Zmatená

Nevím, čekám na tvoji odpověď,
jsem zmatená a smutná zároveň,
nemám sílu, vím, co mě čeká,
a moji duši zaplavuje černá řeka.
Jako mé myšlenky tmavá,
často se mi o tom zdává,
nebojuju!
Jsem povrchním světem unášena,
netvrdím, že nejsem jiná,
jsem člověk, možná že stvůra,
krutá a sobecká?
Nechci se znát!
Lidem lžu do očí,
snad druhých využívám,
umím se přetvářet, tak dobře se znám!
Odpusťte všichni, že jsem to já,
svět mě tak vychoval - snad nejsem tak zlá.
Všechen ten děs schovám za kabátek šedivý,
můj ostrý smích každému napoví,
Jsem jiná.
Když jsem s tebou cítím se být čistá,
toho svinstva celičká zbavená.
Říkám: ,,Skvěle se cítím!"
Přitom někde uvnitř z plných plic křičím...
Sama sebe se na toto stále ptám,
přitom odpověď už dávno znám.
A proto teď moc všechny prosím,
odpusťte,
že svoji masku nosím,
že jsem jiná, jiná než se zdám..."