               26.kapitola

,, Slíbil jsem ti, že až vyjdou hvězdy, tak ti něco naznačím, ale tvé nenadálé koupaní, “ zase se nádherně usměje, vše změnilo. “ Přisedne si ke mně co nejblíže a podívá se mi do očí. Všechno začínám chápat. ,, A vadí to moc? “ Vím, že ne, ale musím ho trochu poškádlit. ,, To se ještě uvidí, Jezinko…. “ Vezme mě i s dekou do náruče a pokládá dál od ohně. Lehá si vedle a jemně hladí konečky prstů mou tvář. Razí si cestu až k mým rtům, obkrouží je a pak mě políbí. Nechce nikam spěchat, poznám to a jsem mu za to vděčná. Kousíček po kousíčku rozbaluje deku a dobývá si mé tělo. Brzy jsem ve sladkých výšinách. Petr mě nechává přistávat a někam mizí. Za chvíli je zase u mě a něco drží v ruce. ,, Zavři oči Jezinko a otevři pusu. “ To už jsem dneska slyšela mockrát, ale jelikož to byla vždy nějaká dobrota, udělám, oč mě prosí. Vzápětí se mi na jazyku rozplývá ona známá chuť hořké čokolády. Otevřu oči a vidím, že si Petr vzal také. Usměje se a začne mě líbat. Další věc, kterou ví zcela jistě. Že při tom miluji čokoládu. Vím, že se  mnou chce milovat a já s ním také, takže se mě nemusí ani ptát. Naše sladké dobrodružství pozorují jen měsíc a hvězdy a to je také poslední co vidím i já, než se mi svět nadobro rozplyne. Ležím v jeho náručí a jsem neskonale šťastná. Vím, teď už vím jistě , že nás nic nerozdělí. Dlouho si spolu ještě povídáme a oba usínáme až nad ránem.

                                               27.kapitola

I přesto, že jsem usnula tak pozdě, vstávám brzy. Nebe na východě se teprve začíná barvit prvními slunečními paprsky. Zajímalo by mě, jak se ten rybník jmenuje. Zamilovala jsem se do něho na první pohled. Sem se ještě někdy musím vrátit! Potichu, abych Petra nevzbudila, zajíždím do té mokré krásy. V noci byl celý černý, ale teď ráno s přibývajícím světlem hraje všemi barvami. Vím, že brzy budeme muset zpátky. Vůbec se mi nechce opouštět přírodu, se všemi jejími krásami a tajemstvími. Je mi najednou smutno. Ale pak si řeknu, ještě to neopouštím a mnohokrát se sem vrátím. Nebudu na to teď myslet a kazit si poslední překrásné dny v lůně přírody a Petrově přítomnosti. Sluní už zívá na celé kolo a každým svým paprskem navrací přírodě barvy a teplo. Vylézám z vody, sednu si na břeh a nechám se unášet každodenním koloběhem, který začíná zrozením nového dne. Tak jsem se nechala unést, že úplně zapomínám, že na sobě nic nemám. Připomenou mi to až Petrovi ruce, které bez zábran kloužou po mém nahém těle. Pořád se před ním stydím i když včera večer mi to vůbec nevadilo. Marně přemýšlím, jak se dostat ke svému oblečení, ale jelikož všechny cesty vedou přes Petra, musí mi je donést sám. ,, Lišáčku, prosím, podáš mi moje věci? “ Jinak budu muset do vody a nevylezu až večer. “ ,, Jezinko, pořád se stydíš? Víš, že ti neublížím. Do vody už tě nepustím, alespoň né hned. Ty můj malý Rákosníčku, máš prostě smůlu! “ Smůlu možná mám, ale něco mě napadá. ,, Vím, že se nemusím stydět. A abys viděl, že to myslím vážně, tak si pojď pro pusu. Ale musíš si přede mě stoupnout! V očích mi  jiskří smíchem, ale naštěstí se na mě Petr nedívá. Obchází mě a já dělám, že se chci zvednout. Místo toho do něho strčím a než se naděje, ráchá se sám. Já vím, že to nebylo zrovna čestné, ale nějak se musím dostat ke svému oblečení. Prochází kolem mě, zrovna když si natahuji tričko. Voda z něho teče a já si v duchu říkám, že jsem to asi přepískla. Chci se mu tedy omluvit, ale než stačím říct jedno slovo, přitáhne si mě k sobě a políbí. Když mě pustí,  jsem celá mokrá a můžu se rovnou svlíkat. Petr se směje, protože mě doběhl, ještě více než já jeho.

                                               28. kapitola

Dobře, když mokrá, tak mokrá. Rozběhnu se a skočím rovnou do rybníka. Teď budu mít alespoň důvod se svléci. Petr se na mě dívá vážným pohledem, ale pak se rozběhne a skočí za mnou. ,,Jezinko, ty si nedáš říci, viď? “ Směje se, líbá mě a vynáší zase na břeh. ,, Teď si budeš muset počkat až rozdělám oheň, aby ses mohla usušit, ale jelikož jsem taky pěkně mokrý tak nevím, nevím, jestli chytne.“ ,, Mám lepší nápad, je rychlejší a účinnější než oheň. “ Petr ihned pochopí a místo do lesa si to namíří ke mně. ,, Jezinko, lásko, ani nevíš jak moc tě miluji i když jsi pořád mokrá.“ Nakonec to dopadá tak, že se suší akorát deka. Sedíme spolu u ohně a přemítáme, co bude dál. ,, Brigádu si mohu sehnat i později, když budeš chtít, můžeme tady zůstat déle. Nemusíme se přeci ještě vracet… “ ,, Jak to, že to tady tak dobře znáš? Chtěla jsem se zeptat už včera, ale pak jsem zapomněla. “ ,, Byl jsem tady párkrát s dědou, ještě jako kluk. Já na to úplně zapomněl, ale ti lidé v  obchodu si na mě pamatovali a já si pak vzpomněl taky. “ ,, A víš jak se jmenuje tenhle rybník? ,, A víš, že ne. Budeme mu říkat ,, Rákosníček ,, jsi pro? Nadšeně souhlasím. ,, Opravdu ti  nebude vadit, když  ještě chvíli zůstaneme? Mě se tu strašně líbí. “ ,, Všiml jsem si a hlavně ta voda co. Kdybych to věděl, tak tě v tom lese nechám spát dál.“ Se smíchem mě líbne do vlasů. ,, Náhodou, kdybych věděla, že jsi kouzelník, tak nejdu. Jak víš o věcech, které mám tak ráda? “ ,, Protože tě miluji, Jezinko. “ Něžně mě políbí a já mám chuť lítat.

                                               29.kapitola

A tímto má cesta končí nebo bych spíše měla říci, začíná. Konec se možná dovím, až budu vrásčitá stařenka a hvězdy budou pomalu dopisovat můj příběh. Můj reálný život je trochu jiný než tento, možná proto jsem se vydala na tuto cestu. Svůj sen jsem napsala na papír a třeba bude o to více reálnější. A i kdyby ne, nevadí. Věřte mi, že tohle putování stálo za to. Moc jsem si to psaní užívala. Poznala jsem kouzelná místa a člověka, který v mém srdci zůstane navždy. Jednou tato cesta skončí, ale né teď, ani tady. Dneškem, dá se říci, teprve začíná…