Jako holubi v kleci

Nejdříve to začne zcela nenápadně.
Potkají se na zastávce úplně náhodně.
Nikdy předtím se neviděli,
až teď, když v autobuse spolu seděli.
Mají před sebou cestu dlouhou,
snaží si ji zpříjemnit, co spolu jedou.
Lehkou konverzací zjistí,
že ještě nezametli listí,
které před svými domy mají,
jež dva bloky od sebe se nalézají.

Jen co dojedou do svého města,
objeví se před nimi krátka cesta,
která skončí u jejích dveří,
za nimiž je slyšet zvuk drůbeží.
Vymění si čísla, rozloučí se,
každý jde svou cestou, rok nevidí se.
Po této době zase zcela náhodně
potkají se ve městě v jedné kavárně,
kde dostanou kávu od milého číšníka.
Chvilku jí trvá, než pozná toho chlapíka.

Po šichtě ho pozve ven
a připadá jí to jako sen.
Tato procházka v ní něco vyvolá.
Pocit radosti, štěstí na ni přivolá.
Jemu to zas nepřijde tak silné,
ale cítí, že je to jaksi krásné.
Domů oba opět jdou,
dobrou noc si popřejou.

Netrvá to ani týden
a už si píší téměř každý den.
Občas se spolu scházejí
a více se poznávají.
Postupem vybudují mezi sebou pouto,
co není jen tak malé sousto.
Tráví spolu každý volný čas,
povídají si spolu zas a zas.

Jsou jako dva holubi
v jedné kleci zavřeni.
Mají sami sebe, nic jim nechybí.
Jeden druhému se vzájemně líbí.
Postupně se přibližují jeden k druhému,
jejich touha roste každou vteřinu.
Jedna ruka ve vlasech,
druhá za pasem,
jejich rty spolu splývají
a melodii svou tajuplnou hrají.

Oba se v této hudbě ocitají,
ven nevychází a slunce stále nezachází.
Všichni na ně přes okna civí,
oni to moc dobře vědí, zatímco na posteli sedí.
Nic s tím nedělají,
líbí se jim tu - všemu se smějí.
A nikdo jim neublíží,
a nikdy nezestárnou,
a navždy budou spolu,
alespoň tak to teď cítí...

---